František Stružinský je devatenáctiletý parkurový jezdec a zároveň člen českého reprezentačního týmu. V roce 2019 si s týmem připsal dvanácté místo na mistrovství Evropy v Zuidwolde a na kontě má také několik titulů mistra České republiky. U koní se pohybuje již od svých pěti let. Jeho začátky se odehrávaly v severočeské obci Labská Stráň, která se nachází poblíž města Děčín. „Byla to pro mě od začátku veliká zábava. Pamatuji si, jak jsme celá rodina pravidelně chodili s koňmi na vyjížďky,“ vzpomíná Stružinský.

Věnujete se parkurovému skákání od vašich jezdeckých začátků? Čím je pro vás jedinečné?

Ano, jinou disciplínu než parkur jsem zatím nezkoušel. Parkur je podle mého názoru jedinečný v tom, že je při přípravě koní potřeba zařadit „od všeho něco“. Tím myslím například přípravu koní v terénu, a také musí být zahrnut i drezurně-skokový trénink.

Kdy a kde jste absolvoval své první oficiální závody?

Na to si úplně přesně nevzpomínám. Podle jezdeckého informačního systému mám svůj první start zaznamenán v březnu roku 2012 ve Zduchovicích, ale řekl bych, že to klidně mohlo být už o jeden nebo dva roky dříve.

ČTĚTE: Václav Staněk: Cestou na závody po kopytě jsme skákali stromky v lese

Kdo vás ke koním přivedl a nejvíce ovlivnil v začátku vaší jezdecké kariéry?

Ke koním mě přivedla celá moje rodina, ale především to byl můj táta. S tím souvisí i další část otázky, určitě mě nejvíce ovlivnil otec a sestry, které se také věnovaly parkurovému skákání. Ty se už v době mých začátků pohybovaly ve vyšší úrovni, takže jsem měl motivaci je dohnat.

Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky?

Silné stránky byly asi ty, že jsem se rychle učil novým věcem. Nicméně už v mých začátcích přišlo pár zranění, což negativně ovlivnilo moji odvahu do další práce s koňmi. A to bych označil za slabou stránku.

Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhl?

Určitě vděčím mému tátovi. Ten mě podporoval nejen jako trenér, ale také finančně po celou moji kariérou a děje se tomu tak dodnes. Také ostatním členům rodiny a v neposlední radě mé nejlepší ošetřovatelce, jež se mnou vydržela od úplných začátků, a ještě stále je součástí našeho týmu.  

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte?

Odhadem by to mohlo být kolem šedesáti koní. Možná i více. Momentálně je můj hrdina Bob Saint Clar, s nímž jsem se dostal na posledním mistrovství Evropy až do finále. Ale samozřejmě nezapomínám ani na mé bývalé borce z naší stáje. Tím myslím například koně Lucky Lifestyle. Právě on byl mým učitelem a získal se mnou velké množství medailí, nebo také Zonnedoeptoltien, jež se mnou vyhrála první titul mistra České republiky.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Kateřina Mestenhauserová: Na koni jsem seděla nejspíš hned po narození

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? 

Úroveň tohoto sportu jednoznačně každým rokem stoupá o velký kus. Z toho také vyplývá, že je složitější se dostat na přední umístění v soutěžích nebo se účastnit závodů s vyšší úrovní obtížnosti.

Co jsou klíčové faktory pro dosažení úspěchu právě ve vaší jezdecké disciplíně?

Talent a finance jsou asi ty nejdůležitější faktory, ale to je podobné asi u většiny ostatních sportů. V případě parkuru jsou to bohužel právě ty zmíněné finance, bez kterých náš sport určitě dělat nejde.

Jaké sportovní ambice jste měl při svých závodních začátcích a jaký je váš současný jezdecký cíl?

Jako dítě chce každý všechno vyhrávat a ani já jsem nebyl jiný. Dnes je můj cíl dělat tento sport s radostí a stále se dál zlepšovat.

Foto: archiv jezdce