Před dvěma lety se Andrasch Starke stal nejúspěšnějším německým žokejem všech dob, když v počtu vítězství předstihl dlouholetého rekordmana Petera Alafiho. Na mezinárodní scéně si udělal jméno zejména jako stálý jezdec fenomenální klisny Danedream, s níž ovládl Cenu vítězného oblouku, King George VI and Queen Elizabeth Stakes či Velkou cenu Badenu.

 

Rodák z Hamburku a vítěz zhruba 2500 dostihů se v novém vydání Dostihové vizitky ohlíží za velkými momenty své kariéry.

 

 

Jak se mám a čím žiju

 

Oproti minulosti prožívám klidnější období. Už se neženu za každým vítězstvím jako dřív. Přichází éra mladších žokejů. Období, kdy vládla naše silná generace s Adriem de Vriesem, Eduardem Pedrozou, Filipem Minaříkem nebo Alexanderem Pietschem, pomalu končí. V Německu se začíná prosazovat nová generace, mladí jako Bauyržan Murzabajev, Maxim Pecheur a další. Jsou hladoví, jezdí na všechna závodiště a sbírají jedno vítězství za druhým. Pro dostihy je to jen dobře, generační obměna je přirozená a nutná. Jestli se z nich stanou špičkoví žokejové na mezinárodní scéně, to se teprve uvidí. Jsou mezi nimi talenty, které na něco takového mají.

 

Sám si ale ještě nepřipadám starý. Je mi 45 let a cítím, že s kolegy stále můžu držet krok. V tomto ohledu byl pro mě loňský titul německého šampiona velkým zadostiučiněním. Předešlé šampionáty byly mnohem snadnější. Tenkrát za mnou stály velké silné stáje s množstvím špičkových koní, zatímco loni naše stáj neměla tak podařenou sezonu. Musel jsem shánět „rita“ všude jinde a jezdit po celém Německu. Chvílemi jsem hodně telefonoval, leštil kliky a skoro jsem žebral o koně. Bylo to hodně těžké. Ale měl jsem obrovskou motivaci, protože jsem usiloval o angažmá v Japonsku a tam vždy chtějí hlavně šampiony svých zemí.

 

Teď už nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Když ještě potkám pár špičkových koní, budu mít radost, ale nijak se k tomu neupínám. Chci se ještě pár let bavit a provozovat sport, který miluji. Chystám se ještě jednou do Japonska a jinak se snažím užívat si každého dne v sedle. Realita je v poslední době taková, že klesá počet koní a jezdci musí víc bojovat o každé lepší "rito".

 

Vůbec nevylučuji, že bych se někdy mohl podívat i do Česka. Naposled jsem u vás byl v roce 1990, ještě jako učeň. V rámci mezinárodních žákovských utkání jsem jezdil v Praze a Karlových Varech, hlavně to druhé závodiště bylo nádherné. Od kolegů Filipa Minaříka a Andrease Helfenbeina jsem hodně slyšel o Evropském poháru žokejů. Pokud o mě budou mít pořadatelé zájem, rád se ho zúčastním. Letos to nemám úplně ve svých rukou. Musím ještě čekat na instrukce z Japonska, zda nebudu muset odjet na tamní angažmá už koncem září. V opačném případě bych účast v Praze mohl stihnout, nechme to zatím otevřené.

 

 

Moje začátky u koní

 

Pocházím z koňařské rodiny. Otec byl překážkovým žokejem, i když poměrně krátce. Jezdil nějakých deset let, ale problémy s váhou ho více méně donutily skončit. Musel se poohlédnout po novém povolání už před svou třicítkou. Kolem koní se pohyboval i strýc a další příbuzní, dědeček mé matky byl dostihový trenér. Táta mi nebránil jít ke koním, ještě jako školák jsem trávil prázdniny ve stáji Bruna Schütze. To byl spolu s Heinzem Jentzschem nejlepší německý trenér a také nejlepší mistr, pokud jde o výchovu učňů. Dávali svým žákům dostatek příležitostí a intenzivně se o ně starali. I to přispělo k mému rozhodnutí jít se učit k Schützovi.

 

Rád na ta léta vzpomínám, dostal jsem velkou šanci. Po vyučení jsem se rovnou stal stájovým jezdcem. Dostával jsem hodně dobrých koní a samozřejmě se střídaly úspěchy a neúspěchy. V jednu chvíli jsem přestoupil k Hansovi-Albertu Blumemu, u něhož jsem v roce 1993 vyhrál v Berlíně svou první grupu 1. Byl jsem stájový jezdec hřebčína Röttgen, ale pak přišel Bruno Schütz, abych se k němu vrátil. Samozřejmě jsem jeho nabídku přijal.

 

Byla to divoká doba, moje telecí léta. Rychlá auta, ženy, večírky. Zkusil jsem tenkrát snad úplně všechno. V dostizích jsem byl maximálně soustředěný, ale v práci to často skřípalo. Chodil jsem ráno pozdě do stáje, měl jsem různé potíže a incidenty. Na tohle období nejsem zrovna hrdý, ale byl jsem mladý, příliš brzo jsem začal vydělávat velké peníze a trochu mi to stouplo do hlavy. Měl jsem pocit, že musím žít naplno a že k tomu patří i noční život. Na mé výkony v dostizích to snad nemělo vliv, nic špatného se nestalo a vyhrával jsem jako na běžícím páse. Ale dlouhodobě se takhle žít nedá, ten přístup prostě nebyl správný. Do práce člověk musí chodit včas a dávat tomu všechno. Když mi to po čase došlo a všechno jsem přehodnotil, nakonec mě tyhle zkušenosti posílily.

 

 

Největší dostihový zážitek

 

Osmkrát jsem vyhrál německé derby a devětkrát jsem byl šampionem žokejů, ale mým největším zážitkem zůstává vítězství v Ceně vítězného oblouku 2011 s klisnou Danedream. Je to jediný dostih, po kterém ve vás ty emoce zůstanou natrvalo. To je ten vrchol, to je dostihový Olymp. Třeba King George VI and Queen Elizabeth Stakes je také nádherný dostih, ale když se na mě zeptáte kdekoli v Evropě, tak vám řeknou, že jsem vítěz "Arc". Do Longchamp dlouhá léta jezdili nejlepší němečtí koně, vítězové našeho derby nebo Velké ceny Badenu, ale v té konkurenci nikdy neměli šanci. V 70. letech tam vyhrál Star Appeal a dalších třicet let se to nikomu dalšímu nepovedlo. Až přišla Danedream a zvládla to v časovém rekordu o 5 délek.

 

Doma předtím nadělovala sedm, osm délek špičkovým soupeřům a vyhrála všechno, co mohla. V Baden Badenu snad vyhrála o půl "bahnu". Jenže v Paříži se sešla evropská špička, ve startovním poli byli vítězové 22 dostihů grupy 1. Tolik skvělých koní, člověk z toho měl husí kůži. Samozřejmě jsem doufal v krásný výsledek, ale říct před startem, že jdeme bojovat o vítězství, by bylo hodně troufalé. Naše reálné šance byly někde na konec tabule…

 

 

Měli jsme dobré startovní číslo a optimální průběh dostihu. V posledním oblouku mi najednou blesklo hlavou: "A sakra, kobyla jde hodně dobře…" Ještě jsem chvíli počkal, a jakmile se mi v polovině cílové roviny otevřela mezera, na nic jsem nečekal. Jen jsem mlasknul a Danedream vystřelila. 100 metrů před cílem byla naprosto suverénní.

 

Už při projíždění cílem to byl neskutečný pocit, ale euforie vydržela po celý následující týden. Jel jsem domů pět hodin autem a celou dobu od Paříže až do Kolína nad Rýnem mi zvonil telefon. Obrovské emoce. Přijel jsem domů a přes vchodové dveře byl pověšen transparent, všude okolo přátelé i sousedé a všichni tleskali… Jediná škoda je, že německé dostihy nezvládly tenhle obrovský úspěch prodat a zužitkovat ho k větší propagaci našeho sportu. To se promeškalo a v médiích to brzy zase zapadlo.

 

 

 

Můj životní kůň

 

Danedream a Samum. To byli dva nejlepší koně, na kterých jsem kdy seděl. Vítěz německého derby 2000 Samum měl později bohužel zdravotní problémy, ale ve své top formě to byl výjimečný kůň. Ten způsob, jakým vyhrál derby, je dodnes úchvatný. V Ceně vítězného oblouku byl pátý a nechybělo mnoho, abychom vyhráli velký dostih v Hongkongu proti Fantastic Lightovi. Tam jsem byl bohužel v rozhodující chvíli zavřený, nemohl jsem se z toho sevření vymanit a nakonec jsem prohrál jen o dvě délky… A pokud se bavíme o velkých koních mé kariéry, musím zmínit i železného Caitana, s kterým jsem procestoval celý svět. Singapur, Hongkong, Austrálie, Spojené státy – byli jsme spolu skoro všude.

 

 

Moje oblíbené závodiště a dostih

 

Narodil jsem se v Hamburku, a tak je dostihem mého srdce německé derby. Jinak ale musím říct, že na světě je tolik krásných dostihů… Miluju to třeba v Japonsku. Loni jsem byl v americké Saratoze, kde se mi moc líbilo. Fantastická je také Anglie – Goodwood, York, Ascot… V Německu jezdím nejraději v Düsseldorfu, ten je hodně specifický a žokeje to tam hodně baví. Mám rád i Baden Baden, Hamburk, Mnichov. Dá se říct, že nejradši jezdím všude tam, kde se něco děje a vládne dobrá atmosféra.

 

 

Největší problém současného dostihového sportu

 

U nás v Německu jsme mnoho věcí v minulosti zanedbali a promeškali. V posledních letech se sice dělá hodně pro nápravu, ale je těžké s tím hnout. Klíčový problém je, že se nám nedaří zvýšit sázkové obraty. Na závodiště sice chodí relativně hodně lidí, na hlavních mítincích sezony vidíte špičkové divácké návštěvy, ale pokud zároveň nestoupá sázkový obrat, nemůže dostihový sport dlouhodobě přežít. Je to jednoduchá rovnice – bez peněz ze sázek se dostihy nedají financovat.

 

 

Dostihová osobnost, které si vážím

 

Heinz Jentzsch a Bruno Schütz – to byli trenéři, ke kterým dodnes vzhlížím. V německé dostihové historii mají podobnou pozici, jako v Anglii třeba Henry Cecil. Mezi jezdci zůstávají mými idoly Lester Piggott a Frankie Dettori. Ten první dosáhl obrovské věci v minulosti a je pevnou součástí historie, ten druhý stále zůstává mým vzorem a udržuje si špičkovou výkonnost i ve věku, kdy jiní už dávno ukončili kariéru.

 

 

Foto: Václav Volf, fotovolf.com