Soňa Vaňková se zaměřuje výhradně na medicínu koní. V roce 2018 dokončila studium na Veterinární univerzitě Brno a ihned poté začala vykonávat terénní praxi. V tomto období se začala zajímat o veterinární chiropraxi, kterou odjela studovat na International Academy of Veterinary Chiropractic (IAVC) do Německa, kam se jezdí vzdělávat dodnes.

 

Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od samého začátku?

Již od dětství jsme doma měli zvířata, takže jsem již od mala věděla, že chci být veterinářkou. Ke koním mě přivedla v mých šesti letech spolužačka, a tak jsem začala s ježděním na ponících. Ve čtrnácti letech mi rodiče po dlouhém naléhání koupili pětiletého valacha po hřebci Mineral z plnokrevné kobyly. Jezdecky jsem měla možnost se také krátkou dobu vzdělávat pod vedením pana Mestenhausera v JK Mělník, kde jsem složila i Zkoušky základního výcviku jezdce. Momentálně mám valacha ustájeného doma na statku a využívám ho především k rekreačnímu ježdění.

 

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se chtěla stát koňským veterinářem?

Již od mladého věku jsem si říkala, že budu veterinářkou. Proto jsem šla na gymnázium a následně na univerzitu do Brna. Zprvu jsem si myslela, že budu léčit všechna zvířata. Během let na škole jsem ale zjistila, že pokud chci svoji práci dělat dobře, nemohu zvládat všechno. Z tohoto důvodu jsem se již v průběhu studia začala specializovat na koně.

 

Jak vzpomínáte na vaše studijní léta?

Veškerý svůj čas jsem trávila na univerzitě, klinice nebo v terénní praxi. Tu jsem absolvovala zejména s panem doktorem Ilianem Ptákem, ale také i s doktorkou Ivetou Dudovou nebo Petrou Březinovou. Obrovskou podporou v tomto období mi byli moji rodiče, díky kterým jsem se mohla naplno věnovat vzdělávání a praxi. Během studia jsem byla také na stáži na klinice v Maroku. Jednalo se o charitativní organizaci, která se zaměřovala na ošetřování nejen koní, ale i oslů a mul. Byla to pro mě obrovská škola praktických dovedností. Nechávali nás pod dozorem vykonávat velké množství úkonů – komplexní vyšetření pacienta, ošetřování a sutury ran, drobné chirurgické zákroky atd. Navíc jsme měli v péči několik vlastních pacientů, které jsme pravidelně ošetřovali. Bohužel mnoho zvířat přicházelo ve velmi zanedbaném stavu, jako byly staré infekce ran a kloubů, dlouhotrvající koliky nebo i třeba výhřez kolonu. Ale na Maroko mám i jednu zábavnou vzpomínku. Já jsem tam totiž málem ani nedojela. Při koupi letenky došlo k omylu a já se dostavila na špatné letiště, které bylo vzdálené přes hodinu od toho, ze kterého jsem měla odlétat. Zhruba tři hodiny před odletem jsem tuto situaci zjistila a za přesun vozidlem taxislužby jsem zaplatila stejně jako za letenku do Maroka. 

 

Vy jste tedy hned po škole začala vykonávat terénní praxi?

Ano, přesně tak. V posledním ročníku jsem již aktivně pod dozorem ošetřovala pacienty a asistovala při chirurgických zákrocích. Ihned po škole jsem tedy začala pracovat, často s telefonickou konzultací zkušenějších kolegů. Dodnes hromadu případů, ať už akutních či neakutních, konzultuji s klinikou v Heřmanově Městci, doc. Bezděkovou, doc. Mezerovou a dalšími kolegy z našeho týmu i mimo něj. Jsem jim za to všem ohromně vděčná, protože vzájemná spolupráce je dle mého názoru přínosná jak pro mě, tak i pro pacienta.

 

 

Co všechno vám dala veterinární škola a co vás víc naučil život?

Škola mi dala výborný teoretický základ. Praktická část nebyla úplně taková, jak bych si představovala. Ale jak tomu bývá, člověk se ve škole nemůže naučit všechno a každý případ je úplně jiný. Neustále se učím praxí. Uvedu to na příkladu koliky. Teorie říká, že kolikový pacient může být apatický, vykazovat nechutenství, mít zpomalenou či zastavenou peristaltiku střev, zvýšenou tepovou frekvenci a další. Ovšem v jednotlivých případech se tato fakta mohou lišit. Speciální skupinu tvoří z mé zkušenosti kladrubští a fríští koně. Ti totiž kolikrát nevykazují dramatické klinické příznaky, a přitom mohou mít závažný problém, který může skončit na operačním stole či eutanazií zvířete. 

 

Vzpomenete si na svůj úplně první případ?

Ano. Byl to právě starokladrubský kůň s kolikou. Chronický kolikář, který míval plynové koliky, a často mu stačily pouze léky proti bolesti. Ovšem poté následoval první větší případ, což byl také kůň s kolikou. Při klinickém vyšetření byla většina parametrů jen mírně zvýšena a peristaltika zachována. Avšak při rektálním vyšetření jsem zjistila masivní obstipaci pánevní flexury velkého kolonu. Koně jsme zprvu řešili infuzní terapií, nálevy do žaludku a analgetiky. Po několika hodinách se začal i přes podanou terapii zhoršovat a byl na mé doporučení transportován na kliniku.

 

Na co se ve své praxi nejvíce specializujete?

Nejvíce se specializuji na chiropraxi a další manuální terapie. Zároveň se snažím průběžně vzdělávat v ortopedii, ale nemohu se zatím rozhodně označit za specialistu. Tyto dva obory se dle mého názoru velmi dobře doplňují. Naopak se snažím vyhnout jakékoliv interní medicíně. Takové pacienty se snažím referovat kolegům, pokud se nejedná o akutní případy.  

 

Vy se tedy hodně specializujete na chiropraxi koní. Jak jste se k tomu dostala? Co vás k tomu vedlo?

Chiropraxe se stává velmi důležitou součástí mé práce. K této myšlence jsem se dostala díky svému valachovi, který míval bolavá záda. Ještě v rámci studia na vysoké škole jsem absolvovala kurz Dornovy metody pro zvířata, a poté ještě další semináře. Díky tomu jsem zjistila, že se jedná o něco, čemu bych se chtěla v budoucnu věnovat. Tentýž rok, co jsem dokončila studium na univerzitě, jsem začala studovat na IAVC v Německu, což je Mezinárodní akademie veterinární chiropraxe. Zde se vzdělávám dodnes, je to nekonečný příběh.

 

Jak jste se naučila smiřovat s tím, že ne vše má tzv. happy-end?

Mám v tomto celkem štěstí. Většině koní, které jsem musela uspat, již nebylo pomoci. Jednalo se například o koně s neřešitelnou zlomeninou nebo staré koně s kolikou, kteří už nereagovali na terapii a operace nepřicházela v úvahu. Vždy jsem pro záchranu koně udělala maximum, a když tato nepříjemná situace nastala, věděla jsem, že mu ulevím od bolesti a ušetřím ho dalšího trápení.

 

 

Prozraďte nám, jak probíhá váš běžný den v práci?

Ráno vstávám nejčastěji kolem šesté. Poté záleží na tom, co mám ten den na programu. Někdy jedu s kolegou operovat, jindy zase dělám pouze chiropraxi nebo veterinární práci. A do toho samozřejmě přichází akutní případy. To se buď dohaduji s některým z kolegů, kteří jsou třeba někde poblíž, nebo musím uzpůsobit ten daný den, přesunout nějaké klienty a jet ošetřit akutního pacienta. A mnoho času ze dne trávím samozřejmě v autě. 

 

Daří se vám práci oddělovat od soukromí, nebo jste na telefonu v podstatě nepřetržitě?

V zásadě jsem na telefonu opravdu nepřetržitě. Pokud zrovna ošetřuji koně, a nemohu hovor ihned vzít, vždy se snažím obvolat všechny zmeškané hovory ve volné chvíli nebo během přesunu za dalším pacientem.

 

Co se vám na této práci nejvíce líbí a co je naopak na ní nejvíce náročné?

Jsem moc ráda, že mohu pracovat se zvířaty i profesionály napříč celým oborem. Stejně tak mám radost, když vidím úspěchy svých klientů na závodech. Těší mě však zlepšení či úspěšná léčba u jakéhokoli pacienta. Náročnou se někdy stává pracovní doba, dlouhodobá organizace času a ostatní administrativa. Občas může být obtížná i komunikace s klienty.

 

Stíháte se koním či jezdectví věnovat aktivně mimo veterinární praxi? 

Žiji s přítelem na statku, kde máme několik desítek koní a přes dvě stě kusů skotu masných plemen. Takže veterinární práce se mi nevyhne ani doma. Díky našemu chovnému stádu jsem se začala věnovat reprodukci. Letos máme sedm krásných hříbat zapsaných v plemenných knihách ČT, CS a HANN. Příští rok očekáváme hříbat pět. Velkým pomocníkem v tomto oboru mi byla doktorka Macečková a doktorka Pilíková. O korektní postoj hříbat se u nás stará pan mistr Rochovanský. Jezdectví se teď bohužel aktivně nevěnuji, ale doufám, že se to v brzké době změní. Chtěla bych vědomosti z jezdectví mimo jiné aplikovat při své práci.

 

Foto: poskytla Soňa Vaňková, Helena Kašperová