reklama 11C

Ria Lacina Hoffmeisterová: Jezdili jsme i pracovali. Úžasné dětství!

ikonka

Ačkoli možnosti nebyly dřív takové jako dnes, vzpomíná Ria Lacina Hoffmeisterová na jezdecké začátky velmi ráda. "Začínali jsme s Petrem Perníčkem a často jezdili do Heroutic za 'dědou' Perníčkem. Nebylo to jen o ježdění, ale také o práci na statku."
16.11.2019 06:30  |  Autor: Pavlína Záhorová  |  Rubrika: Sport  |  
EXKLUZIVNĚ
| FANCLUB
reklama 12A

Přestože je česká parkurová jezdkyně Ria Lacina Hoffmeisterová směrem ke svým jezdeckým úspěchům skromná, má za sebou řadu startů na mistrovství České republiky i mezinárodních závodech. Sportovní kariéru byla nucena několikrát přerušit, ať už kvůli zranění či mateřské dovolené, do sedla se však vrátila vždy co nejdříve to bylo možné. "Pokaždé mi začal chybět pocit na skoku, ten okamžik, kdy se pod člověkem vznese atlet."
 
Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadila na koně?
 
Poprvé jsme začali jezdit u nás na chatě v Říčkách v Orlických horách, kde pan Motyčka pronajímal koně na procházky a vodil děti na „kolečku“. Bylo to oživení léta. Nikdo z nás nebyl od koní, ale nakonec jsme se tam vozili všichni z rodiny. Jezdit pravidelně začala má sestra Ada, kterou k tomu přivedla Natálka Roučková u nich na chatě v Jizerkách. Natálka tehdy měla svého prvního koně Chválku a Ada dostala Astru. Ještě se vůbec nedalo hovořit o sportování, ale změnilo nám to život, když jsme několikrát týdně jezdili na koně. Já jsem se k ježdění dostala o pár let později, když jsme koně ustájili v Želkovicích, kde v té době trénoval Petr Perníček.
 

ČTĚTE TAKÉ: Kamila Kotyzová: Můj pony se bál skákat. Zkusila jsem tedy drezuru

 

Věnujete se parkuru od začátku nebo jste vyzkoušela i jinou jezdeckou disciplínu? 
 
Jezdeckou licenci jsem složila ve třinácti letech. Jedinou drezurní úlohu jsem odjela na Zkouškách základního výcviku jezdce, a pak až před pár lety na cvičitelském kurzu, jinak jsem se vždy věnovala parkuru. Za tu dobu jsem zažila několik plánovaných i neplánovaných přestávek – na vině bylo několik zranění, ale také dvě mateřské pauzy. Pokaždé mi však začal chybět pocit na skoku, kdy všechno klapne, jak má, a pod člověkem se vznese atlet. V tom jsou koně prostě úžasní a nikdy bez ježdění nevydržím dlouho.
 
Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody? 
 
Myslím, že můj první oficiální start byl na závodech v Kosově Hoře. Bylo to s klisnou Wendy po Waltzerkonig, zakoupenou u Kornalíků, jako druhého jsem měla od sestry půjčeného Pepíčka, pravým jménem Przedswit Nošovický, to byl náš první sportovní kůň, kterého dostala sestra. Měl bohatou skokovou kariéru s panem Zbořilem, zakoupen byl v Hořovicích od paní Ježové. Myslím, že jsem dojela s nějakou chybou nebo zastavením. Bylo těžké jezdit rovnou na velkých koních. Dnešním dětem se díky pony otevřely úplně jiné začátky. Mohou se učit na pony dle jejich schopností a velikosti. To za nás nebylo.
 
Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky?
 
Začínali jsme s Petrem Perníčkem a často jezdili do Heroutic za „dědou” Perníčkem. Měli jsme skvělou partu dětí, nebylo to jen o ježdění, ale také o práci na statku, házení sena, kydání, zametání a spoustě her a zábavy. Dnes už toto v mnoha stájích nenajdete, aby si děti musely i svoje odpracovat. Bylo to úžasné dětství!
 
Co se slabých stránek týče, jsem nervózní jezdec, jakmile udělám větší chybu, je po koncentraci, takže pro mě dobrý parkur někdy skončí už na opracovišti. Věkem se to zlepšuje, také kůň v tom hodně pomůže. S Mariusem mi to přišlo vždycky snadnější než s jinými. Teď s Lycorrkou taky. Je velmi pozorná, schopná a statečná, takže moje chyba prostě někdy ani není vidět.
 
Nevím, jestli mám silnou stránku, ale moc se nevzdávám. Jezdec musí být rozhodnutý, že to chce a postavit se všem okolnostem čelem. Toho se asi držím celou svou jezdeckou kariéru - když mi řeknou, že něco nejde, najdu způsob, jak to udělat - ať už jde o pořízení koní, start na některých závodech a podobně. Na druhou stranu moc neumím vyhrávat. Nikdy jsem nebyla dost odvážná, abych jela na krev, pořád řeším, aby se náhodou něco nestalo koni nebo abych to nepřehnala, takže za mou dlooouhou jezdeckou kariéru nemám žádný opravdu výrazný osobní úspěch. To mi ale vrací děti, kteří u nás jezdí na ponících. Jsou mnohem statečnější, než jsem kdy byla já.
 
Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte? 
 
Asi bych se nedopočítala. Posledních pár let se s manželem snažíme i o vlastní chov a přípravu koní k prodeji. Koní jsem jezdila určitě k padesátce. Nejvýraznější byla Gertrůda „Black Lady“, která byla trošku jiná, řekněme živější a možná ne úplně vhodná pro dítě, ale dokázala se mnou od ZM až po T absolvovat všechny možné závody včetně několika mistrovství České republiky. Byla můj první kůň, s kterým jsem skočila větší parkury. Další nezapomenutelný byl hřebec Gigant, nesmírně chytrý pan profesor. Charlotte a Pasobello - první starty mezinárodně, Cartano neboli Pepino, ten byl zakoupen v německé stáji Franka Sloothaaka, kde jsem byla na roční stáži. Ten mě naučil, že opravdu ještě nic neumím. Několik posledních let jsem startovala s valachem Marius KL po Montender, to byl kůň s velkým K. Po delší době jsem opravdu cítila v parkuru jistotu sama ze sebe. Nyní si užívá důchodové procházky v lesích a u moře na severu Německa. Byl velká osobnost a zažila jsem s ním start na mistrovství České republiky žen a několika mezinárodních závodech, například Šamorín, Linz, Kreuth a také při GCHT v Ebreichsdorfu. Nyní mám klisnu Lycorra - KL po Lyjanero. Je prvním koněm, kterého jsme si s manželem zakoupili společně, takže jí máme asi od jejích sedmi měsíců. Letos vyhrála ve Zduchovicích soutěž pro sedmileté koně. Dále pak Casillu KL po Casall, tu jsem si vybrala po mateřské pauze, protože mi dodává jistotu - tak, jako to dělal Marius KL. Té je letos osm let. 
 
Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? 
 
Změna je uplně neuvěřitelná... Jediné závody na písku, když jsem byla dítě, byli na Mělníku, jinak jsme vždy dávali ozuby. Nyní ani nemáme díry v podkovách, protože závodišť s perfektním povrchem je dostatek, že ani člověk neví, kam který víkend vyrazit. V patnácti letech jsem šla parkur stodvacet za čtyři trestné body a dopřálo se mi potlesku, nyní chodí děti stotřicítky v jedenásti, dvanácti. V soutěži S bylo dvanáct startujících a z toho tři koně měl pan Matějka, nyní jich máme i přes stovku. Jediný kvalifikovaný na mistrovství Evropy byla Míša Roubalová, jiný rok to byla Lucka Poláková, Veronika Macánová nebo Veronika Krajníková, nyní máme pomalu šestnáct juniorů, kteří musí projít náročným výběrem. Nemluvě o tom, že je vše větší, širší, rychlejší a delší. Máme i děti na Evropě, tam byla Michala Hažmuková a získala bronzovou medaili, potom dlouho nic, až to prolomila Sofka Najmanová. Mladí jezdci, jsou bohužel už tak nároční, že buď není dost dobrý kůň nebo to prostě nevydrží a s ježděním končí. Bohužel ještě nikdo nenavázal na Alešovu výhru z roku 2000. I když jsme už pár výborných výsledků měli a na mistrovství Evropy v Šamoríně byl dokonce i celý team. Letos bohužel jen osamoceně Anna Held, ale pro příští rok dorůstají nadějné jezdkyně. U dětí a juniorů se bát asi nemusíme, tam jich máme čím dál tím víc! Díky pony sportu závodí od osmi let, ve třinácti jsou to již zkušení jezdci. Dnes je nekonečně mnoho možností.
 

ČTĚTE TAKÉ: Tereza Roche: Nic se nevyrovná pocitu po dobře zajeté terénní zkoušce

 

Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích?
 
Nejdřív jsem neměla cíle žádné, když člověk nebyl z koňské rodiny, ani moc nevěděl co a jak. To přišlo s účastí ve Sportovním centru mládeže. Můj sen byl každý rok závodit při mistrovství České republiky. Poté jsem se dostala do stáje v Hořovicích a začala jsem ještě jako junior závodit i mezinárodně. V té době jsme pomalu dokončili rekonstrukci vlastního areálu v Číčovicích, nastěhovala jsem se tedy domů a začla jsem trénovat s panem Doležalem a s ním spolupracuji pořád. Splnila jsem si podmínky pro získání stříbrného odznaku a snažím se stabilně udržet na úrovni 130/135 centimetrů. Občas se zadaří i výše, ale to musí vše klapat a člověk musí mít koně, který ho v tom podrží. Můj sen je start při Velké ceně nebo na Memoriálu pana Papouška, ale ten bývá extra náročný. Je dobré mít cíl a snažit se někam posunout, aby člověk nepřestal bojovat. Také se aspoň jednou za rok snažím dostat za hranice, člověku se otevřou oči.
 
Foto archiv Ria Lacina Hoffmeisterová




reklama 13C

NEPŘEHLÉDNĚTE