Jezdkyně Kamila Fyrbach Kupcová je úspěšnou parkurovou i drezurní jezdkyní. V obou disciplínách dosáhla výkonnosti T, a co víc - takto vysoký stupeň obtížnosti v parkuru i drezuře se jí podařilo propojit v jednom koni, holandském valachovi Agano.
V roce 2020 jsme vás na kolbištích neviděli. Co za tím stálo?
V roce 2020 jsem plánovala především účast v parkurových soutěžích pro mladé koně. Na závodních kolbištích jsem se však nakonec neobjevila z důvodu nešťastných úrazů, které rok po sobě potkaly obě mé mladé klisny. Jedna se zranila ve výběhu v polovině sezony, když byla čtyřletá, a druhá po skončení sezony v pěti letech. Obě klisny si z úrazů bohužel nesly trvalé následky a byly postupně přesunuty do chovu.
Máte tedy nějaké sportovní plány na sezonu 2021?
Pro letošní sezonu plánuji nějaké seznamovací starty v soutěžích pro mladé koně s naším čtyřletým holštýnským valachem. Nabídky na ježdění koní pro soukromé majitele stále přicházejí a vždy mě velmi potěší, ale rozhodla jsem se v následujícím roce upřednostnit přípravu na rigorózní zkoušku na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Rigorózní práci zde mám již delší dobu rozepsanou.
Budeme vám tedy držet palce. Kde máte vlastně ustájené vaše koně?
Děkuji. Dlouhá léta jsem s koňmi sídlila ve Dvoře Vondrov u Hluboké nad Vltavou a na zimu se tam hodlám zase vracet. Měsíce, kdy není zapotřebí jezdecká hala, ale plánuji strávit v Opalicích u Matěje Kotalíka, kam to mám z práce i z domova nejblíže. Čtyřletý koník teď nicméně stojí u mé kamarádky Katky Santarové nedaleko Příbrami, kde probíhá jeho obsedání. Opakovaně jsem se mohla přesvědčit, že pod sedlem se mi na Katky práci ze země velmi dobře navazuje.
Katka pracuje s koňmi formou přirozené komunikace. Máte pocit, že je užitečné propojovat tento způsob práce s koňmi se sportovním ježděním?
Myslím, že ano. Z mého pohledu Katka v práci s mladými koňmi opravdu vyniká. Trvá na tom, aby ve všem, co dělají, zůstali především uvolnění. Pociťuji významný rozdíl v tom, že nejsou do nových situací a spolupráce s jezdcem strnule vmanipulováni, ale dostanou čas se zamyslet a nové situace přijmout. Prakticky hned po takto dobře připraveném obsednutí mladí koně ochotně reagují například na pobídku na ustupování na holeň. Přijde jim zkrátka logická, neboť jsou k ustupování a povolování se od jakéhokoli tlaku od začátku vedeni. Jsem přesvědčená, že má smysl tyto dva světy spojovat a oba si mají navzájem co předat.
Aplikujete některé tyto postupy i v následné práci se sportovním koněm?
Snažím se o to. Mám pocit, že je to všechno propojené. Některé aspekty přirozené komunikace, jako je zmíněné ustoupení a povolení od tlaku, jsou ideálním základem pro jakýkoli další výcvik mladého koně a dobré ježdění z nich vlastně vychází. Pokud si koně před obsednutím připravíme ze země tak, aby tyto principy ovládal, první napnutí otěže ze sedla namísto nechápavého výrazu, otevřené huby a vytažení čumáku vpřed vyvolá snížení hlavy a povolení v krku. Zvýšený tlak jedné holeně vyvolá namísto ztuhnutí a nepochopení, nedejbože ohnání se po holeni, ustoupení do strany a povolení v žebru. Korekce vypadávající plece nebo zádě, které na počátku výcviku člověk není schopen úspěšně opravit sedem, holení a otěží, protože jejich funkci se remonta teprve učí, snadno opraví ťuknutím bičíku na danou plec či záď, načež kůň plecí či zádí ukročí. Dobrou přípravou před obsednutím si člověk ušetří spoustu nedorozumění v komunikaci s koněm a mimo jiné je tak schopen zachovat ve všech pobídkách výrazně větší jemnost a tím i celkovou spokojenost koně.
Přirozená komunikace dle mého názoru pomáhá kultivovat vztah mezi člověkem a koněm, ať už se věnují jakékoli disciplíně. Pokud můžete po sesednutí sundat koni uzdečku a on vás stále v klidu následuje kamkoli se rozhodnete jít, je to skvělý pocit.
Cítila jste to tak od začátku? Pokud nikoli, jakou cestou jste se k tomuto způsobu komunikace s koňmi dopracovala, případně kdo vás k tomuto směru dovedl?
Od začátku určitě ne. Byla jsem dravé nebojácné dítě a ke koním jsem se snažila dostat snad od té doby, co jsem uměla mluvit. V tu chvíli jsem chtěla primárně jezdit, myslím, že potřeby koně jsem si tenkrát příliš neuvědomovala. Ne, že bych je cíleně ignorovala, ale nenapadlo mě zamýšlet se nad tím, jestli mi kůň rozumí a důvěřuje, jestli se na práci těší a pokud ne, tak proč. Situace před dvaceti lety byla zkrátka trochu jiná. Vše se orientovalo na závodní přípravu a dosažení co nejlepších výsledků. Nedokážu identifikovat okamžik, kdy u mě došlo k razantní změně přístupu. Myslím, že to byl spíš pozvolný proces. Čím víc jsem se toho o koních dozvídala, tím víc jsem si uvědomovala, jak málo jim rozumím a snažila se to změnit.
Postupně jsem ztrácela dravost a chuť vyhrávat a důležitější pro mě bylo odjet pěkný, plynulý parkur. Zjistila jsem ale, že na to nemám koně zdaleka tak pod kontrolou jak by bylo třeba a začala jsem se proto významněji orientovat na drezurní připravenost a poslušnost. Snaha o propojení těchto dvou disciplín mě ohromně posunula. Teprve pak se mi podařilo cítit opravdové uvolnění koně, opravdové podsazení, ohnutí v žebru a cítila jsem jaké to je, když člověk zjistí, že vnitřní otěž prakticky nepotřebuje. Otevřela se zase nová dimenze, která vedla k tomu, že se nám s Aganem podařilo dosáhnout výkonnosti T v parkuru i v drezuře. Pozorovala jsem, že čím dál tím více času věnuji péči o koně a méně času trávím ježděním. Snažila jsem se vnímat, jak se kůň cítí a co si myslí. Nedělalo mi radost pracovat s koněm, kterého práce nebaví. Chtěla jsem, aby se mnou byli rádi. Postupně mě nejvíc začala naplňovat práce s mladými koňmi, u kterých mě dnes primárně zajímá, jestli mě vnímají, rozumí mi a jsou schopni se uvolnit. Následně se snažím o co největší drezurní vzdělanost a stále víc inklinuji k prvkům přirozené komunikace. Zjistila jsem, že pokud se soustředím na tyhle věci, skákání jde pak už prakticky samo.
Kde hledáte inspiraci, jakým způsobem s konkrétními koňmi pracovat?
To nechávám především na intuici, která se, mám pocit, zlepšuje s každým dalším koněm, se kterým mám možnost pracovat. Základní principy a postup ve výcviku sportovních koní už ale příliš neměním, už v ně mám důvěru. Co se prvků přirozené komunikace týká, inspiraci čerpám především u Katky Santarové, se kterou se často nasmějeme, když zjišťujeme, jak moc je to všechno propojené a jak je vlastně úplně jedno, jestli držíte v ruce otěže připojené k udidlu, k ohlávce, nebo v nich dokonce nemáte nic než dva bičíky. Ty principy jsou pořád stejné.
