Když Jaromír Šafář v roce 2017 získal svůj třetí titul šampiona jezdců, rozhodl se přehodit v kariéře výhybku. Přesídlil do Německa a hned v první sezoně na sebe dokázal upozornit dvěma vítězstvími v listed. Zároveň se mu podařilo neztratit se z dohledu velkým tuzemským stájím. Na velké dostihy se nadále vrací do Česka. "Když má člověk motivaci, dokáže všechno," usmívá se.
Jak se mám a čím teď žiju
Zahájil jsem letošní sezonu v německých dostizích na písku a netrpělivě vyhlížím jaro. Prakticky nic se nemění, chtěl bych fungovat jako loni. Jsem u trenéra Pavla Vovčenka, kterému vděčím za obrovskou podporu. Vychází mi maximálně vstříc, mohl jsem jezdit i pro jiné trenéry a občas se vracet na české dráhy. Třeba loni se Cena prezidenta kryla s mítinkem v Hannoveru a trenér mi umožnil, abych jel do Prahy. Říkal, že když je možnost jezdit, je nutné toho co nejvíc využít. Takže jsem se mohl ukázat i doma. Z Brém to sice není úplně blízko, ale není to tak extrémní. Je to otázka zvyku, s dobrým autem se to vždycky dá nějak zvládnout. Jezdci působící v Německu jsou zvyklí dojíždět na dostihy, spousta závodišť je daleko. My to máme nejblíž do Hannoveru a Hamburku, kam je to hodina cesty, ale všechno ostatní je výrazně dál. Člověk si na cestování prostě zvykne.
Jinak jsem se v Německu dobře zabydlel a snažím se bojovat o své šance. Konkurence mezi žokeji je velká. Aby si tady jezdce víc všimli, je i otázka nějakého štěstí, jestli potká pár dobrých koní a dokáže vyhrát víc dostihů. Největší možnosti jsou vždycky ve dnech, kdy se běhá na více drahách. Osobně jsem měl v loňské sezoně štěstí a těžil jsem z podpory svého trenéra.
Hned na začátku sezony jsem vyhrál listed s Schängem a naprostý vrchol pro mě byla účast v grupě 1 Prix Maurice de Gheest v Deauville. Jsem za tu šanci moc vděčný, protože něco takového se nepoštěstí každému. Byl to dostih jako řemen. Startovalo dvacet koní a my se Schängem jsme byli outsideři, kteří měli být rádi za každého předběhnutého soupeře. V tom našlapaném doběhu jsme skončili dvanácti, tedy uprostřed pole těsně před Japoncem a irským koněm s Ryanem Moorem.
Moje začátky u koní
Táta byl sice překážkový žokej, ale nikdo mě do toho netlačil. Dělal jsem všechny sporty, ať to byl fotbal nebo tenis. Zpočátku jsem do koní úplně zapálený nebyl. Pak přišel nějaký zlom, asi i tím, že jsem víkendy trávil na dostizích. Když jsem se rozhodoval, kam jít na školu, už jsem měl odježděných pár dostihů poníků a neregistrovaných. Takže už nebylo co řešit. Jediné, co mi rodiče zakazovali, byl nástup do školy v Chuchli. Já jsem však měl vidinu něco dokázat a prosadit se, tak mi to nakonec povolili.
Na škole jsme byli silný ročník - Václav Janáček, Jakub Pavlíček, Zdeněk Matysík… To byla dobrá sestava. Do ročníku nad námi chodily Martina Havelková a Vendula Korečková, takže to bylo období, kdy žáci hodně jezdili. Talentovaných jezdců na škole bylo poměrně hodně a prosadit se mezi nimi nebylo snadné. Byli jsme lehcí, měli jsme úlevu, a tak jsme dostávali šance.
Překážky mě nikdy nelákaly. Brzy bylo vidět, že asi nebudu nejlehčí, s tím jsem se ale nějak popral a 55 kilo je na ježdění docela dobrá váha. A přecházet na překážky někdy později, to už není ono, člověk musí začít včas. V Česku je navíc velkých překážkových stájí jen pár...
Největší dostihový zážitek
Pro mě byla obrovským zážitkem sezona 2011, kdy jsem získal 40 vítězství a odjezdil skoro tři sta dostihů. To mi hodně pomohlo, dostal jsem se do povědomí. Byl jsem v Byškovicích a koně převzal Tomáš Váňa. Neskutečný rok, v dostizích klapalo všechno, jak mělo a dnes to vidím jako odrazový můstek k tomu, kde se teď nacházím.
Můj životní kůň
To je asi remíza mezi Touch Of Geniusem a Schängem. Oba neuvěřitelní koně a každý úplně jiný. Schäng je třídový německý sprinter, který potřebuje mít měkko pod nohama a když ho dostane, dokáže zázraky. Touch Of Genius mi zase splnil velký sen. Na klasické vítězství jsem čekal strašně dlouho, a najednou přišla v jedné sezoně hned dvě vyhraná derby. Vzpomínám na to strašně rád. Samotné vítězství už vzniklo docela lehce, těžší to bylo před dostihem. Měl jsem na výběr ze dvou koní a já jsem původně chtěl jezdit toho druhého.
Po Velké červnové ceně se mě zeptal Pepča Váňa, kterého si teda vyberu a já jsem stále chtěl jezdit Tamarind Covea. On mi říkal: Neblbni, vezmi si Geniuse, ten je lepší. Měl jsem z toho zamotanou hlavu. Tamarind Cove běžel ve Velké červnové poprvé dokola a ani v derby nakonec nebyl tak daleko za Touch Of Geniusem. Nakonec všechno vyšlo a bylo to krásné...
Moje oblíbené závodiště a dostih
Nejradši mám stále Velkou Chuchli, ale třeba v Německu je to Hannover. Jednou jsem jel i v Chantilly a strašně se mi tam líbilo. Pokud jde o dostihy, vždycky jsem bral jako naprostý vrchol ty klasické.
Největší problém současného dostihového sportu
V té sportovní rovině je to myslím přísun mladých jezdců, kterých se nedostává. Jinak samozřejmě nedostatek sponzorů a finančních prostředků pro dostihy. Krize je momentálně všude, více nebo méně s tím asi bojuje každá země.
Dostihová osobnost, které si vážím
Filip Minařík. Dokázal obrovské věci a všude propaguje Česko. Když sleduji, jak se dokázal prosadit třeba v Japonsku, je to obdivuhodné.
