Eliška Bojko se u koní pohybuje již od malička, což utvářelo i rozhodnutí o budoucí profesi. Po absolvování Veterinární univerzity Brno dostala pracovní nabídku od MVDr. Martina Bráta, se kterým spolupracuje dosud.
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od samého začátku?
Koně mě provázejí od malička. Nepocházím sice z „koňácké“ rodiny, ale nedaleko našeho domu ve Slezsku stojí stáj, ve které v době mého dětství bylo asi třicet koní. S kamarádkou jsme pravidelně sedávaly u pastvin a snily o tom, že se naučíme jezdit. Bylo nám asi osm let, kdy jsme konečně sebraly odvahu oslovit majitele areálu, zda můžeme chodit do stáje pomáhat. Souhlasil a od té doby se koně staly nedílnou součástí mého života.
Nelákala vás někdy sportovní kariéra jezdce?
Na koních jsem jezdila, ale jen pro své potěšení, jezdeckému sportu jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla malá a jezdila jsem ještě na ponících, tak jsme občas skočili přes nějaké menší překážky, proto kdybych si nějakou disciplínu vybrat měla, určitě by to byl parkur. Stáj, do které jsem chodila, byla stájí spíše chovnou a závodní ambice jsem tehdy neměla. Užívala jsem si práci s koňmi a dlouhé vyjížďky, které mi momentálně hodně chybí a věřím, že do budoucna se do sedla zase vyhoupnu a budu pravidelně jezdit.
Kdy jste se rozhodla jít studovat veterinu? Co vás k tomu vedlo?
Na otázku: „Čím se chceš stát, až budeš dospělá?“ zněla od malička má odpověď jasně: „Veterinářkou“. S přibývajícím věkem jsem se stále více utvrzovala v tom, že budu studovat, co mě baví, naplňuje a je zároveň mým koníčkem. Jsem člověk, který se nerad učí nebo dělá něco, co ho nebaví, takže jiná volba povolání přijít v úvahu
asi ani nemohla.
Jak vzpomínáte na svá studijní léta?
Šest let studia na vysoké veterinární škole, které se zpočátku zdálo být nekonečné, ve finále uteklo hodně rychle. První ročník byl pro mě jen biflování a já jsem v podstatě znala jen čtyři stěny a pořád jsem se učila. Měla jsem pocit, že musím umět každé slovo na stránce a seděla jsem u knih možná víc, než bylo potřeba. S postupem do vyšších ročníků jsem si ale srovnala v hlavě, co opravdu potřebuji vědět a znát, tudíž mi zbyl čas i na jiné věci, než byla jen škola.
Bylo těžké se po dokončení školy „postavit na vlastní nohy“? Jak je to dlouho, co jste školu absolvovala?
Letos je to druhý rok, co jsem absolvovala Veterinární univerzitu Brno. Rozmyslet se, kde a co budu po studiu dělat, bylo asi jedno z nejtěžších rozhodování v mém dosavadním životě. Musím říci, že jsem vděčná svému partnerovi, když souhlasil s přestěhováním do Středočeského kraje. Dostala jsem zde totiž pracovní nabídku léčit koně a rozhodně jejího přijetí nelituji.
Vzpomenete si na svůj první případ?
Na svůj úplně první případ si dobře vzpomínám. Byl to kůň s oteklou pravou pánevní končetinou. Léčba proběhla úspěšně a bez komplikací, takže jsem ráda, že na svou premiéru nemám špatné vzpomínky.
Dostala jste se už někdy do situace, kdy vám znalosti ze školy nestačily?
Znalosti ze školy jsou z velké části teoretické. Bez teoretických znalostí nemůžete do praxe, ale praktické znalosti nenasbíráte nijak jinak než ošetřením mnoha pacientů. A přesto se stává, že i velmi zkušené kolegy s bohatou praxí pacient něčím překvapí. Takže ano, školní znalosti nejsou vždy dostačující.
Jak jste se naučila smiřovat s tím, že ne vše má tzv. happy-end?
Tohle je ta nemilá stránka naší profese, se kterou se člověk musí umět vypořádat. Vždy se snažím udělat pro pacienta i jeho majitele maximum, co je v mých silách. Ale ne všechny případy jsme schopni ovlivnit a není úplně jednoduché se s tím jednoduše smířit.
Momentálně spolupracujete s MVDr. Martinem Brátem, jak taková spolupráce vypadá?
S Martinem jsem začala spolupracovat hned po absolvování studia – pracovní nabídku jsem dostala od něj. V počátcích jsme k pacientům jezdili spolu, já jsem tak mohla mnohé pochytit a jsem ráda, že mě hned první den jen tak „nehodil do vody“. Teď společně vyjíždíme, když je naplánováno v jeden den mnoho pacientů nebo jsou to chirurgické zákroky a endoskopická či jiná náročnější vyšetření, která se lépe vykonávají ve dvou.
Tento styl spolupráce je pro mne přínosný také v tom, že si střídáme víkendové a pohotovostní služby, tudíž je čas se někdy věnovat i osobnímu životu.
Vybavíte si nějaké vtipné zážitky z vašich návštěv u pacientů?
Nevím, jestli vtipné zážitky úplně korespondují s výkonem našeho povolání. Nicméně kdybych zapátrala v paměti, tak hodně úsměvné pro mě bylo, když jsem se snažila ošetřit minihorse, který nevážil ani 100 kg a vypadal jak přerostlý bernardýn, ale stavěl se na zadní jako divoký hřebec, takže více než zastrašujícím to na mne působilo vtipným dojmem.
Co se vám na této práci nejvíce líbí, co je naopak náročné?
Každý den je úplně jiný a práce je velmi pestrá, rozhodně to není nuda. Líbí se mi, když vidím spokojené majitele a jejich koně. Náročné je někdy zkoordinovat si denní práci – výjezdy na různé strany od Prahy, a také si člověk musí zvyknout, že nevykonává práci od–do. A když kolem páté odpoledne dojedu domů, mohu zase za hodinu klidně vyrazit k akutnímu případu.
Jaké máte plány a cíle do budoucna?
Uvidíme, co možnosti dovolí, ale rozhodně mám v plánu v nejbližší době absolvovat ještě alespoň jednu stáž na zahraniční klinice. Při studiu jsem o prázdninách strávila několik týdnů na klinice v Německu. Po škole mi bohužel covidová situace nedovolila odjet na stáž do Irska, takže bych se ráda ještě někam podívala a nasbírala nové poznatky od zahraničních kolegů. Mým cílem je se neustále vzdělávat ve svém oboru a sbírat praktické zkušenosti, abych mohla poskytovat koňským pacientům kvalitní péči v terénních podmínkách.
Foto: poskytla Eliška Bojko
