David Fialka byl účastníkem mnoha mezinárodních závodů i finalistou mistrovství světa mladých koní v Lanakenu. Nyní se věnuje trénování, a se svými svěřenci se například pravidelně účastní mistrovství Evropy. V rozhovoru se vrací ke svým úplným začátkům a době strávené v zahraničí.
Pamatujete si, kdy jste se poprvé posadil na koně?
To bylo s mým taťkou ve Frenštátě pod Radhoštěm a vzpomínám si, že to ve mně nezanechalo dobrý pocit, naopak mě to trochu odradilo. Jezdil jsem na voltižním koni, který vyhodil a já jsem z něj spadl. Díky tomu jsem se pak dlouhou dobu koní bál. To mi bylo tuším deset nebo jedenáct let. Další roky jsem jezdil převážně z donucení a raději jsem trávil čas s kluky v lese, kde jsme hráli na indiány a dělali různé vylomeniny.
Kdy tedy přišel ten zlom, že vás ježdění začalo bavit?
Trochu víc jsem začal jezdit ve čtrnácti letech. Zábavnější to pro mě bylo díky tomu, že jsem začal závodit. Nejprve ve voltiži, to jsem dokonce soutěžil na mistrovství republiky. O rok později jsem se věnoval i drezuře a až nakonec jsem začal pomalu skákat, i když ze začátku převážně s voltižními koňmi. Až později mě můj táta nechal jezdit svého parkurového koně, se kterým jsem se účastnil například národního mistrovství v kategorii juniorů.
Kdo vás ve vašich začátcích trénoval?
Mým prvním trenérem byl táta, který musel prokázat všechnu svou trpělivost. Další byl major Novosad, což byl profesionální voják, který se věnoval převážně drezuře. I ten musel držet nervy na uzdě. Já jsem nebyl zrovna žák značka ideál. Chodil jsem pozdě na tréninky, nešlo mi to, nepamatoval jsem si drezurní úlohy. Trenéři se mnou měli spoustu starostí.
Kdy vám došlo, že se koním budete věnovat i do budoucna?
Asi na střední škole, v roce 1992. To jsem se dostal do stáje Bavaria-Sportpferde Passau v Německu na prázdninový pobyt. Zde v tu dobu působil československý reprezentant Dušan Tovarňák. Tady jsem měl poprvé možnost nahlédnout do profesionálně fungující sportovní stáje a zjistil jsem, že touto cestou bych se rád vydal. Do této stáje jsem se tedy vrátil po škole pracovat na plný úvazek a strávil jsem zde tři roky.
Kam jste pokračoval po vašem působení v Passau?
Pak jsem šel na vojnu. Po vojně jsem se vrátil za Dušanem Tovarňákem, avšak již do jiné stáje v Mnichově. Odtud jsem pokračoval na skvělé místo k Heleně a Peterovi Weinbergovým. V tu dobu byla Helena aktivní členkou německého týmu a já jsem s ní jezdil jako ošetřovatel. Díky této práci jsem se podíval na velké závody, například Calgary, Aachen, London… Zde jsem působil převážně jako ošetřovatel či řidič kamionu a občas jsem s mladými koňmi vyjel na nějaké menší závody.
Poté jste se již vrátil do České republiky?
Po třech letech práce pro Weinbergovy mě oslovili dva podnikatelé z Havířova. Začal jsem jezdit pro Jezdecký klub Orpheus, kde jsem začal již aktivně závodit. Velmi rád vzpomínám na mladého Autonoma, kterého jsem zde měl možnost jezdit. Ten se pak prodal do Ameriky, kde se účastnil těch nejtěžších soutěží.
Více dobrých koní jsem měl možnost jezdit pro Oil Team. To jsem také začal spolupracovat s Alešem Opatrným a účastnil jsem se mezinárodních závodů. Na CSIO v Záhřebu jsem absolvoval svůj první Pohár národů s koněm Diver Oil Team a soutěž jsme dokončili čistě. Dalšími úspěšnými koňmi byli Larcon a Quintet. Takže zde, mohu říci, začala kariéra profesionálního jezdce.
V roce 2004 jsem nastoupil do stáje Mustang. Zde jsme pracovali se Zdeňkem Žílou, oba jsme měli na ježdění asi deset koní. Rád na to vzpomínám, byly to fajn léta. Jezdili jsme po dobrých závodech, často do zahraničí. Můj první dobrý kůň na Mustangu byl asi Cartouche, se kterým jsem hned v roce 2004 startoval na CSIO v Athénách, kde jsme absolvovali Velkou cenu s jednou chybou, stejně jako Pohár národů. Díky tomuto výsledku jsme si vyjeli kvalifikaci na mistrovství Evropy v San Patrignanu 2005. Mezi další úspěšné koně bych zařadil mladé Faraday, Ligoretta nebo Al Campa. S Ligorettem jsem se také zúčastnil mistrovství světa mladých koní v Lanakenu v kategorii šestiletých. Mezi šestiletými jsem poté startoval i s Al Campem, se kterým jsem se dostal i do finále.
Ještě bych ale neměl opomenout koně Campbell, což byl jeden z nejlepších mladých koní, na kterém jsem kdy seděl. S tím jsem vyhrál Bundes šampionát pětiletých koní ve Verdenu, ale byl jsem diskvalifikován kvůli špatným kamaším. Ihned na to byl Campbell prodán do stáje Marcuse Ehninga.
V době vašeho působení na Mustangu jste již začal i s trenérskou kariérou?
Trochu jsem trénoval již na Mustangu. Na Moravě jsem působil i jako asistent trenéra Zdeňka Goščíka v rámci Sportovního centra mládeže. Po devíti letech mého působení na Mustangu jsem dostal nabídku od hraběnky Kolowrat-Krakovské na trénování její dcery, kterou jsem přijal, a tak jsem se i se svou rodinou přestěhoval do Prahy.
V čem spočívala vaše práce pro rodinu Kolowrat-Krakovských?
S koňmi od Francescy jsem ještě závodil naposledy v Olivě Nově, poté jsem se již plně věnoval trénování, managementu celé stáje, organizaci a plánování závodů a ježdění koní doma v práci. K mé práci patřilo i vybírání a hledání nových koní, řešení problémů s doktory a všeho okolo.
Po ukončení sportovní kariéry Francescy Kolowrat-Krakovské jste se rozhodl pro změnu. Nyní máte více svěřenců, které trénujete skokově. Vyhovuje vám tento způsob více, než stálé angažmá?
Mnohem. Člověk je nezávislý a má více času na sebe a svou rodinu.
Jak vás baví závody teď, když jste v roli trenéra a ne aktivního jezdce?
Já si to užívám, závody mě moc baví. Rád se potkávám s kamarády, rád se dívám na ty samotné závody. Každý jezdec i každý kůň jsou jiní. Já trénuji jezdce všech úrovní s různě starými koňmi, u kterých můžu pozorovat jejich růst a jejich výkony na závodech. A i když ne vždy se daří, tak to nám připomene, že pracujeme se živými zvířaty, a že se člověk musí neustále učit. A to je na tom to hezké, pořád přichází něco nového.
Čeho byste v budoucnu v roli trenéra rád dosáhl?
Rád bych se v příští sezoně se svými svěřenci více účastnil mezinárodních závodů. Také mám jednu svěřenkyni, se kterou bychom rádi o malinko vylepšili umístění na mistrovství Evropy, oproti tomu letošnímu.
A samozřejmě vím, že to bude znít jako klišé, ale jako trenér bych chtěl, aby koně i jezdci byli v pořádku, aby byli zdraví a všechno dobře fungovalo.
Foto: poskytl David Fialka
