Drezurní reprezentant Michal Košťál se u koní pohybuje celý svůj život. „Podle mě se lidé s láskou ke koním už narodí. Vzpomínám si, že jako malý jsem koně kreslil a měl rád vše s koňskou tématikou, takže to ve mně muselo být úplně od začátku,” vzpomíná. Postupně se zdokonaloval v jednotlivých jezdeckých disciplínách, z nichž nakonec zvítězila drezura. V rozhovoru hovoří o celé své cestě jezdeckým sportem a seznamuje nás se svým aktuálním působištěm v Rakousku.
Jak vzpomínáte na váš první kontakt s koňmi a následně své úplné jezdecké začátky?
Poprvé jsem se setkal s poníkem na letních prázdninách na chalupě u mé tety. Do poníka jsem se samozřejmě hned zamiloval, nemohli mě od něho odtrhnout, a tím to nejspíš celé začalo. Poté jsem začal shánět nějaké místo, kde bych se mohl začít učit jezdecké základy. Vzhledem k lokalitě, kde jsme bydleli, to však pro mě nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem zjistil, že na okraji Milevska sídlí místní chovatel dvou tažných norických koní. Po domluvě jsem k němu začal docházet, vypomáhal jsem mu s prací na statku a péčí o jeho koně a byl jsem rád, že můžu alespoň být v tomto prostředí. Velikou odměnou pro mě pokaždé bylo posazení na jednoho z hřebců přivázaného uvnitř stáje. Moje jezdecké začátky byly tedy závislé na délce řetězu, kterým byl hřebec uvázán. Jezdeckou kariéru jsem zahájil jízdou „od žlabu ke žlabu”.
Byl někdo ve vašem okolí, kdo vás ke koním vysloveně přivedl?
To si právě nemyslím. Pocházím z naprosto nejezdecké rodiny a spíše jsem měl občas problém se zákazem ke zmíněným koním vůbec docházet. Vycházelo to celé ze mě samotného a podporu v mém okolí jsem na začátku téměř žádnou neměl.
Když se přesuneme k vašim sportovním začátkům, tak kdo vám začal předávat takové ty začínající jezdecké zkušenosti?
Odbornější a systematická práce s koňmi se v mém případě začala objevovat v mých patnácti letech, tedy v době mých středoškolských studií na zemědělské škole v Táboře. Studoval jsem obor Chov koní, k dispozici jsme měli dva trenéry a já jsem byl přidělen ke Karlovi Hájkovi. S ním začala moje první jezdecká příprava, obdržel jsem jezdeckou licenci a po celou dobu na střední škole jsem se věnoval převážně parkurovému skákání. Později jsem ještě dostal možnost jezdit některé dostihové koně a následně jsem získal i licenci dostihovou ve Velké Chuchli.
Kdy přišel ten zásadní moment a váš přesun k drezurnímu sportu?
V sedmnácti letech jsem od rodičů dostal svou první klisnu Marion. Stavbou připomínala takový ten klasický typ českého teplokrevníka. Byla to mohutná, vysoká a krásná kobyla, která ovšem úplně nevynikala svým skokovým potenciálem a výkonností. Skákal jsem s ní parkury pouze do stupně L a poměrně často se objevovaly chyby na překážkách. Prodej nepřipadal v úvahu, ale řekl jsem si, že s ní vyzkouším nějakou drezurní úlohu. Povedl se nám hned první start, to mě moc potěšilo a od té doby jsem se začal drezuře věnovat intenzivněji.
Kdo další vám předával jezdecké a převážně později drezurní zkušenosti?
Velmi brzy následoval přesun k drezurním trenérům Kateřině a Alexandrovi Onoprienko, s nimiž jsem trénoval až do nástupu na pražskou vysokou školu. Důležitou etapou pro mě bylo také působení v Hradištku u Sadské, kde jsem trénoval pod vedením Libuše Půlpánové a dojížděl za námi také Peter Holler. V té době jsem také začal pracovat s chladnokrevným Norikem, přimčež původní záměr byl zvládnout základní chody, ale po čtyřech letech tréninku jsem se sním dostal až na úroveň Grand Prix. Následně jsem se přemístil za panem Ladislavem Umlaufem a Evou Jančaříkovou, od nichž jsem si pořídil velmi kvalitního drezurního koně a poté už přišla moje zahraniční etapa v Rakousku.
Jak jste se dostal k pozici pracovního jezdce v jedné z nejprestižnějších drezurních stájí v Rakousku?
Nejdříve jsme jeli s mou tehdejší svěřenkyní do rakouské stáje zkoušet nového hřebce, který byl v tréninku u Ulrike Prunthaller. Hřebce jsem tedy vyzkoušel a ihned po sesednutí za mnou přišel majitel drezurní stáje Bartlgut s velmi zajímavou pracovní nabídkou. Po zvážení jsem tedy do této stáje nastoupil a krásné tři roky jsem získával téměř každý den obrovské množství nových zkušeností ve vysokém drezurním sportu.
Jaká je vaše dnešní pracovní náplň v oblasti jezdeckého drezurního sportu?
Rakousko se mi zalíbilo natolik, že jsem si vzal do pronájmu vlastní stáj. Nyní už je to více než dva roky, co jsem v této zemi začal budovat svůj vlastní chov a zázemí své stáje. Celý areál je rozdělený na dvě části. Jednou částí je naše farma, kde jsou chovné kobyly, dorůstající hříbata a koně po sportovní kariéře. Jsou zde nádherné horské výběhy s čerstvou pramenitou minerální vodou. Koně zde žijí v absolutní svobodě a opravdu překrásné přírodě. Když dovrší věku tří let, tak se přesouvají do té sportovněji zaměřené části, kde probíhá obsedání a následná příprava na prodej.
Tvoří prodej sportovních koní velikou část vašeho podnikání v tomto oboru?
Vzhledem k tomu, že v této době poptávka převyšuje naší možnou nabídku těchto mladých koní, tak k tomu ještě další koně nakupujeme a zprostředkováváme prodej i ostatním klinetům. Veliké zastoupení mají moji čeští přátelé, s nimiž spolupracuji opravdu rád a vždycky mě potěší, že můžu nabídnout do světa koně z českého chovu. Za poslední rok jsem takto prodal okolo patnácti koní z České republiky a většina z nich sklidila obrovský úspěch. Toto mě i trochu mrzí, že lidé mají vůči českému chovu předsudky a poté jsou až překvapeni, že i čeští koně můžou být opravdu kvalitní sportovci. Spousta českých chovatelů odvádí velmi dobrou práci a tato česko-rakouská spolupráce funguje velmi dobře. V momentě, kdy se koně už nachází na území Rakouska, tak se bez větších problémů přiletí podívat zájemci z celého světa, ale když je „pouze v Čechách”, tak takový zájem bohužel není. Propagování české značky v zahraničí je pro mě tedy jistou přidanou hodnotou a zároveň mě to ve spojení se sportem moc baví.
Jak vypadá složení vašich koní, které máte nyní k dispozici?
Je to kombinace koní, kteří jsou určeni k prodeji a vedle toho mám i ve stáji své sportovce, které se snažím připravovat do Grand Prix a dobře je prezentovat na závodech. Letos mám do sportu připravených osm koní, mezi nimiž jsou tři čtyřletí koně od české chovatelky. Práce s nimi mě moc baví, jsou to koně velikých kvalit a dovoluji si říct, že jsou to dokonce adepti na účast při mistrovství světa. Neskutečně se těším, až za mnou přijdou případní zájemci s dotazem na původ těchto koní a já budu moci spokojeně říct, že všichni pochází z Čech. Aktuálně nejlepší stájový kůň je stále můj čtrnáctiletý holandský valach Little Jack, s nímž se opět plně připravuji na nadcházející sezonu a věřím, že to bude celé vycházet podle představ.
Foto archiv Michala Košťála