Parkurovou a drezurní jezdkyni, ale v neposlední řadě také úspěšnou chovatelku Petru Charvátovou provází koně prakticky od dětství. Přestože je musela kvůli stěhování na několik let opustit, opět si k nim našla cestu. Teď doufá, že jezdeckému sportu propadnou i její dva synové.

 

Kdy jste se úplně poprvé svezla na koni?

 

Poprvé jsem seděla na koni jako úplné mimino. Moje mamka měla zálibu v koních, což má naštěstí dodnes, a taťka se nakazil také. Mívali jsme koně přes prázdniny doma na zahradě. Kvůli stěhování bohužel následovaly roky bez koní, ale jednoho dne sestra zavelela, že bude chodit do oddílu, a já se přidala. Musely jsme vyjednávat, jelikož mně v té době bylo teprve deset let a členy přijímali až od dvanácti. Vnutila jsem se s tím, že budu chodit pomáhat a vyšlo to. Udělali tenkrát výjimku.

 

Ačkoli vás spousta lidí zná především jako parkurovou jezdkyni, posledních pár let startujete také v drezurních soutěžích. Jak tomu bylo na úplném začátku, byla jste vedená ke skokovému sportu?

 

Jezdit jsem začínala na turistické jízdárně, vůbec to nebylo o nějakém sportu, ale o lásce ke zvířatům. Skákat jsem začala až později. Aktivně se věnuji parkuru a drezuře. Více mě naplňuje drezurní práce. Mám pocit, že zvíře se vzdělává a postupně se mění v atleta. Skoky mají samozřejmě také své kouzlo. Zkusila jsem i všestrannost. Zážitek to byl krásný, vzpomínám na to dodnes a určitě bych si to ještě ráda zopakovala..

 

Vzpomenete si ještě na své úplně první oficiální závody?

 

První oficiální závody jsem absolvovala v Jezdeckém klubu Vacek Páterov, kam jsem ve stejné době chodila do oddílu. Jela jsem na klisně Kleopatře, veliké, silné šimle. Bohužel nebyla příliš pozorná. Absolvovala jsem parkur stupně Z a ZL, lépe řečeno "odvlála". Když jsem byla na startu, technický personál se rozestavil k jednotlivým skokům, jelikož klisnu znali, a následovalo zarovnání parkuru na výšku ZM. Příprava byla nevelká, den předem jsem se dozvěděla: "Ráno jedeš parkur."

 

Kdo vás během vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil?

 

Nejvíce mě určitě naučil Honza Chýle. Později jsem cítila, že to v rámci přiježdění koní není úplně ono. V té fázi mi velmi pomohla Štepánka Koblížková a pomáhá dodnes.

 

Kolik koní vám dosud prošlo rukama a kteří vám nejvíce utkvěli v paměti?

 

Velké množství koní jsem připravovala od hříbátek až po zdatné sportovce. Číslo nedokáži říci. Jsem chovatelkou a jezdkyní v jedné osobě. Samozřejmě vzpomínám na svého prvního opravdového učitele Gareta, prvního odchovance Ryzlinka a spoustu dalších. Avšak nezapomenutelným koněm je pro mne Vigora.

 

Jak vnímáte posun jezdeckého sportu u nás, budete-li srovnávat současnost a dobu vašich jezdeckých začátků?

 

Závody se samozřejmě změnily hodně – jak kvalitou koní, vybavení, tak i kvalitou jezdců a s tím souvisejícím vzděláním. Zažila jsem ještě dobu žlutých filců, "višťuchů", vodáckých helem a vojenských sedel. Jezdila jsem ke koním na kole dvanáct kilometrů tam, pracovala a pak mě čekalo ještě dvanáct kilometrů zpět. Zažila jsem šikanu i kolektiv, který držel při sobě. Dnes již spousta nemyslitelných věcí. Také proto je můj vztah ke koním a k dobrým lidem zcela jiný, než má dnešní generace. Dokážu si vážit toho, co mám, být šťastná každý den a radovat se z maličkostí. Jezdecký sport je velmi finančně nákladný a s tím se odvíjejí i úspěchy. Proto v tomto sportu vždy neplatí heslo "dobrý jezdec rovná se dobré výkony a úspěch", na rozdíl od většiny jiných sportů.

 

Měla jste jako začínající jezdec nějaké konkrétní sportovní cíle?

 

Já asi nejsem typický závodník. Nikdy jsem vyloženě o metách nesnila. Pracuji se zvířaty, tato práce mě velmi baví a naplňuje. Výsledky se dostavily samy. Jediné, co jsem si kdy naplánovala, bylo v období, kdy jsem jezdila T parkury a ST drezury, že by bylo pěkné mít v kariéře i T drezuru, a to se mi splnilo. Dnes mě práce s koňmi baví možná ještě víc než dříve. I kdybych nejezdila na závody, budu spokojená i doma na dvoře či v lese. Stačí, když můžu s koňmi pracovat, vzdělávat je a společně se zlepšovat. V současnosti bych byla moc ráda, kdyby se koníci stali láskou i pro mé dva syny a já je mohla podporovat. Tak nějak bych si představovala zábavu na důchod.

 

 

Foto archiv Petry Charvátové