Ke koním se Jana Francová dostala ve svých jedenácti letech. Slovenská parkurová jezdkyně začínala získávat své první zkušenosti s koňmi, kteří byli v majetku Jednotných roľnických družstev, což je obdoba českého JZD. „Tenkrát se tam začínal utvářet jezdecký oddíl, já jsem se tam nějak ocitla a koně mě hned zaujali. Myslím si, že se o mém osudu v tu chvíli rozhodlo,“ líčí svůj příchod do jezdeckého prostředí Jana Francová. 

 

Koho byste označila za osobu, která vás ke koním přivedla a už takto na začátku jezdecky ovlivnila? 

Tenkrát tam působil jako trenér Vojtěch Raczko, který byl jednu dobu i součástí národního československého týmu spolu s panem Hanulayem a panem Mladým. To byla pro mě asi ta nejlepší škola, která na Slovensku tehdy byla možná. S tímto trenérem jsem postupně začínala trénovat, následně i spolupracovat a během dvou let jsem rozvinula svou závodní kariéru. 

 

Na kterém místě se toto odehrávalo? 

Jelikož já pocházím z Trenčína, tak i mé jezdecké začátky probíhaly v tomto městě. Byli jsme součástí zmíněného zemědělského družstva. 

 

Jaký byl průběh vašich jezdeckých začátků? 

Samozřejmě jsme se všichni učili nejprve základy na lonži. Tím, že byl pan Raczko parkurový jezdec, tak i celý náš rozvoj postupně směřoval k tomuto sportovnímu odvětví a jakmile jsme toho byli schopni, začali jsme skákat. Měli jsme k dispozici několik školních koní, na nichž jsme získávali zkušenosti a koho to bavilo více a jezdil do oddílu často, tak poté dostal možnost i skákat a následně závodit. Parkurové skákání mě velice bavilo od první chvíle a bylo jasné, že se budu touto cestou ubírat i v budoucnu. 

 

 

Vybavujete si ještě svůj první vstup do závodního kolbiště? 

Bylo to srandovní. Ve dvanácti letech jsem složila Zkoušky základního výcviku jezdce a zúčastnili jsme se prvních halových závodů v jedné slovenské parkurové jezdecké škole. Já jsem měla startovat na koni, který byl opravdu hodně veliký. Měli jsme možnost na toto místo přijet o den dříve, a ještě jsme na naše první závody trénovali. Ten můj vysoký kůň mě při onom tréninku hned shodil a trenér řekl, že s ním rozhodně startovat nemůžu. Nakonec jsme dvě dívky startovaly na hodnější klisně a v té době se první parkury překonávaly už na metr vysokých překážkách. Další zvláštnost byla ta, že se losovalo umístění v případě rovnosti trestných bodů. Já jsem si po bezchybné jízdě vylosovala první místo, takže jsem mohla hrdě říkat, že svůj první závod jsem hned vyhrála. To mě samozřejmě ještě více přesvědčilo, že tento sport bude správný směr. 

 

Tušila jste už v té době, že koně a jezdectví se stanou vaším povoláním? 

Ne, to určitě ne. Tenkrát mě to prostě jen bavilo a byla jsem jedna z mála z naší skupiny, která u toho skutečně vydržela. Zůstalo nás nakonec pouze pár a trenér se mi docela dost věnoval. Poté jsme měla možnost jezdit i více koní, ale ještě jsem netušila, že se tím budu jednou živit. V dnešní době sice už nejsem na tak vysoké profesionální úrovni, ale svého času jsem však absolvovala pravidelné ježdění deseti až patnácti koní za den. To bylo opravdu velmi fyzicky náročné. Teď mám ve své péči čtyři koně a dva z toho jsou moji vlastní. Vedle ježdění se stále věnuji i tréninku svých mladších i starších svěřenců. Zmínit můžu svou bývalou svěřenkyni Natálii Očenáškovou, kterou jsem doprovodila až na mistrovskou úroveň, Vanesu Langrovou, s níž jsem také spolupracovala a v neposlední řadě to byla úspěšná juniorka Lucie Anovčínová. 

 

Hodně jste hovořila o vašich jezdeckých zážitcích na Slovensku. Velmi často však startujete na území České republiky, jaká je tedy vaše spojitost s naší zemí? 

V roce 2015 jsem se provdala za manžela, který pochází z Prostějova. Celý život strávil na Slovensku v Bratislavě, ale poté jsme se společně přesunuli právě do Prostějova a koně máme ustájené nedaleko v nájemní stáji v Polkovicích.

 

Koho byste ještě dále ráda zmínila jako důležité jezdecké osobnosti vaší sportovní kariéry? 

První byl zmiňovaný Vojtěch Raczko, který svého času reprezentoval Hřebčín Motěšice. Dále jsem mohla nějaký čas spolupracovat s Adnrejem Glatzem. Následně mě zaměstnával Juraj Hanulay, který měl svou obchodní stáj a já měla možnost pro něj pracovat a připravovat koně. Tyto osobnosti mě ovlivnily hodně. Ještě zajímavější to však bylo po mém odjezdu do zahraničí, kde jsem strávila asi devět let. Mnoho zkušeností jsem získávala od německého reprezentačního jezdce Heinricha Wilhelma Johansmanna. Dále mezi osobnosti mé kariéry patří Lars Nieberg, ve Švýcarsku Ernst Wettstein a zapomenout nesmím ani na Zuzanu Zelinkovou.

 

Zmínila jste tedy zajímavé osobnosti, ale kteří koně vám zůstali nejvíce v paměti? 

V mladých letech pro mě byl významný kůň českého původu jménem Forint. S ním jsem v devatenácti letech vyhrála své první mistrovství Slovenska. Poté přišly mé zahraniční stáže, kde jsem pracovala s velkým množstvím koní a úplně si nevzpomínám na nějaké výjimečné. Nejvíce mě však v kariéře podržel Nourejev N Z, s nímž jsem od jeho šesti let startovala od nižších soutěží až do 150 centimetrů. To je kůň, který mi v životě dal úplně nejvíce. 

 

V tuto chvíli je vaší stájovou jedničkou Quinzo? 

Ano, nyní je jeho nástupcem rovněž velmi kvalitní belgický valach Quinzo Z. Sice Nourejev byl ještě o třídu lepší, ale Quinzo je také výborný a je schopný překonávat parkury na nejvyšší úrovni v Čechách.

 

 

Považujete některý z vašich úspěchů za zásadní a kterých dalších si ceníte nejvíce?

Zásadní momenty své kariéry jsem prožívala se zmiňovaných Nourejevem. Nejdříve jsem s ním začala vyhrávat národní závody, poté jsme dvakrát za sebou ovládli mistrovství Slovenska. Už jako mladý osmiletý kůň se stal mistrem Slovenska mladých koní. Mnohokrát se nám vydařily Velké ceny na Slovensku, v Rakousku, ale i v České republice. Hned při prvních olomouckých CSI jsme ovládli stopadesátku s rozeskakováním v mezinárodní konkurenci. Bylo tam opravdu spoustu nezapomenutelných momentů a úspěchu a nejvíce z nich bylo právě s Nourejevem. 

 

Co patří mezi vaše aktuální plány a čeho byste ještě ráda dosáhla? 

Mám nyní mladého a velmi nadějného koně. Příští rok bude sedmiletý a myslím si o něm, že by třeba mohl být i dalším nástupcem Nourejeva. Pokud se to s ním podaří, tak bych se určitě ráda vrátila i na mezinárodní úroveň. Quinzo měl sice rok pauzu, ale letos byl ve svých patnácti letech opět v plné síle a také se dobře umísťoval, takže s ním také plánuji zůstat aktivně zapojená do sportu. Dále se budu snažit co nejlépe pokračovat v přípravě a prezentaci čtyřletých koní, které mám možnost připravovat. 

 

Foto: poskytla Jana Francová