Jezdecké začátky Filipa Štábla jsou úzce spjaty s TJ Slovan ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde se učil základům jezdectví. V dospělosti začal pracovat ve stáji Lucie Strnadlové, kde se jeho největším učitelem stal Miroslav Strnadel. Finanční situace ho ale přiměla začít hledat práci v zahraničí. Nejprve krotil koně v zábavním parku, nyní je již pátým rokem ve stáji Hufenstuhl, kde obsedá mladé koně.
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od úplného začátku?
V mých devíti letech mě mamka vzala na procházku okolo jízdárny TJ Slovan ve Frenštátě pod Radhošťem. Vždy jsem byl fascinován koňmi, jejich temperamentem, koňskou silou a krásou, a tak jsem mamku uprosil, aby mě k nim vzala. Musím podotknout, že má rodina do té doby neměla s koňmi nic společného. Na pískové jízdárně byl v tu chvíli jezdecký výcvik pod vedením Jana Kopiše staršího. Moc se mi líbila jeho tvrdá škola a pevná ruka, což jsem potřeboval. Na verandě tam seděla paní Havrlantová s Olinem Kubáněm a mamka mi tam domluvila výcvik, který obsahoval deset lekcí, pod vedením Jany Gračkové. Hned po první lekci jsem se do koní zamiloval.
Začínal jsem na kobyle Nikole a na hafloškách Gita, Senta a Liza, což byly legendy TJ Slovan. Po ukončení kurzu jsem se rozhodl, že chci s koňmi a jezdectvím stoprocentně pokračovat. Poté již přišla spousta koní a trenérů z TJ Slovan, kteří mi byli nápomocni při mém zdokonalování. Rád bych zmínil Jana Kopiše, Zdeňka Goščíka, Davida Fialku, Rendu Olšáka, Martina Škutu a Čeňka Šrubaře, který mi byl pravou rukou nejen v jezdeckých dovednostech, ale i životních zkušenostech. Bylo mnoho dalších důležitých lidí a kamarádů, kteří mi dávali na ježdění jejich koně a pomáhali i s finančními prostředky. Co se týče mých zkušeností s mladými koňmi, tak ve dvaceti letech jsem se dostal do stáje k Lucii Strnadlové. Zde mi spoustu zkušeností dal Miroslav Strnadel. Ten mě naučil úctě ke koním a velký respekt k nim. „Koně jsou jako ženy, k nim musíš být hodný a citlivý, pak pro tebe udělají vše,“ vždy říkal.
Vybavíte si své jezdecké začátky?
Na kobyle Nikole jsem začínal a pokračoval na hafloškách. Jezdil jsem v lyžařských legínách a neměl jsem tušení, jak to v sedle funguje. Za půl roku jsem dostal své první rajtky a helmu, ale stále jsem jezdil v širokých teniskách, a to nebylo ono. Asi po roce trápení jsem konečně vypadal jako jezdec a mohl jsem si udělat jezdeckou licenci.
Nějakou dobu jste působil ve stáji u Lucie Strnadlové. Jak na tuto práci vzpomínáte?
U Lucie Strnadlové jsem byl zaměstnán jako stájník a jezdec. Má práce byla místovat kolem deseti boxů, lonžovat pár koní, jezdit s Luckou na závody a ošetřovat jí koně, řídit kamion a se sportovními koňmi jezdit do terénu, aby si vyčistili hlavy. Také jsem měl na starost práci s traktorem, opravy výběhů, chytání koní, veškerý stájový režim a práci okolo. Slovo nejde nebo nechci pan Strnadel neznal. S Lucií jsme často jezdili spolu. Tréninky a ježdění probíhalo pod vedením pana Strnadela, což byl můj největší učitel a mistr, kterého jsem kdy měl. Co mi to dalo? Mirek mi předal ty nejlepší finty s mladými koňmi a naučil mě koně respektovat a ctít. U Strnadelů jsem byl kolem dvou let, poté jsem musel odejít, protože jsem potřeboval více peněz. V každém případě jsem byl s Lucií dobrý tým a nemůžu na ní říct nic špatného. Je to skvělá kamarádka s dobrým srdcem.
Co vás vedlo k odchodu do zahraničí?
Do zahraničí jsem jednoznačně odešel vydělat peníze. Můj pes Lady prodělal operaci, která stála dva tisíce euro a ty peníze jsem neměl. Operaci zaplatil můj otec, ale nechtěl jsem mu být nic dlužen, a tak jsem začal hledat práci venku.
Vaše cesta směřovala do Německa, co bylo vaší první prací?
Věděl jsem, že chci určitě nadále pokračovat v práci s koňmi. Ale nikdy jsem neříkal nikdy a nebál se ani žádné práce, kterou jsem předtím nedělal. Poté jsem na Facebooku narazil na jeden inzerát, který mě oslovil. Stálo v něm: „Na práci u koní hledáme kaskadéry a lidi, co se nebojí práce s koňmi.“ Byly u toho napsané skvělé peníze, a to mi stačilo. Bylo mi jasné, že je to něco úplně jiného, než sport, ale tam by mi tyhle peníze nikdo nedal. A tak jsem se domluvil na konkurzu a jel.
Jak Václav Lank viděl, jak jezdím, hned věděl, že mě potřebuje. Jednalo se o práci v sezonním zábavním parku Elspe Festival, kde jsme měli za úkol pracovat se čtyřiceti divokými koňmi, které bylo potřeba zkrotit pro herce, kteří na koně neuměli ani nasednout. Poté jsme každý den koně učili novým věcem. K tomu jsem se také účastnil různých představeních, kde jsem měl nejčastěji na starost oheň. Musím přiznat, že jsem si to tam moc užil. Každý den jsme ráno nakrmili koně, pak si vzali kostým kovboje nebo indiána a šli jsme hrát. Byl to takový jednoduchý život. Jednalo se ale o sezonní práci na čtyři měsíce, takže pak jsem se musel začít soustředit na realitu. V posledním měsíci si mě tam ale našel jeden starší muž. Přišel za mnou s tím, že se mu líbí, jak se udržím na každém drakovi. A tak mi nabídl práci v jedné velké sportovní a obchodní stáji, kam jsem následně nastoupil.
Nyní se ve stáji Hufenstuhl věnujete obsedání mladých koní. Co máte na této práci nejraději?
Tuto práci mám hodně rád. Je to životní styl a ne práce. Nejraději sleduji den za dnem ten posun dopředu. Jsou to moje děti, které učím novým věcem, a na které fungují dvě věci, cukr a bič… Mám spoustu hodných a citlivých koní, ale sem tam se mezi sto koňmi najde jeden, který mě chce zabít a už jsem měl dost koní, kteří mi dali dost zabrat. Ovšem během pěti let, co pracuji v této stáji, jsem neodmítl jediného koně. Během jediného roku mám víc jak šedesát obsednutých koní.
Co jste se v Německu naučil a vidíte nějaký rozdíl mezi českými a německými stájemi?
Nikdy jsem netušil, že se naučím plynule německy. Začátky byly velmi těžké, ale byl jsem mezi lidmi, kteří se mi snažili vše ulehčovat. No a rozdíl mezi českými a německými stájemi? Za mě žádný. Vše je o lidech. Pokud je dobrý člověk u koní v Čechách nebo v Německu, je dobrá i stáj. Pokud je ovšem ve stáji člověk, který stáj špatně vede, je jedno, kde ta stáj stojí. V čem jsou ale Němci lepší, je jejich upřímnost a vděčnost. Dokážou dobrou a těžkou práci dobře zaplatit a cení si toho, že vás tam mají.
Neplánujete návrat do České republiky?
Vrátit do Čech se zatím nechci, ale třeba to jednou přijde. S rodiči si volám každý týden a s přáteli jsem také v kontaktu díky sociálním sítím. A co se týče práce, tak za celou dobu jsem jako jezdec nenašel v Čechách zaměstnavatele, který by dokázal ocenit to, co umím a dělám tak, jako tady v Německu.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Já žiji dost spontánní život a snažím se moc neplánovat, zatím mi vychází vše, jak má. Mám zdravého osmiletého pejska Lady, přítelkyni, se kterou rádi cestujeme a užíváme si spolu volného času. Je ale pravda, že po třicítce bych rád přemýšlel nad dětmi. Tak kdo ví, můj osud je ve hvězdách. Každopádně jsem rád, že i když jsem už dlouho v Čechách nebyl, tak se na mě úplně nezapomnělo. Rád bych tedy pozdravil všechny, kdo mě znají a děkuji jim za to, že mohu být tam, kde teď jsem.
Foto: poskytl Filip Štábl
