Barbora Hernandezová se svými koňmi sídlí na Podolance, kam se dostala díky své trenérce Michaele Habáskové. I když původně začínala i se skákáním, drezura nakonec zvítězila. Za největší úspěch považuje to, že s jezdectvím začala a koním se nyní může každodenně věnovat.
Jak jste se dostala ke koním?
Jízda na koni byla vždy můj sen už od dětství, a ačkoliv jsem se chytala každého, kdo se o koních jen zmínil, dostala jsem se k ježdění až jako dospělá. V tu dobu už jsem měla dvě děti a jen díky mému muži se mi mohl tento sen splnit. Začínala jsem na školních jízdárnách a nechápala, jak se někdo může udržet na koni ve cvalu. Nicméně jsem velmi urputná a nic mě nemohlo zastavit. Když jsem poprvé překonala zvýšenou kavaletu ve cvalu, měla jsem pocit, že letím.
Jakými stájemi jste prošla?
Když už jsem jezdila trochu víc, dojížděla jsem do Korycan na pronajatého koně. Prvního vlastního koně jsem si pořídila do stáje v Měšicích u Prahy a nakonec jsem se přestěhovala za svojí drezurní trenérkou do Podolanky u Prahy, kde jsem už téměř deset let. Na každou stáj mám hezké vzpomínky a to ani ne kvůli místu, ale díky lidem, které jsem tam potkala a věcem, co jsme společně zažili.
Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře nejvíce ovlivnil a naučil?
Tak ovlivnilo mě určitě spoustu vjemů v jezdeckém prostředí, ale nejvíc mě naučila, stále učí a je pro mě inspirací moje drezurní trenérka Michaela Habásková, které jsem se náhodou připletla do cesty právě v Měšicích, kam jezdila trénovat někoho jiného. Vůbec jsem tenkrát netušila, co je drezura, ale už tenkrát jsem pochopila, že ta holka ví, co dělá. Další bych zmínila holandskou trenérku Monique Peutz, která jezdila roky do České republiky a následně Loes Corsel, která se nám věnuje už roky během zimní přípravy a je to samozřejmě velký přínos.
Jakých úspěchů si nejvíce vážíte?
To není lehká otázka, kůň je pro mě dokonalý a nádherný tvor, takže to, že se jim dnes můžu každý den věnovat, je pro mě vlastně ten největší úspěch. No, a pokud jde o oficiální úspěch, tak samozřejmě účast a umístění vždy vše krásně zpestří. Tento rok byl pro mě velmi úspěšný, mistrovství České republiky bylo pro mě poprvé a třetí místo s týmem družstva Prahy byl absolutně dokonalý zážitek.
Jak na mistrovství České republiky vzpomínáte?
Byli jsme samozřejmě nadšení. Měla jsem to potěšení vytvořit tým s Anetkou Kölblovou a Fabriziem Sigismondim, spolu jsme si předtím zajeli i oblastní mistrovství Prahy, kde nás ještě doplnila naše juniorka Alžběta Blažková. Jeli jsme naplno, můj Jagger to na mistráku rozjel někdy až moc, takže samozřejmě byly chyby, ale výsledek byl krásný. Byla to krásná zkušenost, všichni jsme se navzájem podporovali a atmosféra byla v Brně nezapomenutelná. K tomu jsme měli štěstí na krásné letní počasí, takže co víc si přát.
Nezkoušela jste někdy i jinou disciplínu, než právě drezuru? Co máte na drezuře nejraději?
Jsem přeučený skokan. Můj první drezurní kůň do svých šesti let skákal i se drezurně vzdělával, a když už se nestíháte připravit na skokovou hodinu, protože se taky musíte připravit na drezurní, někdy taky musí mít koník volno a týden má jen sedm dní, tak pak si musíte vybrat. Bylo jasné, že drezura vyhraje už dávno předtím. Drezura je pro mě elegance, soustředěnost, sebekontrola, baví mě ta cesta učení sebe i koně, neustálé hledání způsobu jak koni říci, co po něm vlastně chcete, kdy zatlačit, kdy naopak ustoupit, je to klid i výbušnost, která nesmí explodovat, je to neskutečná trpělivost s tím obrem pod vámi, který by měl nakonec začít tančit.
Kromě toho se věnujete i trénování. Co na něm máte nejraději?
Baví mě sledovat, jak dělají koně i jezdci pokroky a těší mě, když odcházejí vyčerpaní, ale s úsměvem na tváři a spokojení. Vlastně oceňuji každého, kdo je ochoten naslouchat a dřít na sobě, všichni víme, že koně nejsou pro slabé povahy.
Kolik koní máte momentálně k dispozici?
Mám dva koně, Jagger je ustájený v drezurní stáji JK Ronex na Podolance a druhý It´s Charmeur v krásné stáji Green Valley Horses také na Podolance.
Máte nějakou zkušenost i s výcvikem mladých koní?
Všechny koně, co jsem si kdy pořídila, byli ani ne čtyřletí, takže nějakou zkušenost určitě mám. Nejdůležitější je pro mě práce ze země, kde se dá spousta věcí koni vysvětlit, pak trpělivost a rada někoho, kdo s tím má zkušenosti asi nikdy neuškodí.
Jaké máte cíle a plány do budoucna?
Já moc neplánuji, to by vám moje okolí asi potvrdilo. Po dlouhé zdravotní pauze obou koní si užívám každý den, kdy si na ně mohu sednout. A jestli nás to opět dovede na šampionáty jako letos, budu samozřejmě šťastná.
Foto: poskytla Barbora Hernandezová