Barbora Linhartová je drezurní jezdkyní na té nejtěžší úrovni. Ve skákání jí po dvou nehezkých pádech brání strach, našla však zalíbení v jiné disciplíně, Working Equitation. V budoucnu by ráda startovala v úlohách Grand Prix a naučila se pracovat s koněm ve volnosti.
Jak jste se dostala ke koním?
Na koni jsem poprvé seděla na pouti, ale koňmi jsem byla posedlá odjakživa. Těžko říci, jestli za to mohla babička, která jako mladá během prázdnin rekreačně jezdila a její historky, jak jí štolba přivedl koně a madam se jela projet na Hrubou skálu, nebo to, že jsem bydlela kousek od jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora a každý víkend nám koně procházeli skoro pod okny na vyjížďky do Hvězdy a já je pokaždé netrpělivě vyhlížela. Babička mě v tom ale určitě podporovala, bylo to něco, co nás spojovalo, i když si myslím, že toho nakonec trochu litovala, když jsem u koní trávila většinu volného času.
Jak dál pokračovala vaše cesta s koňmi?
Hodně klikatě. Prošla jsem několika jezdeckými oddíly, ale většinou jsem nikde moc dlouho nevydržela. Jednak jsem měla hodně omezené finanční možnosti, máma mě v tom příliš nepodporovala a bylo těžké skloubit koně s jinými povinnostmi. Takže jsem sice chodila ke koním do různých stájí pomáhat, ale víceméně jsem zůstávala spíš v roli teoretika. To se změnilo až o hodně později, když jsem se osamostatnila a dostala od táty svého prvního koně Čika. O toho jsem bohužel po dvou letech přišla, ale už mi bylo jasné, že to bez koní vážně nepůjde. Dalšího koně, Cimborku, jsme si pořídili společně s přítelem. Následoval jeho Silver Boy, oba jsme si udělali licenci a začali závodit - já v drezuře, on v parkurech. A o pár let později přibyl můj hlavní parťák Míla, se kterým jsem se konečně posunula z pozice věčného začátečníka někam dál.
Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře nejvíce naučil a ovlivnil?
Ovlivnili (a stále mě ovlivňují) všichni trenéři, kteří se mi někdy věnovali, a já jim jsem moc vděčná. Kolikrát mi až po letech dojde, co mi některý trenér řekl kdysi dávno a já to tehdy nechápala. Ráda bych si myslela, že moje ježdění je určitou kompilací jejich nejlepších rad. A mě je fakt těžké trénovat. Myslím, že většinu mých trenérů překvapuje, kam jsem se dopracovala. A upřímně řečeno mě taky. Nejsem přirozený talent, nemám moc dobrou koordinaci, musím na to jít pomalu a potřebuji rozumět, proč to dělám. A taky jsem hrozně netrpělivá a naštvaná na vlastní neschopnost, když mi to nejde. Ale mám velké štěstí potkávat ty správné lidi v tu správnou chvíli.
Zlomem pro mě byly tréninky s portugalským trenérem Pedro Torresem, který mi ukázal úplně jiný přístup k ježdění, než na který jsem do té doby byla zvyklá. Že se dá s koněm vlastně domluvit úplně lehce. Další velké pokroky nastaly díky soustředěním s dalším Portugalcem Vasco Mira Godinhem, výborným jezdcem, členem portugalské reprezentace, který do Čech pravidelně jezdil. Adéla Neumannová mě popostrčila do Grand Prix a moc ráda s ní trénuji. Její styl mi vyhovuje, umí s koněm najít společnou řeč a přizpůsobit se mu, a to je pro mě podstatné, protože se svojí konstitucí na sílu opravdu spoléhat nemůžu. Ale nejvíc mě určitě ovlivnil Goncalo Soares, u kterého jsem byla v Polsku dva měsíce jako working student, a to nejen jako trenér, ale i jako člověk. Má skutečný dar najít hlavní slabinu, který dvojici brání posunout se dopředu a ukáže vám různé způsoby, jak pracovat na jejím překonáním. Já jsem po jeho trénincích vždycky v depresi, protože přijdu s tím, jak jsem se posunula a on najde zase nějaké další slabé místo a naloží mi úkoly, které mám problém ze začátku vůbec myšlenkově zpracovat. Ale když se seberu, rozeberu si to pro sebe na součástky, pochopím to, složím to zase dohromady a dělám to, tak to funguje a zase uděláme krok dopředu. Kromě toho má se mnou neskutečnou trpělivost, je strašně pozitivní a supluje mi vlastně i roli mentálního kouče, což mi hodně pomáhá. Kdyby nebydlel v Polsku, ale někde na jihu, tak bych byla nejradši celou zimu u něj, takhle s ním aspoň pořádám pravidelná soustředění, protože když už jsem ho „objevila“, chci, aby z jeho talentu mohli mít užitek i další jezdci.
A nešlo by to samozřejmě bez mého přítele Honzy, který dal před závoděním přednost hudbě. Pořád mě podporuje, i když si vymyslím nějakou šílenost jako třeba přesun do zahraničí na několik měsíců. On je prostě můj poklad.
Vy úspěšně závodíte v drezuře až do stupně TT, nelákala vás někdy i jiná disciplína?
Což o to, lákala, ale já jsem si poměrně brzo připustila skutečnost, že jsem taky srab a že se o sebe bojím. A taky že s mojí koordinací je lepší se nepouštět do větších akcí. Opravdu bych chtěla umět skákat, ale obávám se, že svůj životní výkon absolvování Zkoušek základního výcviku jezdce už nikdy nepřekonám. Dva pády s otřesem mozku a krátkodobou ztrátou paměti mě přesvědčily o tom, že rozhodnutí se o skákání už nepokoušet, výrazně zvýšilo moje šance na dlouhý život.
V letošním roce jste vidět především na závodech Working Equitation, co ta změna?
Tak vidíte, že se nakonec jiné disciplíně věnuji. Ono je to vlastně jinak, já jsem letos absolvovala víc drezurních závodů než těch workingových, ale závodila jsem ve Francii a v Čechách už jsem pak stihla jen mistrovství České republiky. Pokud jde o working, závodit na mezinárodních závodech Czech Summer Open beru tak trochu jako povinnost, protože jsem byla u jejich počátku a ta atmosféra je tak skvělá, že o ni prostě člověk nechce přijít. Kromě toho byly závody kvalifikací na mistrovství světa a chtěla jsem to zkusit. Ale byly nakonec hodně brzo po našem návratu z Francie, nebyla jsem připravená, takže to vyústilo v diskvalifikaci jak v testu ovladatelnosti, tak rychlosti a v obou případech díky brance. Proto jsem se rozhodla zkusit štěstí na závodech v Polsku a napravit si reputaci, což se povedlo, a kromě třetího místa jsme splnili i ta kvalifikační kritéria na Evropu. Tam jsme sice kvůli vzniklé komplikované situaci s WAWE a finanční náročnosti akce nejeli, ale měla jsem radost, že i tak měl nakonec spolek WEČR na mistrovství kvalifikované čtyři jezdce, což si myslím, že byl skvělý výsledek. No a pak už jsem jela jen mistrovství České republiky, kterého jsem se zúčastnila poprvé, předtím se mi to vždycky s něčím křížilo. Takže výsledné skóre je myslím 5:3 pro drezuru.
Co se vám na této disciplíně nejvíce líbí? V čem se od drezury liší?
Myslím, že s Mílou máme určitě nejradši test rychlosti. To je pořádná zábava a užíváme si to. Drezurní část mě moc nebaví, jezdí se v malém obdélníku a upřímně řečeno, oproti tomu, co jezdíme při drezurách je jednoduchá a o to víc v ní jsem schopná nasekat chyb. Navíc v ní cítím samozřejmě největší tlak, protože jako drezurní jezdec si člověk nechce uříznout ostudu tím, že zkazí mnohem lehčí úlohu. Přidaným prvkem obtížnosti je fakt, že na té nejvyšší úrovni se jezdí jednoruč, ale pořád mi v tom ty zábavnější cviky chybí. Test ovladatelnosti je v podstatě drezura mezi překážkami, každá překážka je náročná něčím jiným. Mám ráda slalomy a osmičky, naopak nemám ráda couvací překážky, když se mi povede napíchnout kroužek, mám z toho pomalu druhé Vánoce a skok je pořád moje noční můra. Branku už jsme (alespoň doufám) opravili a už to není náš strašák číslo jedna. A když už to všechno přežijeme, tak pak test rychlosti je za odměnu.
A v čem se liší od drezury? Mám ráda tu přátelskou atmosféru na závodech, vzájemně se podporujeme, fandíme si, určitě je to o něco uvolněnější než na drezurách. Lidi z WEČR jsou ohromní srdcaři a na těch závodech je to vidět. Je to zábava i pro diváky, do poslední chvíle nevíte, jak to dopadne, protože k diskvalifikaci může dojít velmi snadno, a pak vám to úplně zamíchá pořadím. Je to i mnohem pestřejší co do plemen koní, každý typ koně má výhodu v něčem jiném, není to jen o chodech, i když samozřejmě iberská plemena jsou ve výhodě. Nicméně letos byli první tři koně na mistráku lipicán, český teplokrevník a lusitán. A všechny části se jezdí na hudbu, to také přidává body. Jo a také tam máme docela dost kluků, ve srovnání s drezurou rozhodně.
Jakých úspěchů si nejvíce vážíte?
Vážím si hlavně toho, kam se mi na mé jezdecké cestě zatím podařilo dojít. Že jsem si to prošlapala hezky od Z, že jsem se to, alespoň doufám, po té cestě opravdu naučila, a že to snad budu umět zopakovat i s dalším koněm. A že mám pořád koně zdravého a spokojeného, který se na závody těší a v obdélníku si to užívá. Myslím, že jsem důkazem toho, že rozhodujícím faktorem úspěchu je z dlouhodobého hlediska nakonec hlavně houževnatost a že i amatér se může někam dopracovat.
Z těch sportovních určitě letošního třetího místa z mistrovství České republiky v drezuře. Jednak to byl můj první start ve velké rundě, a tak dobrý výsledek jsem nečekala, a hlavně jsem si ho mohla užít ve společnosti rodiny a přátel, což bylo skvělé. A jsem moc ráda, že u toho byla moje babička, která přijela jako překvapení.
Potkala jste v průběhu své kariéry nějakého koně, kterého byste označila za toho výjimečného?
Moje sportovní kariéra je hodně krátká, takže těch koní v ní je velmi málo a výjimeční pro mě jsou všichni, protože každý z nich mě posunul tím správným směrem. Ale tím „životním“ je určitě můj sportovní parťák Míla, protože bez něj bychom tu tento rozhovor určitě nedělali. Míla (Duque II D´Atela) je čtrnáctiletý plemenný hřebec plemene lusitano. On je opravdový jednorožec, skvělý charakterem, přátelskou povahou a neuvěřitelně všestranný. Nikdy mě nenechá ve štychu a závody miluje. Takového koně potkáte opravdu maximálně jednou za život. Jsme spolu osm let a doufám, že jich máme ještě spoustu před sebou.
Kde momentálně sídlíte a kolik máte koní?
Na ježdění mám aktuálně jen jednoho koně, další dva koně se loni přesunuli do kategorie důchodců a užívají si kapitolu života se stádem a pod sedlo se dostanou jen občas a na chvíli. Míla je ustájený ve stáji Agro Makotřasy, ve které je naprosto spokojený. Má rád svůj venkovní box s výhledem na celý dvůr, hlídá si svůj harém potenciálních manželek, a když zrovna není ve výběhu, užívá si pozornosti, o kterou si neváhá všem okolo jdoucím říct. A já to nemám z domova daleko, ve stáji jsou fajn lidé, majitelé se o stáj výborně starají a bez problému spolu vycházíme, což dnes není úplně samozřejmé. Takže jsem moc ráda, že máme takové fajn zázemí.
Jaké máte cíle a plány do budoucna?
Cíl je dál se učit a zlepšovat a posunovat svoje hranice, to se nikdy nezmění. Proto mám v plánu se na začátku příštího roku opět přesunout do Francie a chvíli tam zůstat. Je to o hodně větší rybníček, než je Česká republika a člověk tam získá úplně jinou perspektivu. Na jaře jsem tam načala spolupráci s výborným drezurním jezdcem a trenérem, ve které bych ráda pokračovala, tak snad to vyjde. Chtěla bych tam zahájit novou sezónu a odjet několik úloh Grand Prix. A taky mám jeden nedrezurní cíl, naučit se práci s koněm ve volnosti, po které pokukuji již dlouho, ale zatím jsem se v ní dál neposunula. No a taky se chci víc věnovat firmě. Co bude dál, se uvidí. Chci dokázat, že letošní sezóna nebyla náhoda a že jsme ještě nedosáhli našeho limitu.
Foto: poskytla Barbora Linhartová
