Živě na EquiTV.cz: 8.10. derby Gabrielka, 9.10. skoky Chuchle, Olomouc
reklama 11A

Barbora Schillová: Podstatná pro mě byla praxe s doktorem Krupilem

 28.11.2021 06:30 | AUTOR: Denisa Vegrichtová |
NEPŘEHLÉDNĚTE

ikonka

Veterinářka Barbora Schillová se již od malička pohybuje u dostihových koní. Po absolvování veterinární školy začala ihned vykonávat terénní praxi, částečně i díky panu doktorovi Krupilovi, od kterého sbírala zkušenosti již během studentských let.

reklama 12D

Pro Barboru Schillovou jsou koně náplní jejího života. Téměř celý život se pohybuje mezi dostihovými koňmi, studium veteriny tedy byla jasná volba. Nejraději se zabývá kastracemi a reprodukcí, často však musí řešit i akutní případy a koliky. 
 
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od samého začátku?
Můj první kontakt s koňmi byl asi v deseti letech, kdy jsme se s rodiči přestěhovali na Zbraslav. První věc, kterou jsem udělala, bylo to, že jsem hledala nejbližší stáj a koně. Shodou okolností jsem narazila na pobočku dostihové stáje, která pak přesídlila do Velké Chuchle. Takže během dvou let jsem se z Lipenců přestěhovala do Velké Chuchle k trenérovi Břetislavu Karlovi. A tak jsem jako malá holka začala své působení u dostihových koní.
 
Kdy přišla ta myšlenka, že se chcete stát veterinářkou?
To tak vyplynulo z celého mého působení u koní, kdy jsem každou volnou chvíli trávila v dostihové stáji v Chuchli. A po studiu na gymnáziu jsem z toho automaticky pokračovala na veterinu.
 
Jak vzpomínáte na studijní léta?
Já jsem už druhého nebo třetího ročníku na veterině začala spolupracovat s panem doktorem Krupilem, který od roku 1978 působil jako hlavní veterinář v Chuchli a v Praze. S ním jsem souběžně se školou velmi intenzivně jezdila po pacientech. Právě tomu jsem obětovala i bezstarostný život na vysoké škole. 
 
Jak probíhaly vaše veterinární začátky po škole?
Hned druhý den po převzetí diplomu jsem sedla do auta a jela jsem pracovat. V té době jsem měla za sebou již tři roky praxe právě s panem doktorem Krupilem v terénu, takže po absolvování školy jsem do toho bezprostředně nastoupila. 
 

Čtěte také: Po škole jsem letěl pracovat do Dubaje, říká veterinář Martin Brát

 
Na co se nejvíce specializujete? Co tvoří hlavní náplň vaší práce?
Třeba na podzim nejčastěji dělám kastrace, předkupní vyšetření, obecně chirurgii a částečně i interní medicínu. Například specializovanou ortopedii se snažím přenechat zkušenějším kolegům. Nejraději však provádím předkupní vyšetření a kastrace. A na jaře, kdy začne připouštěcí sezóna, se ráda věnuji reprodukci. Ta mě chytla teprve před pár lety.
 
Můžete porovnat, co vám dala veterinární škola a co jste se naučila spíše v praxi?
Myslím si, že pro mě byla opravdu zásadní praxe s panem doktorem Krupilem. Kvantum pacientů, které jsme ošetřovali, bylo obrovské a ta zkušenost po jeho boku byla naprosto zásadní. Škola mi dala teoretický základ, ale bez té praxe bych nebyla schopná se zorientovat a bylo to pro mě něco nenahraditelného.
 
Byl nějaký těžký případ, který se vám povedlo vyřešit, a jste na to hrdá?
Každý rok je vždy takový pacient. Kolikrát jsou to koliky, mnohdy i několikadenní. A když se mi podaří udržet nervy na uzdě, vyléčit koně v terénu a neposlat ho hned na kliniku, tak z toho mám velkou radost. Těší mě také dobře provedená kastrace, která je bez komplikací a kůň může být za týden v plném tréninku. Nebo když je třeba problémová kobyla, která nechce zabřeznout, mně se to povede a narodí se zdravé hříbě, tak z toho mám radost já i majitelé. 
 
Jak jste se naučil smiřovat i s tou nepříjemnou stránkou vaší práce, že ne vždy je tzv. „happy end“?
Pamatuji si přesně na prvního koně, kterého jsme s panem Krupilem museli utratit. Byl to dostihový kůň ve Velké Chuchli, který si zlomil nohu. Tenkrát jsem to hodně obrečela a byla jsem přesvědčená, že tohle snad nikdy nezvládnu. Hodně jsem to prožívala. Když jsme poté jeli autem k dalšímu případu, celou cestu jsem brečela a ještě jsem to panu doktorovi vyčítala, že se ten kůň určitě dal zachránit. To jsem byla ještě studentkou, tuším ve třetím nebo čtvrtém ročníku. Postupem času jsem pak pochopila, že kolikrát je tato cesta vysvobozením pro toho koně a za ty roky už to zvládám mnohem lépe. Kolikrát mi je moc líto majitelů, kůň už o tom neví, ale majitelé se pak trápí ještě dlouho.
 
Prozradíte nám, jak probíhá váš běžný pracovní den?
Můj den začíná odvozem dětí do školky a do školy na osmou hodinu. Poté se rozjíždím za pacienty. Práci si snažím rozdělit do všech sedmi dní v týdnu, abych toho neměla na jeden den moc a měla čas na případné akutní pacienty. A hlavně abych pak stihla ještě vyzvednout děti ze školky a ze školy, což je přibližně ve čtyři hodiny. Naštěstí mám k sobě kolegyni, paní doktorku Olehlovou, která mi pomáhá. Takže večerní akutní případy se poté snažím přesměrovávat na ni.
 

Psali jsme: Soňa Vaňková: Už od malička jsem věřila, že budu veterinářkou

 
Takže na telefonu jste sice nepřetržitě, ale máte k ruce ještě kolegyni, paní doktorku Olehlovou.
Přesně tak. Na telefonu jsem nepřetržitě i víkendy. V sezoně mám poté různé služby na dostizích ve Velké Chuchli nebo v Lysé nad Labem a snažím se pracovat i víkendy. A pokud se jedná o nějakou extrémní hodinu a já kvůli dětem nemohu odjet, tak mám k sobě paní doktorku, se kterou jsem velmi spokojená. Karolína Olehlová je z Moravy, ze Světlé Hory, a nyní zde sbírá zkušenosti. 
 
Co se vám na vaší práci nejvíc líbí a co je na ní naopak náročné?
Jelikož já mám koně ze všech zvířat nejraději, tak pro mě je práce celý můj život. Nejnáročnější je tato práce časově, hlavně pokud ji chci skloubit s rodinou a s dětmi. Já jsem ráda, že všichni moji klienti jsou bezvadní a lidé, se kterými spolupracuji, mi důvěřují, což mě velmi těší. 
 
Stíháte se koním a jezdectví věnovat aktivně i mimo veterinární praxi?
Bohužel ne. Přestože mám dva poníky ustájené ve Stáji Urban v Bojanovicích, tak se tam se svými dětmi dostávám velmi málo, což mě mrzí. Děti by chtěly, ale já už jsem kolikrát tak unavená za ten den, že to nezvládnu. Ale snažím se to napravit, tak doufám, že to bude lepší a budeme s dětmi za našimi poníky chodit častěji.
 
Jaké jsou vaše plány do budoucna, ať už v rámci vaší veterinární praxe, nebo mají například vaše děti nějaké sportovní ambice?
U dětí bych chtěla, aby ježdění zůstalo spíše zábavou. Zde samozřejmě hraje roli i ten strach o ně. Byla bych raději, kdyby moje holky třeba tancovaly a ke koním chodily pro radost. Co se týče práce, byla bych ráda, kdyby vše fungovalo tak, jako doposud. Teď mám vše dobře rozložené a dobře funguje i ordinace v Praze, kde mám dvě paní doktorky a jednoho doktora na malá zvířata. 
 
Vy máte i ordinaci v Praze?
Již sedm let mi funguje ordinace pro malá zvířata v Praze v Radotíně, kde pracují tři veterinární lékaři a jeden recepční. Současně zde mám i obchod s veterinárními potřebami, krmivy a různými přípravky pro zvířata. Je to i takové místo, kde se pak všichni scházíme, i my, pracující v terénu, a slavíme například Vánoce nebo narozeniny. 
 
Foto: František Klauser, poskytla Barbora Schillová


Sledujte vysílání EquiTV.cz nebo poslouchejte EquiRadio.cz

 

Přihlaste se k odběru týdenního newsletteru ZDE!

 

Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

FB skupiny Jezdci.cz, EquiTV.cz a EquiRadio.cz

 
Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i prostřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz

FB Jezdci.cz

FB Jazdci.sk

FB EquiTV.cz a EquiRadio.cz


reklama 13D




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE