Úspěšná česká parkurová jezdkyně Lucie Strnadlová vzpomíná na své jezdecké začátky velmi ráda. Odmala jí v jezdeckém sportu podporoval její otec a už jako malá měla možnost startovat se svými poníky na zahraničních mezinárodních závodech, ale také velmi pravidelně se účastnila velkých mítinků v Čechách. „Snažili jsme se od začátku co nejvíce závodit, takže to bylo super. S rodiči jsem to měla rozvržené tak, že táta se mnou jezdil na závody a mamka se doma starala o chod naší stáje. Zkušenosti jsem sbírala od obou,“ vypráví Lucie. 

 

Váš jezdecký areál je poměrně multifunkční a je uzpůsobený i pro více různých jezdeckých disciplín. Které jste si sama vyzkoušela? 

Jelikož moje mamka cvičila voltiž, tak jsem jisté základy v tomto směru získala právě od ní. Když jsem byla malá, tak jsem samozřejmě zkoušela i drezuru, ale popravdě to mi úplně moc nešlo. Nevím, jestli to bylo mnou nebo nevhodnými poníky, které jsem v té době měla. Když jsem byla ještě úplně malá, tak jsem jezdila na koních i ve westernovém stylu, jelikož nebyla k dispozici skoková sedla. Nebyly před tím ještě ani žádné závody, takže jsem začínala westernovými soutěžemi. Vyzkoušela jsem si také vozatajství, ale z toho mám docela strach, protože když jsem byla jako přísedící, tak mi to nepřišlo úplně bezpečné. Při této disciplíně mi nebylo komfortní, že jsem neseděla přímo na koni a neměla jsem s ním ten přímý kontakt, ale zase si myslím, že pro diváky je to dobrá zábava. 

 

Vaší hlavní disciplínou se však stalo parkurové skákání. Vzpomenete si svůj první závodní parkur?

Na úplně první parkur si už nevzpomínám, ale vybavuji si svou první mistrovskou účast. Bylo mi v té době osm let. Mistrovskou soutěž, která probíhala na Mělníku, jsem nedokončila. Vím, že byly náročné podmínky, hodně pršelo a já měla takového malého poníka. Nebyl to úplně hezký zážitek, vůbec mi to nešlo. 

 

 

Kdy se u vás začaly dostavovat první sportovní úspěchy? 

Myslím, že tak za dva roky po této první zkušenosti. Pamatuji si na mistrovství České republiky v Hradci Králové na travnatém kolbišti, kde jsem už zvítězila ve vyšší kategorii pro pony B. Vím, že jsem poté ještě měla S poníka a s ním jsem na mistrovství skončila druhá. Následně jsem se dostala k lepším poníkům, postupně se to začalo rozrůstat a další úspěchy přicházely. 

 

Když se vám třeba zrovna nedařilo, byli na vás vaši jezdecky založení rodiče hodně přísní? 

Táta mi většinou říkal, že je to bude všechno dobré a že se svět nezboří. Snažil se mě pokaždé povzbudit a motivovat, ale já jsem sama spíše byla hodně vzteklá, když se mi nedařilo. 

 

Která závodiště jste si nejvíce oblíbila?

Hodně ráda jsem vždy se svými koňmi jezdila závodit do Polska. Máme to tam z Trojanovic v relativně krátké dojezdové vzdálenosti. Je to přibližně o polovinu cesty blíže, než když vyrážíme třeba do Martinic. Staví tam dobré parkury, mají tam hezké zázemí a jsou tam příjemní lidé. Třeba v Michalowicích měli dokonce v ceně ustájení pro jezdce i ošetřovatele připravené snídaně, což si myslím, že je takové milé. 

 

A když se ještě vrátíme na domácí česká kolbiště, tak která z nich patří mezi vaše oblíbené? 

Mám docela ráda Ptýrov. Tam mě to před pár lety velmi zaujalo, i když jsem tam původně nechtěla jet. Musím uznat, že ta noční atmosféra při Velké ceně se mi moc líbila. Potom mám velmi ráda závodiště v Opavě, v Olomouci a kdyby byly Martinice blíž, tak by také patřily mezi má oblíbená místa. 

 

Foto: Kateřina Návojová