Nikola Bielíková pochází z jezdecké rodiny, díky níž také získala jezdecký základ do úspěšné sportovní kariéry. „Můj táta byl amatérský dostihový jezdec a později trenér dostihových koní. S tím souvisí i mé první jezdecké zážitky. Pravděpodobně jsem se poprvé posadila na nějakého jeho z dostihových koní. Druhou variantou mohla být jedna z chovných kobyl, o které se zase starala moje maminka. S jistotou ale vím, že když jsem si sedla poprvé na koně, tak už se mi nechtělo slézt. Poté jsem začala jezdit v jezdeckém oddíle ve Svinčicích, čemuž ještě předcházelo členství v místním voltižním kroužku. Následně mi rodiče pořídili vlastního koně, který byl ustájený u mé tety ve Veltěžích, kde rodiče po letech, shodou okolností, také koupili vlastní statek,“ vzpomíná v úvodu rozhovoru Nikola Bielíková.

Považujete se za parkurovou jezdkyni od úplných začátků? Jaké další disciplíny jste vyzkoušela?

Já jsem původně začínala s dostihovými koňmi, jelikož se jim věnoval táta, který byl můj hrdina a já jsem chtěla samozřejmě být jako on. Také naši rodinní přátelé působili v dostihovém prostředí. Každé prázdniny jsem trávila u rodiny Andrésů, kteří také trénovali dostihové koně, s nimiž závodil Dušan Andrés. Skákat jsem začala úplnou náhodou. Tátovi se podařilo objevit svého životního koně, klisnu Fagu. Spolu s ní byla ve stáji i její dcera Fatma, která se ale na dostihy úplně nehodila, tak jsme s ní začali skákat. Myslím, že díky tomu se ze mě stal parkurový jezdec.

Čtěte také: Lani Novak: Po prvních skocích jsem prý už o ničem jiném nemluvila

Co vás vedlo k rozvíjení další sportovní kariéry v parkurovém skákání?

Od začátku jsem byla docela dost soutěživá. V době, kdy jsem začínala, mi bylo celkem jedno, jestli si budu s ostatními poměřovat síly v pony dostizích nebo při parkurech. Postupem času ale opravdu začala převažovat touha po zdokonalování se v parkurovém skákání a už jsem u toho zůstala. Drezurní jezdkyně by ze mě nikdy rozhodně nebyla.

Kde se odehrály vaše první oficiální parkurové závody? Jaký byl jejich průběh?

Své první oficiální závody jsem absolvovala v hale ve Svinčicích se zmiňovanou klisnou Fatmou, když mi bylo čtrnáct let. Startovaly jsme v soutěži stupně ZM. V té době nás bývalo v těchto soutěžích většinou kolem pěti účastníků, takže je dost možné, že jsem se i umístila. Jak to ale přesně probíhalo si už vůbec nevzpomínám.

Kdo vás nejvíce ovlivnil na vaší cestě jezdeckým sportem?

Musím říct, že jsem měla neskutečné štěstí, protože jsem potkala velikou spoustu skvělých lidí, kteří byli ochotní se o své zkušenosti se mnou podělit. V úplných začátcích to byli moji rodiče a pan Andrés. První velký vzor byl pro nás v té době určitě pan Pecháček, který vedl parkurové Sportovní centrum mládeže a toho jsme všichni opravdu zbožňovali. Další neméně důležitý člověk pro mě byl pan Kutěj, což by mohla být samostatná kapitola, která toho v mém ježdění hodně změnila. Také musím říct, že jsem potkala spoustu výborných lidí, kteří byli ochotní mě podporovat a dát mi své koně na ježdění. Sem patří Lucie Žákovská, což byla majitelka mé první závodní klisny Fatmy. Dále pan Trávníček, jemuž patřil můj další sportovní kůň Alf. Dlouhá léta spolupracuji s paní Duškovou ze stáje Orling a v dnešní době je to Radek Rouč a Vojtěch Csabi.

Kolik koní už vám za celou kariéru prošlo pod rukami?

Musela jsem se podívat do Jezdeckého informačního systému, protože za tu dobu už opravdu nemám přesnou představu. Našla jsem tam, že jsem vstoupila do kolbiště celkem se 101 koňmi.

Na které koně vzpomínáte nejraději? Byl některý ten nejvíce výjimečný?

Jedním z nejvíce výjimečných koní byl pro mě určitě Alf. S ním jsem šla svůj první T parkur a umístila jsem se s ním v několika Velkých cenách při Českém skokovém poháru. V té době mi bylo okolo dvaceti let a opravdu jsem nečekala, že bych se mohla dostat takhle daleko. Na toho koně budu vzpomínat určitě celý život. Měl skvělý charakter a také vynikal svou lehce zavalitou stavbou těla, v porovnání s ostatními atletickými koňmi. To vše bylo ale podpořeno jeho obrovskou pílí a ochotou pracovat. Aktuálně je mým domácím mazlíčkem můj valach Carthinjo a když se podívám do budoucna, tak si myslím, že veliký potenciál má hřebec Drover.

V jaké stáji momentálně připravujte své koně?

S našimi koňmi a celým týmem, který odvádí celoročně skvělou práci, čehož si moc vážím, sídlíme v severočeských Všemilech u Děčína. Je to místo s dlouhou jezdeckou historií. Okolní nádherná příroda, klid a kvalitní zázemí, jež pro mě a mé koně vytváří můj partner Radek Rouč, nám navíc dodává energii pro špičkovou a profesionální práci.

Nepřehlédněte: Parkur jezdily mé sestry. Měl jsem motivaci je dohnat, říká Stružinský

Jaké úspěchy své sportovní kariéry považujete za nejcennější?

Samozřejmě vítězství na mistrovství České republiky. Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme se například s Veronikou Krajníkovou účastnily Poháru národů, jakožto mladí jezdci. S Alfem jsem si připsala hezká umístění i v juniorských velkých cenách. Obecně mě ale asi nejvíce těší, když vidím dobře odvedenou práci a množství koní, s nimiž jsem dokázala dojít od úplného začátku až do úrovně 145 centimetrů.

Jaký je váš aktuální největší sen a cíl? Čeho byste ráda se svými koňmi dosáhla?

Mám stále k dispozici velmi kvalitní skupinu koní, s nimiž bych i nadále ráda sbírala zkušenosti na větších mezinárodních závodech. Byl by pro mě splněný sen, kdybych se mohla dostat do národního týmu České republiky a reprezentovat naši zemi v Poháru národů. Toho bych opravdu moc ráda jednou dosáhla.

Foto Zenon Kisza a archiv Nikoly Bielíkové