Radek Horyna se věnuje drezuře, ve které dosáhl výkonnosti S. Jeho hlavní pracovní náplní je však obsedání a příprava mladých koních. Pracoval například u pana Skřivana či v prodejní stáji v Tachově u Milana Pěchoučka. Rád zavzpomínal na léta strávená ve Štekrově Mlýně, ve kterém potkal svého nejlepšího kamaráda. Podstatná pro něj byla doba strávená u rodiny Vašáryových, kde pod taktovkou Hany Vašáryové získal mnoho zkušeností týkajících se drezurního ježdění.

 

Jak probíhaly vaše začátky u koní? Kdo vás k nim přivedl?

Ke koním jsem začal chodit ve druhé třídě. Dovedla mě k nim moje první láska. Moc se mi to líbilo, a tak už jsem u koní zůstal. Bylo to ve Zdelově u Františka Vlasáka, se kterým spolupracuji dodnes. Jednalo se o klasický jezdecký klub, žádný luxus, žádná hala… Samozřejmě jsem zde moc nejezdil, ale kydal hnůj. To bylo tak, že jezdili mazáci, a ti když odešli, šli jsme tajně jezdit my. Nejčastěji to bylo na poničce Jitce. Ještě teď si vzpomínám, že jsme neuměli ani nauzdit, tak jsme si připnuli otěže do ohlávky a potají jsme jezdili ve výběhu pro krávy. Zde jsem byl až do svých patnácti let. Poté přišel čas rozhodnout se, co chci v životě dělat dál. 

 

To jistě souviselo i s rozhodováním, kam nastoupit na střední školu. Jak dopadla vaše volba?

Já jsem si řekl, že v životě nechci dělat nic, co mě nebaví. Volba tedy padla na jezdeckou školu v Kladrubech nad Labem, protože jsem věděl, že bych se koňmi chtěl živit a věnovat se tomu, co mi je blízké. Přijímačky jsem nějakým zázrakem udělal, i když jsem v té době ještě moc jezdit neuměl. 

 

A po absolvování školy jste ihned začal pracovat?

Ano, v osmnácti mi táta koupil auto a já jsem se rozhodl, že se postavím na vlastní nohy a nastoupil jsem na Hradištko k panu Pulpánovi. Tam jsem nejdříve házel hnůj a občas odjezdil nějakého koně. Ale teď když se na to podívám zpětně, ani tehdy jsem ještě moc jezdit neuměl, takže právě na Hradištku jsem se toho spoustu naučil. 

 

Potom jsem pokračoval na Jitravu, kde jsem strávil necelé dva roky. Tady jsem poprvé přičuchl k drezurnímu ježdění. V té době tam trénovala Karolína Žižková. Bohužel pak přišel vážný úraz a já jsem čtyři měsíce nemohl jezdit. 

 

Když jsem byl opět schopný jezdit, šel jsem jezdit k panu Skřivanovi. To pro mě byla velká škola. Naučil jsem se obsedat, i když zprvu jsem z mladých hřebců z testační odchovny velmi padal. Ale měl jsem k ruce dobrou parťačku Moniku Veselou. S tou jsme byli super tým a ročně jsme byli schopní dělat čtyřicet až padesát koní od obsednutí až po zkoušky.

 

Jednu dobu jste se věnoval drezurnímu ježdění i závodně, kde jste v tu dobu působil?

To jsem byl v soukromém areálu Štekrův Mlýn. Jedná se o moc krásný areál, ve kterém je i penzion a restaurace. Dlouhou dobu tam působil Jan Holcbecher, takže jeho škola přetrvávala, to mi dalo strašně moc. Také nás tam jezdil trénovat Vít Čmolík nebo Alexandr Onoprienko. Poslední dva roky co jsem tam byl, mě také trénoval výborný německý trenér Harald Witt, což pro mě bylo něco neskutečného. Ve Štekrově Mlýně jsem působil pět a půl roku za tu dobu jsem velmi vděčný majitelům Čapkovým. Daniela Čapková mi velmi pomáhala a trénovala mě. Její mamka Miroslava byla dokonce drezurní rozhodčí až do úrovně Grand Prix. Na tomto místě jsem také potkal svého dosavadního nejlepšího kamaráda Roberta Čapka, se kterým jsme jezdili společně na závody. V tu dobu jsem závodil se svou vlastní kobylou Norou, kterou jsem si obsedl a připravil sám. V roce 2017 jsme na drezurním šampionátu závodili v kategorii mladých koní a obsadili jsme třetí místo z celkem patnácti koní. 

 

 

Kde jste nejvíce naučil, co se týče obsedání?

Půl roku jsem pracoval u Romana Šafraty. To jsem obsedal mladé koně dovezené z hřebčína Sprehe, a to jsem ze začátku opravdu koukal. Nezapomenu na to, když přijel první kamion a já jsem chtěl jít skládat koně a kluci na mě, ať neblbnu, že to jsou úplně divocí koně. Takže tam jsem se věnoval přípravě mladých koní od naprostých začátků. Obsedal jsem hodně také v Tachově u Milana Pěchoučka. 

 

Vy jste také nějakou dobu strávil u Hany Vašáryové, jak na to vzpomínáte?

Velmi dobře. Tam jsem byl sice jen tři čtvrtě roku, ale byla to pro mě neskutečná škola života a dalo mi to hrozně moc. Díky zkušenostem, které jsem tam získal, jsem nyní schopný sednout na úplně cizího koně a odjezdit ho do uvolnění. Pohyboval jsem se ve stáji na té nejprofesionálnější úrovni a také jsem se dostal k pořádnému drezurnímu ježdění. Zjistil jsem, jak odjezdit koně, aby byl úplně nalehko a uvolněný, naučil jsem se tam správné provedení drezurních cviků. 

 

V současné době se nejvíce věnujete obsedání a přípravě mladých koní. Co je podle vás nejdůležitější vlastností pro tuto práci?

Hlavně klid, přátelská povaha a trochu i předvídatelnost. Protože přeci jenom při tom obsedání si člověk musí každý krok promyslet a v hlavě trochu předpřipravit, jak by měl postupovat dál a počítat s možnými reakcemi koně. Já mám k obsedání ještě jednoho velkého pomocníka, a tím je cukr. 

 

Jak probíhají první týdny v přípravě na obsedání a následně samotné obsedání?

Bod jedna je po mě cukr. Nejprve nechám koně, aby si na mě zvykl. Když si cukr nechtějí brát z ruky, protože se lidí ještě bojí, házím jim ho do žlabu. Postupně pak začínám lonžovat, zvykat je na sedlo a uzdečku. Dále se různě věším do sedla, nejdříve rukama, poté pomalu stoupám do třmenu a různě se pohybuji. Já třeba koně učím, že je poklepu po pleci a oni se ohnou a vezmou si cukr. Co mi pak pomůže, když na ně vylezu a chci je odměnit a oni se pak soustředí na to, že je krmím místo toho, že na nich sedím. Do této fáze to většinou probíhá bez problémů, nejhorší jsou první krůčky. To nikdy nenechám koně, aby se rozešel dopředu, ale nechávám je trochu ohnuté, aby když vystřelí, uskočili do strany a ne dopředu. Další výcvik už je pak dle individuálních potřeb koně. Když je například kůň, který moc nejede, neřeším žádné přilnutí, ale snažím se ho jen rozjíždět dopředu.

 

Když máte normálního hodného koně, jak dlouho vám průměrně trvá, než se z něj stane obsednutý jezdecký kůň?

To jsou asi tak dva až tři měsíce. Za tu dobu už jsou koně v klidu a uvolnění. Důležité je jak fyzické, tak psychické uvolnění. Takže tak za ty tři měsíce se již s koněm dá normálně pracovat. Já osobně mám raději, když ke mně přijdou koně zcela divocí a jsou tedy nepopsaným listem a já si je mohu od začátku připravit sám. Horší je, když se již někdo o něco pokoušel a koně pokazil. To potom trvá několikanásobně déle. 

 

Jaké jsou vaše plány a cíle do budoucna?

Chtěl bych jezdit drezuru na nejvyšší úrovni. Není to sice zrovna skromný cíl, ale věřím tomu, že se mi to podaří. K tomu chci samozřejmě pokračovat s mladými koňmi, to mě baví. 

 

Foto: poskytl Radek Horyna