Lukáš Sojka pochází z jezdecké rodiny ze Slatiňan. Oba jeho rodiče aktivně sportovali na koních, takže i on sám v jezdeckém prostředí mezi koňmi vyrostl. „První kůň, kterého si pamatuji byl obrovský hnědák mého otce, jmenoval se Sokol a na něm jsem jako dítě začínal. Mé začátky byly rovnou na velkých koních, poníky jsem nejezdil,“ vzpomíná na svůj vstup do jezdeckého světa parkurový jezdec a manažer jezdeckého areálu Královický dvůr Lukáš Sojka. 

 

Jak velkým vzorem pro vás byli rodiče a kdo z nich vás ke koním vedl více? 

Jednoznačně mě ke koním vedli oba moji rodiče. Mým vzorem a zároveň i dlouholetým trenérem v začátcích byl můj otec, takže ten mě k tomu také aktivně vedl. Já si myslím, že mě k tomu ani nemuseli nějak tlačit. Sám jsem se koním chtěl věnovat už odmalička a byl jsem do toho doslova zapálený. Pro mě v té době asi nic jiného, než koně neexistovalo. 

 

Slatiňany má většina jezdecké veřejnosti spojená spíše se spřežením. Bylo pro vás parkurové skákání od začátku tím hlavním odvětvím? 

Toto spojení je pravdivé, ale v té době tam spřežení ještě tolik dominantní nebylo. Moji rodiče pracovali na testační stanici hřebců, takže tam byli i teplokrevní koně. Parkurové skákání bylo v mém případě tedy jasně dané hned od počátku. Drezura je pro mě někdy trošku za trest, vždycky mi ostatní říkají, že mám trošku problém s pracovním klusem, takže tam bylo jasné, že to nebude moje disciplína. 

 

Vzpomenete si na své první závody? 

Na první závody si vzpomínám úplně přesně. Bylo to ve Slatiňanech při halových závodech a pamatuji si to naprosto přesně, protože jsem s klisnou Vánicí skončil asi u třetího skoku. 

 

 

Jak se poté dál vyvíjela vaše jezdecká kariéra a kdo vás v ní ovlivňoval? Byly to pořád ještě rodiče? 

Ještě dlouho to byli rodiče. My jsme se poté ze Slatiňan přestěhovali kousek vedle Chrudimi do vesnice, která se jmenuje Topol. Tam jsme si zařídili svoje stáje a do té doby mě celou dobu trénoval můj otec. Poté po určitých úspěších, tuším, že to bylo v roce 2002, jsme si řekli, že musím už odejít někam „na zkušenou“. Odešel jsem tedy z domu, prošel jsem pár stájí a asi člověkem, který mě za poslední dobu nejvíce ovlivnil, byl můj dlouholetý kamarád Bohdan Sas-Jaworski, s nímž jsem dlouho trénoval. V neposlední řadě to byl Jaroslaw Skrzyczynski, i ten je můj dobrý kamarád a s ním jsem také strávil několik let v Polsku. 

 

Kdy se to u vás zlomilo a řekl jste si, že se koním chcete věnovat i na profesní úrovni? 

Já jsem vlastně ve finále vždycky říkal, že nic jiného než koně dělat neumím. U koní jsem vyrůstal, trávil jsem s nimi všechen svůj čas. Vystudoval jsem tedy strojařskou školu, která s koňmi neměla nic společného, ale nikdy jsem to nedělal. Takže si opravdu říkám, že nic jiného ani neumím. Takhle to vzniklo.

 

Nepřemýšlel jste třeba už dříve o nějakém zemědělském vzdělání, které by se trochu více přiblížilo koním?

Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. U nás v Chrudimi těch škol nebylo tolik a zdravotnictví a hotelnictví mi blízké nebylo, takže takto to asi mělo být a bylo to tak jasně dané.

 

Říkal jste, že jste měl možnost sbírat zkušenosti ve stájích v Polsku. Jak se vám tato příležitost naskytla? 

Tato příležitost se mi naskytla díky mému kamarádovi Bohdanovi Sas-Jaworkemu, který je národností Polák, ale žije už dlouhá léta v Německu. Tenkrát mě oslovil, jestli bych to nechtěl v tom Polsku zkusit, že tam má jednu stáj, která shání jezdce. Vyrazil jsem tam na takové castingové zkoušky, kde jsem si před majitelem musel nejdříve nasedlat tři koně a před ním je odjezdit. Těmi jsem prošel a nakonec řekli, že mě berou. Stáj se nacházela nedaleko od českých hranic, takže i domu jsem to měl blízko, bylo to super. 

 

Vydržel jste tam nakonec pět let. To se vám tam muselo zalíbit. 

Určitě se mi tam zalíbilo. Vždycky říkám, že to byl jeden z mých nejlepších šéfů, které jsem za svou kariéru mohl mít a poznat. 

 

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na působení v Polsku? 

Vzpomínky mám výborné. Když jsem tam odcházel, tak si někteří lidé klepali na čelo, protože u nás o Polsku lidé nemají úplně dobré mínění. Ale pro mě to prozření bylo úplně báječné, protože Polsko je v jezdeckém sportu daleko před námi. Považují to za tradiční sport, mají také svého olympijského vítěze Jana Kowalczyka a jsou tam na koně a jezdecký sport hrdí. Měl jsem tam k dispozici asi deset sportovních koní a oblibou mého šéfa bylo to, že jsme skoro každý víkend jezdili na závody.

 

Jaký pro vás poté byl návrat do České republiky? 

Návrat úplně jednoduchý nebyl. Měl jsem nějakou dobu pronajaté své boxy a pracovala jsem sám na sebe. Poté se rozvinula spolupráce se stájí Krasit, kde jsem nějakou dobu pracoval a jezdil jejich koně. Následně přišla nabídka ze stáje Ekoflora u Prahy, takže jsem se přesunul tam. Po dalších pracovních přiležitostech přišla ta dnešní aktuální, a sice ta v Královickém dvoře. Vzpomínám na to všechno rád a myslím si, že každá zkušenost je dobrá zkušenost. 

 

Foto: poskytl Lukáš Sojka