Markéta Miková se pravidelně účastnila mistrovství České republiky v dětské a juniorské kategorii. Nejvíce úspěchů sbírala v seriálu Czech Junior Cup v rámci Českého skokového poháru. Závodila s velkým množstvím koní, z nichž za toho výjimečného vybrala klisnu Papayu.

 

Za svého nezapomenutelného koně považujete klisnu Papayu, můžete ji krátce představit?

Papaya je klisna českého teplokrevníka po hřebci Laretto Diavolo z maminky Perla po Przedswit X – 61. Perla byla také maminka Pay Daye, se kterým jsem se zúčastnila mistrovství Evropy v kategorii dětí. Papayu jsem jezdila sedm let a byla mým prvním koněm, se kterým jsem z parkurů stupně Z došla až do obtížnosti S.

 

Jak probíhaly vaše společné začátky?

Každé začátky jsou svým způsobem těžké. Mně bylo jedenáct let a Papaya také ještě nebyla moc zkušená. Takže moje mamka o mě měla velký strach. Ale tím, že v JK Mělník pracuje, měla nás neustále na očích. Nejnáročnější pro mě bylo být neustále připravená, jestli Papaya někde neuskočí a já nespadnu. Nebo když se měnilo roční období a přišlo jaro nebo podzim, tak nastalo období častějšího padání.

 

Co vás nejvíce naučila?

Tím, že na práci byla trochu línější, tak mě naučila pobízet. A také chytit dobrý základní cval na parkuru. Papaya měla kratší cvalový skok, tak jsem vždy musela mít aktivnější cval, abych jí do vyšších parkurů dodala jistotu. Také jsem si musela hlídat dobré přiblížení ke skoku, protože v těch stotřicítkách už Papaya potřebovala dobrou odrazovou vzdálenost. A v neposlední řadě mě naučila se pevně držet. 

 

Vzpomenete si na vaše první společné závody?

Ano, to jsme jeli na závody do Děčína. Byly to tuším mé první závody na velkém koni, do té doby jsem jezdila převážně poníky. S Papayou jsme jely soutěže Z a ZL, které jsme dokončily čistě a s jednou shozenou překážkou.

 

 

Co jste na Papaye měla nejraději?

Na Papaye jsem měla ráda to, že kam jsem ji postavila, tak jsem ji také našla. A když ne přesně na tom samém místě, tak u nejbližšího balíku sena nebo kýble. Nikdy mi neutekla a byla strašně hodná na veškeré ošetřování, přepravu nebo kováře. 

 

Jaké byly její charakteristické znaky?

Hrozně ráda trávila čas u sena nebo v leže v boxe. Odpočívat jsem ji viděla opravdu velmi často. Také měla sklony k tloustnutí, takže jsme jí museli regulovat krmné dávky. Kromě toho byla při ježdění dost líná. To však byla výhoda na vyjížďkách, které si užívala ona i její jezdec. Postupem času se stala nejoblíbenějším koněm mojí mamky. Na druhou stranu při skákání bývalá veselá, a když jsem z ní spadla, zůstala stát na místě a koukala na mě. 

 

Máte s Papayou nějakou veselou historku? Nebo naopak byly i slabší chvilky?

Ráda vzpomínám na spousty vítězství v kvalifikačních kolech Czech Junior Cupu a několikanásobné vítězství ve finále zduchovického seriálu Channel Star. Vítězstvím v Channel Staru jsem se s ní také rozloučila a společné dekorování patří mezi ty nejhezčí momenty.

 

Postupem času bych za vtipný označila jeden trénink po zimě, kdy jsme poprvé skákaly na venkovním kolbišti. Byla tam postavená gymnastická řada směrem do rohu, ve kterém rostou keře. A Papaya vždycky doskočila poslední oxer v té řade a začala hrozně zlobit a shodila mě do toho keře. Když už to bylo potřetí, trenér pan Mestenhauser mi řekl, že to není možné, jestli už to nedělám schválně. To jsem samozřejmě nedělala, a když jsem spadla už počtvrté, rozhodli jsme se to nechat na někdy jindy.

 

Slabší chvilky nastávaly občas ve větších parkurech, ve kterých když jsem nejezdila úplně na sto procent, mi Papaya někdy zastavila. A i to nejednou skončilo mým pádem. To mě sice mrzelo, ale následující závody se to třeba zase obrátilo a my jsme si s Papu odvezly několik mašlí. Další nepříjemný zážitek se s ní stal, když jsem před závody mazala kopyta. Byla jsem sehnutá u zadní nohy a Papaya se druhou nohou ohnala po mouše a kopla mě do hlavy. Lekly jsme se obě, i když ona možná trochu víc, přeci jenom nečekala, že místo mouchy trefí něco většího. Každopádně jsem během několika vteřin vypadala jako jednorožec, protože se mi na čele udělala obrovská boule, až jsme raději jeli do nemocnice. Naštěstí mi nic nebylo.

 

Jaký byl její další osud? Máte o ní nějaké informace?

Papaya se potom prodala. Majitele pak měnila ještě jednou a teď je ustájená někde v okolí Mostu. S její současnou majitelkou jsem si několikrát psala a Papu se má moc dobře. Již nesportuje a užívá si lehčí práci a vyjížďky v přírodě. Často se mi po ní zasteskne, stejně jako po mojí druhé nejoblíbenější klisně, Personě Gratě. Na Papayu ale hodně vzpomíná i moje mamka, pro kterou byla též jedním z nejvýznamnějších koní. 

 

Foto: poskytla Markéta Miková