U koní se Gabriela Macečková pohybuje celý svůj život. Její otec choval klusáky a měl asi dvacet chovných klisen. „Péče o klisny a jejich novorozená hříbata mě provázela od malička. Kromě toho jsem také asistovala u porodů a čas od času se vyskytly nějaké komplikace či zdravotní problémy. Moje vize vystudovat veterinu tedy dost směřovala tímto směrem. Přála jsem si po ukončení studia svoji pozornost zaměřit na novorozená hříbata. A vůbec celý komplex péče o klisnu a hříbě mě velmi fascinoval,“ vypráví veterinární lékařka. Není divu, že po absolvování školy se reprodukcí začala zabývat a specializovat se na ní. Říká, že to je pro ní splněným snem.
První setkání s koňmi pro Gabrielu nastalo tehdy, kdy její otec koupil prvního klusáckého koně a začal se věnovat dostihovému sportu. K tomu se samozřejmě přidal i chov těchto koní, takže do stáda přibyly i dvě chovné klisny. „Já jsem ve svých dvanácti letech mohla poprvé asistovat u porodu. Byl to pro mě velmi intenzivní zážitek a od té doby už jsem monitorovala každou naši klisnu před porodem a u každého z nich jsem byla. Myslím, že tyto zkušenosti z dětství mi dost pomohly i do budoucna, protože jsem zažila pozitivní i negativní situace a mohla jsem se svým způsobem na tuto profesi připravit a nemít už poté takový strach z vlastního porodu klisen.“
Nad otázkou, zda si na průběh prvního porodu Gabriela pamatuje, nemusela dlouho přemýšlet. „První porod byl docela legrační. Naše klisna přenášela a já jsem byla týden na horách na lyžařském kurzu se školou a klisnu hlídali rodiče. Všichni jsme si mysleli, že se porodu nezúčastním. Já jsem po příjezdu domů sedla na kolo a jela honem rychle do stáje. Byly asi dvě nebo tři hodiny odpoledne, takže takový netypický čas, kdy klisny většinou nerodí. Já jsem si k ní sedla do boxu a asi za dvacet minut si klisna lehla a začala rodit. Porod byl absolutně nekomplikovaný a rychlý a narodilo se na pár kontrakcí naprosto zdravé a životaschopné hříbě.“
Kromě péče o koně, chovné klisny a hříbata se Gabriela nějakou dobu věnovala i jezdectví. Trénovala v Říčanech, kde si kromě klasické jízdárenské práce vyzkoušela i drezuru a skoky. „Sama se nepovažuji za nějaký významný jezdecký talent. Jela jsem jeden nebo dva klusácké dostihy, ale byla jsem diskvalifikovaná za nacválání koně. Několikrát jsem absolvovala i veřejné parkurové tréninky, tam mi zase kůň většinou odepřel poslušnost. Takže ani to nebyla disciplína pro mě. Musím však říci, že pár let zpátky jsme trénovali na vytrvalostní závody. Dokázala jsem se se svým valachem připravit na hobby soutěže, které dopadly dobře a dokonce jsme si přivezli i hezká umístění. Ale to bylo asi nejvíc, co jsem v jezdectví sama dokázala,“ přiznává Gabriela. Budoucí sportovní kariéru v této disciplíně ale nevidí, jelikož příprava si žádá spoustu času, kterého jako veterinární lékařka tolik nemá.
Přijímací řízení na veterinární fakultu však nebylo zrovna jednoduché. „Tím, že jsem trávila veškerý čas u koní, hlídala porody a starala se o hříbátka, tak jsem příliš pilný student nebyla a do školy moc poctivě nechodila. Podle toho vypadaly i mé studijní výsledky, což mi trochu znesnadnilo dostat se na veterinu. K testům z biologie a chemie se totiž připočítávaly i body za známky ze střední školy, takže i když jsem měla vysoké bodové zisky z testů, body za známky mi chyběly a na první dobrou jsem se na fakultu nedostala. Napsala jsem ale odvolání, kde jsem zmínila své zájmy v reprodukci a embryotransferu a na základě toho mě na vysokou školu přijali.
Na studijní léta vzpomíná jako na jednu velkou jízdu. Kromě znalostí v té době získala i spoustu skvělých přátel. „Opravdu hodně jsem se naučila od docentky Báry Bezděkové, dnes již mé kamarádky. Její přednášky byly skvělé a dodnes na ně ráda vzpomínám.“
Absolvovat školu a začít se veterinárnímu lékařství věnovat naplno ale není nic jednoduchého. „Vyjdete se spoustou teoretických znalostí, umíte hodně termínů, víte, z čeho se skládá buňka a takové věci. Ale praktické zkušenosti vám chybí. I když v posledních ročnících jsme měli povinné stáže, myslím si, že to není dostatečné množství. Já osobně jsem rozhodně nebyla připravená postavit se hned na vlastní nohy a začít vykonávat praxi. Naštěstí jsem měla tu možnost zůstat ještě další tři roky na univerzitě a nastoupit na postgraduální studium.“
Tři roky působení na Veterinární klinice Brno považuje Gabriela za velmi přínosné, setkala se se spoustou zajímavých případů a pacientů a dostala tam dobrou průpravu pro následující samostatné působení.
Uplatnit se v oboru reprodukce podle veterinární lékařky není zas tak složité. „Myslím si, že koňských reprodukčních specialistů není v České republice zas až tolik. A pro spoustu kolegů je atraktivnější spíše ortopedie nebo interní medicína.“ Dodává také, že reprodukce je závislá na cyklech klisen, takže není možné plánovat žádné zákroky a Gabriela se musí časově přizpůsobovat právě svým pacientkám. V připouštěcí sezoně tedy musí být neustále v pozoru, a to včetně víkendů.
Foto: Eliška Váchalová a Jakub Macečka, poskytla Gabriela Macečková
