Tereza Jakubcová se s klisnou Acobatou účastnila mistrovství Evropy v kategorii dětí. Připsaly si také zlato z mistrovství České republiky, a to v juniorské kategorii. Jejich první společné ježdění probíhalo potajmu a klisna svou budoucí majitelku dvakrát shodila. Poté se ale stala skvělou parťačkou do těžkých juniorských parkurů.
Na jakého koně ze své kariéry nedokážete zapomenout a proč?
Nezapomenutelným koněm je pro mě bezesporu holštýnská klisna Acobata-T. Tato šimla je po hřebci Quite Capitol z maminky po Acobat II a letos oslaví své osmnácté narozeniny. S Acobatou jsme si hrozně podobné, obě jsme malé a vzteklé. Což mi z jedné strany pomáhalo ji pochopit, na druhou stranu to nebylo vždy jednoduché.
Jak jste k Acobatě přišla?
Acobata stála ve stáji Milana Pěchoučka a byla nabízena k prodeji. Tehdy dvanáctiletá klisna byla velmi zkušená a Milan si myslel, že by to mohl být vhodný kůň pro mě. Mohla bych prý získat jistotu v dětských a juniorských soutěžích. Tak jsem ji vyzkoušela, a když to sedlo, rodiče ji koupili.
Vzpomenete si, jak probíhalo vaše první společné ježdění?
Na to si vzpomínám velice dobře. V tu dobu jsem jezdila opravdu obyčejné, dá se říci školní koně. Acobatu měl v práci Martin Štorkán. Jednou mi však řekl, ať si na ní zkusím něco skočit, ať poznám, jaký je to pocit na dobrém koni. Tak mi ji půjčil, já jsem jezdila a Acobata občas vyhodila. To všechno bylo ještě v pořádku, dokud jsem neskočila první křížek, na kterém klisna hodně vyskočila a po skoku začala vyhazovat a já jsem spadla. To se v průběhu hodiny opakovalo ještě jednou a já jsem končila s tím, že asi nechci skákat na těch dobrých koních, že mi ti moji hodní a obyčejní vlastně stačí. To bylo ale ještě nějakou dobu před tím, než jsme vůbec uvažovali o koupi dalšího koně. Dokonce tenkrát Milan ani nevěděl, že mi ji Martin půjčil.
Kdy jste tedy Acobatu vyzkoušela pod dohledem Milana Pěchoučka?
Vlastně v době, kdy Martin Štorkán odešel studovat vysokou školu, tak jsem u Milana začala jezdit více koní, mezi nimiž byla i Acobata. To už jsem byla trochu zkušenější a všechny její radůstky jsem zvládla usedět. Bylo mi tehdy asi třináct let a právě po nějaké době, co jsem ji jezdila, tak Milan usoudil, že by mě mohla doprovázet při národních šampionátech a na mezinárodní úrovni.
Čím si vás získala?
Acobata byla trochu speciální v tom, že po ní člověk nesměl vyžadovat stoprocentní kontrolu. Když jsem na ní začínala jezdit, musela jsem se smířit s tím, že pánem je kobyla, ne já. A postupem času tomu nebylo jinak, ani při juniorských Grand Prix. Co jsem na ní ale měla nejraději, že i když se jí člověk musel hodně přizpůsobit, ona mu to několikanásobně vrátila. Při parkuru jsem ji nesměla vyloženě nijak korigovat, ale i když jsem jí nechala volnou ruku, nikdy toho nezneužila a nezklamala mě.
Je něco, v čem vás Acobata posunula jezdecky dál?
V prvé řadě se pevně držet a uvědomit si, že ne vždy bude po mém. Když jsme jezdili na Sportovní centra mládeže, Tjark Nagel vždy říkal, že ji nemůžu nechat tolik vyhazovat. Ale ona to jinak neuměla. Když jsem ji nedovolila mezi skoky vyhazovat, hrozně se vztekala, byla protivná a hůře se mi jezdila. Naučila mě, že někdy je lepší koni něco dovolit a on nám to pak vrátí. Samozřejmě tím není myšleno nechat mladého koně dělat si úplně, co chce, ale občas udělat lehký ústupek.
Vzpomenete si na nějakou veselou historku s Acobatou? Co naopak slabé chvilky?
Acobata nenáviděla vodu. Ale až tak, že mi několikrát na závodech utekla z mycího boxu. Například na závodech v Olomouci mi ji pak přivedla Jörne Sprehe. Nebo se jí to povedlo po vyhraném mistrovství České republiky v Martinicích, kdy mi všichni chodili gratulovat a ošetřovatelka šla Acobatu vysprchovat. Po chvilce kolem stáje proběhla bílá klisna a vítězka juniorské kategorie si běhala po Martinicích.
Stejně jako zážitky z mycích boxů byly s Acobatou záživné i vyjížďky. Nikdy ji nesměl nikdo předjet, nedržela se ostatních koní a hlavně jsem nikdy předem nevěděla, kam pojedu. Byla schopná jet s ostatními koňmi normálně rovně přes louku, a pak se z ničeho nic otočila doprava a běžela od ostatních pryč a nešla zastavit ani narovnat. Takže díky Acobatě jsem poznala všechny louky okolo Oldřichova.
Slabou chvilku si žádnou nevybavím. Ona mě vždycky podržela, takže slabou chvilku asi ani nešlo mít.
Co vedlo k jejímu ukončení sportovní kariéry? Bylo to pro vás těžké?
Acobatě už v jejích šestnácti letech nedovolil zdravotní stav startovat v těžkých parkurech a nemělo cenu, abych s ní skákala do 120 centimetrů, tak jsme se rozhodli o ukončení sportovní kariéry. Těžké to pro mě bylo opravdu hodně. Acobata pro mě byla takovou jistotou, že všechno bude v pořádku. Když se mi nedařilo s jinými koňmi nebo mi nějací mladí nefungovali, tak na Acobatě jsem si dodala jistotu. Bez Acobaty bylo náročné naučit se dát sama sebe zase dohromady a nepřenášet problémy z jednoho koně na druhého.
Jaký byl její další osud po ukončení sportovní kariéry?
Nyní se Acobata věnuje mateřským povinnostem. Mám ji ustájenou u manželů Hanákových v Pernarci, kde už mi porodila jednoho hřebečka. Momentálně je opět březí a užívá si volných chvil ve výběhu.
Vy působíte v prodejní stáji, takže vám rukama projde velká spousta koní. Najdete si mezi nimi vždycky nějakého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?
Já už od začátku trpím tím, že si každého koně oblíbím po velmi krátké době. Takže když se pak prodá, dlouho se s tím vyrovnávám. I když teď už je to mnohem lepší, ze začátku jsem každého koně obrečela. Také už dokážu rozpoznat, u kterého koně si trochu toho citu můžu dovolit. Když jezdím mladého nadějného a jednoduchého koně, tak vím, že tam nebude stát věčně. Naopak u nějakých složitějších koní je to tak, že se prodávají delší dobu, tak u těch si dovolím, mít je trochu raději než ostatní.
Foto: poskytla Tereza Jakubcová
