Na první pohled je to pro Williama Buicka pracovní den jako každý jiný. Stájový žokej Godolphinu přijíždí do německého Hoppegartenu, aby odjezdil horkého favorita Velké ceny Berlína, čtyřletého Old Persiana. Čeká ho pět soupeřů a vítěz letošního Dubai Sheema Classic je podle papírové formy blízko svému druhému vítězství v grupě 1.

 

Ale zdání klame. Pro jednatřicetiletého Buicka tento letní den stále neznamená běžnou rutinu. Zatím ještě ne. Teprve před osmi dny se vrátil do sedla po více než dvouměsíční pauze.

 

Vítěz loňského Epsom Derby nejezdil od 11. května, kdy se mu po pádu v Ascotu udělalo špatně. Syndrom po zranění hlavy, zněla oficiální diagnóza, ale lékaři i samotný Buick neplýtvají podrobnostmi. Ožehavost tématu je evidentní, už před devíti lety Buick po dvou pádech v Meydanu utrpěl krvácení do mozku.

 

Když druhou srpnovou neděli vystupuje z černého mercedesu před berlínskou vážnicí, je na něm stále znát napětí z předchozích týdnů. Velká cena Berlína je pro něj jedním z prvních velkých dostihů po návratu. Zatímco místní žokejové kmitají v půlhodinovém rytmu a dokonce i Oliviera Pesliera čekají závazky v rámcovém programu, William Buick má čas. Jeho jediným angažmá je Old Persian v grupě 1.

 

 

"Můj život byl plný cestování – a najednou jsem byl mimo hru. Nějaký čas jsem vůbec nevěděl, jak to se mnou bude. Postupně jsem začal pracovat na své kondici, ale ježdění dostihů nemůže nic nahradit. Dostávám se do toho jen pomalu," přiznává Buick. "Po té pauze se teď těším i na cesty po světě. Měl bych teď hodně jezdit ve Francii, snad se letos podívám i do Spojených států a možná do Austrálie…"

 

Během dlouhého odpoledne v Hoppegartenu dá příležitostně autogram nebo zapózuje na fotce s kolegy, ale do dlouhých debat se nepouští. Je znát, že ve skutečnosti je introvert. Na dotazy kolegů a trenérů, co se mu na jaře vlastně přihodilo, odpovídá co nejstručněji.

 

"Prostě jsem se uhodil do hlavy. Měl jsem před sebou zajímavý víkend a pod vlivem všech povinností jsem si chvíli nevšímal, že mi není moc dobře. Den po pádu jsem začal mít potíže. Ale už je to za mnou," vysvětluje tichým, ale rozhodným hlasem.

 

Šance od Johna Gosdena i Godolphinu

 

Narodil se v Norsku jako syn úspěšného skotského žokeje a všestranné jezdkyně. Část dětství strávil ve Skandinávii a Německu, do Anglie se přestěhoval v šestnácti letech. "Dnes už se cítím jako Angličan, přece jen tam žiju dlouho," přiznává.

 

Jeho prvními jezdeckými vzory byli rodiče. "Můj otec byl šampion žokejů v Norsku a od dětství mě podporoval. V začátcích mi hodně radil a dodnes mi pomáhá, kdykoli může. Díky němu jsem se vlastně odešel učit do Anglie. Samozřejmě nemůžu říct, že bych převzal něco z jeho stylu, on přece jen jezdil z dnešního pohledu staromódně a také má jinou postavu než já. Ale byl velký taktik, uměl dobře přečíst dostih a odhadnout tempo. Od začátku mi vštěpoval, že právě tohle je mimořádně důležité," vrací se Buick ke svým začátkům.

 

Sám dělal první jezdecké krůčky v dostizích poníků a vyzkoušel si také parkury. Už jako dítě jezdil ráno před školou v tréninku u norského šampiona a trenéra dvaceti vítězů derby Wido Neurotha. "To samozřejmě znamenalo, že jsem musel hodně brzo vstávat a po ranní práci utíkat do školy. Věčně jsem chodil pozdě a soustředit se po tom všem ještě na učení nebylo vůbec snadné. Na druhou stranu to byla dobrá zkušenost, a protože jsem měl před očima cíl, po kterém jsem hodně toužil, tak jsem to zvládl," lehce se usměje.

 

Na britských ostrovech udělal Buick raketovou kariéru, i když někteří původně soudili, že je na žokeje možná až příliš drobný. V roce 2008 se dělil o titul šampiona žáků s Davidem Probertem, dvakrát byl oceněn jako anglický žák roku. O svém mistrovi Andrewovi Baldingovi dodnes mluví jako o člověku, který ho v jeho začátcích kromě rodičů nejvíce ovlivnil.

 

Trenérův slavný otec Ian ho v roce 2006 označil za nejlepšího žáka, který se v rodinné stáji kdy učil, a vsadil si v kursu 500:1, že se Buick stane do roku 2020 britským šampionem. Úvaha zkušeného extrenéra sice byla správná, ale tučné výhry se zřejmě nedočká. "Rád bych se o britský šampionát pokusil, ale prozatím je to těžké. Jsem příliš často pryč," říká Buick.

 

V lednu 2010 mu totiž zatelefonoval John Gosden, který mladému talentu nabídl post stájového jezdce a po pěti letech následovala lukrativní nabídka od Godolphinu. Od té doby se Buick pravidelně prosazuje ve velkých světových dostizích. Loni zvítězil v britském derby s Masarem, v tom irském uspěl v sedle Jacka Hobbse. Dvakrát projel vítězně cílem na americkém Breeders‘ Cupu a před čtyřmi lety dovedl Prince Bishopa k triumfu v Dubai World Cupu.

 

Masar zdaleka neukázal všechno

 

Při dotazu, kterého ze svých dosavadních úspěchů si nejvíce cení, se ve vážné tváři Williama Buicka cosi pohne. "Britské derby. Vážím si všech velkých vítězství, ale kdybych si měl vybrat jediné z nich, bylo by to právě derby," prohodí bez dlouhého uvažování.

 

Kůň, na kterém se loni v Epsomu radoval, mezitím už ukončil kariéru. Ryzák Masar sice jako tříletý naznačil velké možnosti, ale po vleklých zdravotních problémech už na svou nejlepší formu nenavázal. "Nemyslím si, že po návratu ukázal všechno, co umí, což je velká škoda pro spoustu lidí. Nedá se ale nic dělat," pokývá hlavou.

 

Vůbec je zajímavé, s kolika velkými koňmi se William Buick stihl za relativně krátkou dobu potkat. Kromě již zmiňovaných hvězd byl například stálým jezdcem skvělého Nathaniela, s nímž vyhrál King George VI and Queen Elizabeth Stakes nebo Eclipse Stakes.

 

 

"Nathaniel byl moc dobrý kůň, špičkový středotraťař. Jezdil se dobře, neměl žádné zvláštní libůstky. Možná byl občas trochu nervózní, ale na dráze se nakonec vždy choval profesionálně a hlavně byl poctivý," hodnotí Buick s odstupem času.

 

A pak je tu ještě svéhlavá hongkongská legenda Pakistan Star, kterou Buick loni v dubnu dovedl k lehkému třídélkovému vítězství v Audemars Piguet Queen Elizabeth II Cupu.

 

"Těžký, ale talentovaný kůň. Měl nádherné zrychlení, v podstatě jen stačilo, aby se mu otevřela mezera a vyhrál, jak chtěl. Ten den jsem z něj měl hodně dobrý pocit, v danou chvíli byl možná jedním z nejlepších koní, jaké jsem kdy jel. Svým způsobem to byl docela tlak jít do dostihu a nevědět, zda kůň najednou nezastaví. Na druhou stranu, když se něco takového stane, nemůžete s tím nic dělat. O Pakistan Starovi to všichni věděli a jeho majitelé jsou mí dobří známí," vzpomíná Buick.

 

Ve chvíli, kdy to on sám nakousne, nelze se nezeptat na banální, ale v případě Williama Buicka poměrně zajímavý dotaz – koho vnímá jako nejlepšího koně své kariéry? "Je těžké říct jen jednoho. Ze sprinterů Blue Point, na středních tratích Nathaniel, Masar… Opravdu těžká věc, jezdil jsem tolik výborných koní..." krčí rameny.

 

V Americe je třeba mít správného koně

 

Buick rád vzpomíná i na své úspěchy při Breeders‘ Cupu. Předloni vyhrál s Wuheidou Filly & Mare Turf, loni si připsal Juvenile Turf na Line Of Duty.

 

"O vítězství na Breeders‘ Cupu jsem vždycky snil. Chvíli trvalo, než se mi to podařilo, několik šancí na špičkových koních skončilo neúspěchem, ale pokaždé jsem si to užil. Amerika je úplně jiný svět, tam prostě potřebujete mít správného koně. Dostihy se běží v úplně jiném rytmu, je tam plno špičkových žokejů. Nemá smysl snažit se adaptovat na jejich styl, spíše je důležité správně přečíst dostih a dokonale se seznámit s podmínkami," líčí nadšeně a po delší době se mimoděk usměje.

 

Náš rozhovor pomalu končí, vrchol berlínského víkendu se kvapem blíží. Buick si obléká modrý dres Godolphinu a vydává se do paddocku, kde se mu od diváků i moderátora odpoledne dostává přivítání hodného hlavní hvězdy odpoledne.

 

 

V samotné Velké ceně Berlína však Buick nemá mnoho důvodů k radosti. V pomalu rozběhnutém dostihu drží Old Persiana na druhém, třetím místě. Není to nijak krásná podívaná, v samotném závěru sice Dubawiho syn bojuje, ale ani na okamžik není ve hře o vítězství. Cílem probíhá na třetím místě za francouzským French Kingem a Angličanem Communique. Na vítěze ztrácí délku a krátkou hlavu. Poráží sice všechny domácí koně, ale na favorita z Godolphinu je to v danou chvíli prostě málo.

 

Zatímco dobře naladěný Olivier Peslier rozdává po triumfu s French Kingem úsměvy na všechny strany a ve vážnici se žertovně představuje slovy "Těší mě, Dettori", William Buick opět nasazuje kamenný výraz.

 

V 17:26, necelých 40 minut po startu Velké ceny Berlína, jeden z nejtalentovanějších evropských žokejů současnosti nastupuje do auta mířícího na letiště. Veškeré jeho zklamání během pár vteřin mizí za tónovanými skly černé limuzíny. Ten podvečer zdaleka nic nekončí. Naopak, návrat Williama Buicka do dostihového sedla je v plném proudu.

 

 

Foto: Václav Volf, fotovolf.com