Poprvé se posadila na koně Nina Kaločová ve třech letech na výletě s rodiči. „Od té doby jsem chtěla jezdit na koni kdykoliv to jen bylo možné. Trochu více mě ke koním později přivedly mé dvě kamarádky. Moji rodiče neměli s koňmi nic společného, tak bylo nejdříve docela těžké je přesvědčit o tom, že se tomu opravdu chci věnovat,” říká Nina.  

 

Věnujete se parkurovému skákání od vašich jezdeckých začátků? Vyzkoušela jste někdy i jinou jezdeckou disciplínu?  

Vyzkoušela jsem téměř všechny jezdecké disciplíny. Začalo to základy voltiže a následně jsem se dostala k westernovému ježdění na Prosper Horse Ranchi na Čeladné. Později jsem přesedlala do anglického stylu, udělala jsem si závodní licenci a dostala jsem svého prvního koně. Toho jsme si ustájili v dostihové stáji, kde jsem se s ním začala nejprve připravovat do všestrannosti a zároveň jsem pomáhala jezdit dostihové koně. Dokonce jsem v té době absolvovala i nějaký dostih s poníkem. Kvůli změně trenéra jsme změnili stáj a začala jsem se naplno věnovat parkurovému sportu, u kterého jsem zůstala. 

 

Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody? S kterým koněm to bylo?  

Mé první oficiální závody proběhly pravděpodobně v Trojanovicích s mým prvním vlastním koněm Pierotem. Určitě jsem měla trému. Pierotovi bylo pět let a já jsem byla v té době úplný začátečník. Myslím si, že to mohla být dobrá podívaná.  

 

 

Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhla? 

V parkurovém sportu to byl na začátku určitě pan Emil Ludvík, který se mi hodně věnoval a hodně mě toho naučil. Občas jsem dojížděla za Zdeňkem Žílou na tréninky a soustředění. V roce 2015 jsme se domluvili na trénování s Reném Olšákem, s nímž trénuji dodnes a doufám, že ještě dlouho budu. René mi předává své cenné zkušenosti a myslím, že nám to skvěle funguje. Vděčná jsem však v první řadě mým rodičům, bez kterých bych nebyla tam, kde jsem. Potom jsou to všichni trenéři, veterináři, fyzioterapeuti a vlastně všichni, kdo se kolem mých koní pohybuje. Takže všem moc děkuji.  

 

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte?  

Vlastních koní do sportu jsem měla sedm. Každý ve mně zanechal pěkné vzpomínky, ale nejraději vzpomínám na klisnu Ebony. Ta mi ukázala cestu k „větším“ závodům a nikdy mě v ničem nenechala. Začátky byly těžké. Dlouhou dobu jsme spolu bojovaly, ale potom nastal zlom a začaly jsme spolu fungovat jako jedna duše. Druhá taková srdcovka byla Duo Penotti, můj oblíbený střelený strakáč s velkým srdíčkem. Obě klisny si nyní užívají důchodu a věnují se mateřským povinnostem. 

 

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů? 

Úroveň parkurového sportu se určitě posouvá každým rokem dopředu. Dováží se k nám kvalitní koně a jsou tady mnohem lepší podmínky. Vzhledem k těmto možnostem si myslím, že je jednodušší dosáhnout požadovaného sportovního cíle.  

 

Jaký je váš současný jezdecký sen? 

Nyní je můj sen, aby byli koně zdraví a aby březí kobylky porodily bez komplikací zdravá hříbátka. Moc bych si přála, ať se vše daří minimálně tak dobře, jako tomu bylo doposud. 

 

 

Foto Šárka Votavová a archiv Niny Kaločové