Tereza Jakubcová se účastnila například mistrovství Evropy v kategorii dětí, vyhrála mistrovství České republiky mezi mladšími juniory a pravidelně startovala v juniorských Grand Prix. Nyní jezdí velké množství převážně mladých koní v prodejní stáji, což ji velmi baví, ale přináší to s sebou i jisté nevýhody.
Jak jste se dostala ke koním? Kde jste začínala?
Na koni jsem začala jezdit, když mi bylo deset let. Koně jsem měla od malička ráda, všude jsem měla plakáty a fotky a snila jsem o tom, že budu jednou jezdit. A táta mi chtěl udělat radost a narozeninám mi koupil poníka, kterého jsme ustájili v Oldřichově u Milana Pěchoučka. Když jsem si na něj poprvé sedla, byla jsem naprosto nadšená a ten pocit ve mně přetrvává do teď.
Takže vaši rodiče nejsou od koní? Do té doby, než jste pořídili poníka, jste vůbec nejezdila?
Nejsou, já jsem předtím ani nikdy nejezdila. A mamka dokonce o koupi poníka vůbec nevěděla. Ale táta věděl, že jsem si ho hrozně přála, a i když to bylo vcelku nezodpovědné rozhodnutí, chtěl mi splnit dětské přání. Naštěstí jsem měla od začátku skvělé zázemí a vedení od Milana Pěchoučka.
Jak se přihodilo to, že jste jako začátečník šla do prodejní profesionální stáje?
Můj táta se s Milanem znal už několik let předtím, a tak to byla jasná volba. Poníka jsme ustájili v Oldřichově a mojí první trenérkou byla Eliška Kapalínová, která tam dříve pracovala. A asi po půl roce mě začal trénovat Milan. Zpočátku to byla celkem sranda, protože jsme s tím mým fjordským poníkem, který předtím tahal dříví v lese, začali skákat. Potom ale Milan chtěl, abych se jezdecky posouvala dál, tak jsme pořídili už velkého koně, se kterým jsem si následně splnila Zkoušky základního výcviku jezdce.
To jste začala skákat poměrně brzy, půl roku poté, co jste začala jezdit. Nelákala vás někdy i nějaká jiná disciplína, než parkur?
Milanova přítelkyně jezdí drezuru, takže nějaké drezurní tréninky mě neminuly, ale vždy to spíš bylo o tom, abych se naučila lépe přiježďovat koně. Závodně bych se jí asi věnovat nechtěla, skákání pro mě bylo od začátku velkou vášní.
Vzpomenete si na své první oficiální závody? Kolik vám bylo?
Ve dvanácti letech jsem si splnila Zkoušky základního výcviku a ihned poté jsem začala závodit. Na první závody jsme jeli tuším do Klatov, kde jsem měla dvě klisny – Uriel a Zarah. Uriel byla mojí první velkou klisnou, se Zarah jsem se později účastnila i dětských Grand Prix. V Klatovech se jelo zrovna oblastní mistrovství, ve kterém jsem skončila třetí.
Kdo vás v průběhu vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Komu vděčíte za své úspěchy?
Tak v tomto případě nemůžu říci nikoho jiného, než Milana Pěchoučka. S Milanem trénuji od úplných začátků a vždycky mě u ježdění udržel, i když jsem měla slabší chvilky. Když jsem měla například horší období, že mi koně nefungovali, pokaždé mě podržel, za což jsem mu hrozně vděčná. Velké poděkování patří samozřejmě i rodičům, kteří mi splnili můj dětský sen.
Vzhledem k tomu, že jezdíte v prodejní stáji, prošla vám rukama jistě spousta koní. Jsou ale nějací, na které vzpomínáte nejraději?
Já za svého životního koně považuji klisnu Acobatu-T, díky které jsem se dostala až do úrovně 140 centimetrů. Také jsem v ní měla stoprocentní oporu a získanou jistotu jsem pak mohla předávat mladým koním. Důležitou roli pro mě hrál i Cartano, což byl Pan kůň. V neposlední řadě je to ještě Zarah, která doplnila Acobatu při mé první sezoně mezinárodních závodů.
Jaké jste měla ve vašich začátcích silné a slabé stránky?
Mojí silnou stránkou je dodnes to, že se nebojím. Slabou stránkou bylo to, že když jsem měla problematičtějšího koně, bylo pro mě těžké udržet nervy a zůstat klidná. Naštěstí jsem se to postupem času naučila zvládat, a to také z velké části díky Acobatě, která mě vždy ujistila v tom, že všechno bude časem dobré.
Jaké jste měla sportovní ambice, když jste začínala? Změnily se postupem času?
Já díky tomu, že jsem od začátku v prodejní stáji, sedala jsem na velkou spoustu koní. A velmi mě chytla příprava mladých koní. Ráda sleduji jejich pokroky a to, jak se prací postupně zlepšují. Takže mým cílem bylo vždy co nejlépe připravit mladého koně, abych se s ním od úplných začátků na lonži dostala do závodního kolbiště. A to u mě přetrvává dodnes.
Je pro vás hodně těžké sledovat, jak se koně v prodejní stáji různě točí? Přeci jenom, když připravíte koně od jeho prvních krůčků pod sedlem až ke sportovní kariéře, trochu k němu přilnout musíte?
Je to velmi těžké. Spoustu koní jsem jezdila třeba i tři roky, měla jsem je naježděné podle sebe a bylo to skvělé. Jenže pak přišel kupec, který z nich byl stejně nadšený jako já a za týden si ho odvážel. Ze začátku jsem obrečela každého prodaného koně, i když jsem ho jezdila třeba jenom půl roku. Postupem času jsem si ale zvykla a teď už to pro mě není tak těžké jako dřív.
Co vás naopak na práci v prodejní stáji nejvíce baví?
Líbí se mi, že mám možnost jezdit na spoustě koní, z nichž každý je úplně jiný. Nebo když mám nějakého koně, se kterým si dva měsíce nevím rady, a pak si na něj přijdu, to je potom pocit k nezaplacení. A právě pro takovéto potěšení to dělám.
Vy momentálně ještě studujete, jak je náročné skloubit školu a ježdění na takovéto úrovni?
Momentálně jsem ve třetí ročníku na Obchodní akademii, kde mi hodně vyšli vstříc, a mám individuální studijní plán. Závody tedy nejsou žádný problém a dokonce mě občas pouští dřív, abych stíhala spoje do stáje. Přes týden jezdím šest až osm koní, o víkendu jich mám většinou okolo deseti.
Jaké máte cíle a plány do budoucna?
Ono je těžké plánovat si něco do budoucna, když nevíte, jaké budete mít k dispozici koně. Ale určitě bych chtěla předvádět mladé koně a ty, které zrovna budu mít na starost.
Foto: poskytla Tereza Jakubcová
