Spojení Martiny Šoupalové s jezdeckým prostředím zapříčinil její otec Martin Šoupal, který stále ještě patří mezi špičku českého parkurového sportu. „Už v mých třech letech jsem měla zapůjčeného poníka, s nímž jsem začínala pomalu získávat první zkušenosti. Následně mi táta koupil prvního vlastního poníka a ten byl natolik složitý, že jsem kvůli němu na nějakou dobu dokonce jezdit přestala. Poté šel strach stranou a já se do sedla zase vrátila,” vzpomíná Martina Šoupalová.
Kde se tyto vaše první jezdecké zážitky odehrávaly?
Své jezdecké začátky jsem prožívala v Pardubicích. Tenkrát se místní oddíl jmenoval Slavoj Pardubice, kde začínal i můj táta a měli jsme tam ustájené své koně. Následně jsme se s koňmi přesunuli do pronajaté stáje v Nemošicích a až potom přišla možnost vybudovat náš vlastní areál, který se dnes nachází v Hrobicích u Pardubic.
Jak vzpomínáte na vaše sportovní začátky pod vedením svého otce v pozici trenéra?
Obecně si myslím, že je to náročnější, když je trenér zároveň rodinný příslušník a určitě v tomto případě hrají větší roli emoce. Vzpomínám na to samozřejmě v dobrém, bylo to perfektní. Do této doby nám vydržela vzájemná souhra a stále se vzájemně opravujeme. Pamatuji si, že dokud při tréninku táta křičel, tak to bylo ještě dobré. Mnohem horší však bylo, když přestal mluvit a beze slov odešel. To se však stávalo velmi zřídka v době mých začátků, dnes už je mnohem klidnější.
Spolupracovala jste v průběhu své kariéry ještě s někým dalším?
Velice nám v jezdeckém sportu otevřel oči Vlasta Šanda, kamarád mého táty. Věnoval se převážně drezuře a opravdu moc nám všem ve stáji pomohl se zvládnutím základní práce s koňmi. Odložili jsme průvlečky a martingaly a celkově nám pomohl pochopit a najít tu správnou cestu. Jinak jsem v podstatě celou dobu ve spojení se svým tátou, což nám funguje dodnes.
Vybavíte si svůj první oficiální start? Kdy se začaly objevovat vaše první větší úspěchy a co patří mezi ty nejcennější?
Na svou první oficiální soutěž si bohužel pamatuji velice dobře. Bylo to s mým prvním vlastním poníkem, který se jmenoval Polly. Parkur jsme absolvovali v Mělníku a byla to soutěž vypsaná do první chyby, což pro mě bylo dosti znepokojující. Zastavení přišlo asi na třetím skoku, a tím pro nás skončil náš první závodní parkur. Dále jsem se postupně zdokonalovala v pony sportu a účastnila jsem se úplně prvního poníkovského mistrovství České republiky. Poté přicházeli další dobří koně a každý z nich mi předával nové zkušenosti. Jednu dobu jsem jezdila sportovní koně svého táty z důvodu jeho zranění a úspěchy přišly v sedle koně Čaras, s nímž táta tvořil reprezentační dvojici. V této době je pro mě však největším úspěchem posun v práci s naší kobylkou Takticou, která byla opravdu velmi obtížná na ježdění a trvalo dlouho, než jsme se spolu dopracovali k překonání parkuru obtížnosti T.
Jaká je vaše aktuální pozice v oblasti jezdeckého sportu?
Jezdecký sport je pro mě v těchto dnech velkou zálibou, ale zároveň také zdroj obživy, za což jsem moc ráda. V naší stáji máme vedle našich vlastních koní i spoustu ustájených koní klientů. Z osmadvaceti koní je v současnosti našich pouze pět. O koně klientů se staráme a zároveň nabízíme i trénink, přípravu a přiježďování těchto koní. Ve stáji trávíme tedy opravdu hodně času, ale i přesto můžu s klidným svědomím říct, že to děláme rádi a je to zároveň naše záliba.
Co patří mezi vaše plány pro nadcházející závodní sezonu? Už máte nějakou konkrténí představu?
Neskutečně jsem se těšila, že budu společně s Takticou objíždět pohárové Velké ceny. Konečně jsme našli společnou řeč a začalo to opravdu vypadat nadějně. Taktica se však bohužel po posledním skoku prvního kola loňského republikového mistrovství zranila, tudíž naše plány budou muset počkat na další sezonu. Kobylku čeká poměrně dlouhá rekonvalescence a budeme doufat, že se vrátíme do této úrovně co nejdříve to bude možné. Nyní mám ve stáji nového mladého koně, takže hlavní plán bude jeho příprava a účast v soutěžích pro mladé koně.
Foto Tereza Mičíková, Jan Vlček
Zdroj: archiv jezdkyně
