Markéta Miková se účastnila nejen několika mistrovství České republiky, ale také startovala na mistrovství Evropy v kategorii dětí. Když se po dětských a juniorských letech musela rozhodnout, čemu se bude do budoucna věnovat, práce s koňmi pro ni byla jasnou volbou. V rozhovoru se vrací i ke svým úplným začátkům v Jezdeckém klubu Mělník.
Jak jste se dostala ke koním? Kdo vás k nim přivedl?
Ke koním jsem se dostala díky své mamce, která od svých deseti let chodila do Jezdeckého klubu Mělník. Později tam nastoupila pracovat a je tam zaměstnaná dodnes. Mě s sebou poprvé vzala asi v pěti letech. Vždy mi ale vypráví, že nechtěla, abych se koním věnovala. Od čtyř let jsem chodila na mažoretky, jenže ke koním mě to táhlo mnohem víc. Do osmi let jsem zvládala obě aktivity, pak jsem ale dala přednost koním.
Takže od pěti let jste aktivně docházela do jezdeckého klubu?
Nejdříve jsem tam chodila jenom jednou za čas. Nejdříve jsem sedávala ve žlabu u poníků před výběhem, později jsem za nimi chodila i dovnitř. V šesti letech jsem začala jezdit. Už si nepamatuji, jak často to bylo, ale myslím, že jednou nebo dvakrát týdně. Když už jsem byla starší, chodila jsem vypomáhat s prací ve stáji a v areálu.
Jezdila jste tedy opravdu od útlého věku. Složila jste Zkoušky základního výcviku jezdce hned v osmi letech a začala se závoděním?
Oficiální závody jsem jezdila až od deseti let. Do té doby jsem závodila na domácích hobby závodech. Na skládání licence doma vždy vzpomínáme s úsměvem. Byla jsem přihlášená na poslední podzimní termín v roce 2011, kdy mi bylo devět let. Pro malé děti byla možnost buď psaného testu, nebo ústního pohovoru. Já jsem se tehdy tak bála pana komisaře, že jsem raději zvolila test, kterým jsem samozřejmě neprošla. Na jaře jsem raději zvolila druhou variantu a pohovor dopadl dobře.
Vy jste se ve vaší první sezoně věnovala nejen skákání, ale i drezuře. Později jste ale upřednostnila parkur. Co se vám na něm líbilo více než na drezuře?
Parkur je mnohem větší adrenalin. Vždycky mě bavilo skákat a drezura mi přišla vcelku nudná. A mamka se směje, že mi nikdy ani moc nešla.
Kdo vás v průběhu vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Trénovala vás i vaše maminka? Vzpomene si na nějaké silné a slabé stránky?
V úplných začátcích mě trénovala mamka. Později jsme ale přišli na to, že rodič by opravdu neměl trénovat svoje dítě. Když už jsem uměla veškeré základy, převzal si mě pan Mestenhauser, se kterým jsem začala skákat. Díky němu jsem se také podívala na republikový a evropský šampionát.
No a moje silné a slabé stránky. Vzpomínám si, že jsem měla dost neklidnou holeň, to mi hodně opravovala jak mamka, tak pan Mestenhauser. Za silnou stránku do teď považuji to, že jsem nikdy neměla problém udržet se na nějakém zlobícím koni.
Rukama vám prošla již spousta koní, podle kariér jste sedlala na závodech celkem pětatřicet koní. Na které z nich nejraději vzpomínáte? Označila byste nějakého za toho výjimečného?
Pro mě je naprosto nezapomenutelným koněm klisna Papaya. Ráda ale vzpomínám i na některé poníky, nejčastěji na Kewina a Vílu, se kterými jsem vybojovala medaile na mistrovství České republiky. Z velkých koní to byli ještě Persona Grata, Chilli nebo Radek. Speciální místo zaujímá valach Pay Day, se kterým jsem startovala na mistrovství Evropy.
Kterých dalších úspěchů si ceníte?
Kromě té účasti na mistrovství Evropy jsou to hezká umístění z národních šampionátů. S Kewinem jsem na svém prvním mistrovství vybojovala bronzovou medaili, s Vílou jsem později dokonce zvítězila. V kategorii dětí mezi velkými koňmi jsem brala čtvrté místo s Pay Dayem, poté mezi mladšími juniory páté místo s hřebcem Radkem. S Personou Gratou jsem byla dvakrát součástí vítězného družstva.
Také ráda vzpomínám na kola Českého skokového poháru, kde se mi velmi dařilo v seriálu Czech Junior Cup. Skvělým zážitkem byla i halová všestrannost při Jezdeckém festivalu v Lysé nad Labem, kde jsem s Personou Gratou zvítězila.
Když jste začínala jezdit, snila jste o takovýchto úspěších? Máte nějaké sportovní ambice i nyní?
Jako malá jsem v takovéto výsledky ani nedoufala. Chtěla jsem jezdit pro radost, atmosféra závodů mě pohltila až později. Jsem ráda za všechny pěkné parkury, které jsem odjela, a pěkné výsledky k tomu byly bonus.
Momentálně asi můžu říci, že jsem opravdu po své mamce. Sdílíme nejen lásku ke koním, ale také to, že pro nás závody nejsou tím hlavním. Mamka skončila se závoděním v osmnácti letech, i když věděla, že u koní chce i nadále zůstat. Já jsem v současné době spokojená s prací, kterou mám, a bude mi stačit, když na závody vyjedu jednou za měsíc s mladými koňmi. Žádné sportovní ambice tedy nemám.
Kde momentálně pracujete?
Nyní pracuji v Čičovicích pro Riu Lacinu Hoffmeisterovou. Náplní mé práce je ježdění klientských koní, příprava mladých koní nebo těch, kteří tam jsou jen dočasně na prodej. K tomu spolupracuji ještě s Táňou Studničkovou. Dále se věnuji holení koní a v odpoledních hodinách pracuji jako asistentka manažerky fotovoltaické elektrárny.
To tedy máte opravdu velké množství aktivit. Dá se to všechno stíhat, nebo plánujete do budoucna trochu ubrat?
Ono to zní, jako bych toho měla moc, ale naopak mám více volného času, než když jsem aktivně závodila. Teď mám volné víkendy a práce, kterou vykonávám přes týden, mě baví. Takže můžu říci, že jsem takhle spokojená a v blízké době neplánuji žádné změny.
Foto: poskytla Markéta Miková
