Sezona 2020 byla pro mnoho sportovců zásadně poznamenaná koronavirovou pandemií, a to platí i v případě drezurní jezdkyně Michaely Schwarzové, která s koňmi sídlí v Polsku. "Byla to hodně zvláštní sezona. Na jaře jsem se kvůli uzavření hranic musela přestěhovat s koňmi do České republiky na tři měsíce, byla jsem bez trenéra a neměla jsem moc kde jezdit," prozradila. "Na konci června jsem se vrátila zpátky do mé domovské stáje, snažila jsem se to v tréninku ještě nějak zachránit a jsem ráda, že jsem se nakonec mohla účastnit mistrovství České republiky."
V jezdeckém sportu se pohybujete již řadu let, a to nejen v drezuře, ale svého času jste se věnovala parkuru. Kterého z koní vaší dosavadní jezdecké kariéry považujete za nezapomenutelného?
Skokový životní kůň byl určitě můj první vlastní kůň Import A, se kterým jsme spolu strávili dlouhých devatenáct let a bohužel loni v létě uhynul. Drezurní životní kůň asi pravděpodobně Harm, byť jsme spolu začínali ještě v parkuru. Pak se ale zvládl přeorientovat na drezuru. I když pro drezuru nemá vůbec žádné vlohy, svoji ochotou a charakterem to se mnou dotáhnul docela daleko.
Pamatujete si ještě vaše první setkání s Harmem?
Ano. Potřebovala jsem prodat jednu kobylku, se kterou jsme si úplně nesedly, a Ruda Doležal mi nabídnul výměnu právě za Harma, toho v té době vlastnil. Když jsem na něm poprvé seděla, pamatuji si akorát to, že mě málem vysypal do bazénku pod kolmákem.
Počítám tedy, že vaše společné začátky nebyly zrovna jednoduché.
Hned na prvních společných skokových závodech mě ztratil na opracovišti. Ale pak jsme spolu chodili parkury do stupně L, snad i za nějaká umístění. Vždycky mi pomohl, byl to na parkuru opravdu srdcař.
Co vás vedlo k tomu přesedlat na drezuru?
Čím jsem byla starší, tím víc jsem se bála velkých skoků. Věděla jsem, že víc jak S fakt psychicky nezvládnu. Když jsem dokončila vysokou školu, chtěla jsem už jezdit jen rekreačně, ale nějak mi to nestačilo. Tak jsem zkusila drezuru. Moc velké ambice jsem ještě tehdy neměla, Ruda Doležal mi říkal, že Harm se asi nikdy přeskok nenaučí, že to zkoušel hodně způsoby, tak jsem si říkala, že budu chodit L drezuru bez přeskoku, a to bude stačit.
Takže nakonec vás velmi mile překvapil, je to tak?
Myslím si, že nejen mě. I když já jsem mu tak nějak pořád věřila. Nakonec skáče krásné jedničky a cosi jako pseudopiafu taky předvede.
Vybavíte si nějaký společný zážitek, ať už veselý, smutný nebo prostě jenom silný, který vám utkvěl v hlavě?
S ním je veselý každý den, je strašně kontaktní a společenský. Silné vzpomínky jsou asi všechny těžší úlohy, které se mnou absolvoval poprvé. A smutný na posledních závodech loni v Olomouci, kdy já už věděla, že je to náš poslední společný start, a poslední diagonálu v prodlouženem klusu i závěrečnou střední linii jsem regulerně probrečela.
To muselo být hodně silné. Rozhodla jste se tedy ukončit jeho sportovní kariéru?
Ano. V březnu 2021 bude mít dvacet let. I přesto, že mu zdravotně nic nechybí a má chuť pořád pracovat, tak už pro mě udělal tak strašně moc, že si zaslouží už volnější režim. Navíc jsme se zvládli rozloučit našim nejlepším výsledkem v T.
Můžete popsat jeho povahu a jeho silné i slabé stránky?
Jak už jsem říkala, je strašně společenský, pořád si vynucuje pozornost. Je moc inteligentní, rychle všemu porozumí. Je ochotný v práci, snaží se jezdci vyhovět. Slabé stránky snad žádné nemá. Teda kromě toho, že se všeho strašně bojí a za vším hledá bubáky. Když jde sám do terénu, tak se dokáže ze všeho tak moc vystrašit, že pak už se děsí i sám sebe, jakmile se rychleji pohne.
Kterého společného úspěchu si nejvíce ceníte?
Cením si především toho, kam až jsme se spolu dostali a že při tom Harm zůstal ve fyzické i psychické pohodě.
Jak se mu daří dnes?
Pořád aktivně pracuje, ale už na nižsší úrovni. Má ho v pronájmu moje kamarádka, které teď předává svoje zkušenosti. Zůstal ovšem pořád ve stejné stáji, takže i já na něm dál jezdím. Jinak si samozřejmě užívá i výběhu se svojí kamarádkou Picadorou.
Foto archiv Michaely Schwarzové
