„Ke koním jsem se přivedla sama. Táhlo mě to k nim opravdu odmalička a vždycky jsem chtěla jezdit já sama. Nejprve to probíhalo tak, že jsem chodila vypomáhat do stáje a jednou za čas mě za to svezli,“ říká parkurová jezdkyně Tereza Prachová, která byla vždy velmi trpělivá a počkala si na ten správný čas zahájení sportovní kariéry. Trpělivost a blízký vztah ke koním jí neopustili dodnes.
Kde vaše první setkání s koňmi probíhalo? Byly to už od začátku Hořovice?
Určitě ne. Já původně vůbec nejsem z Hořovic, takže mé první jezdecké zkušenosti jsem získávala v malé vesničce za Holýšovem u Plzně, odkud pocházím. Dojížděla jsem tam na kole, a tak nějak sama jsem se k tomu všemu dostala.
Jak to tam v té době celé probíhalo?
Dříve to bylo úplně jiné v porovnání s dnešní dobou. Dnes děti přijdou do stáje a už mají většinou své kvalitní poníky, ale za nás to bylo jinak. Já jsem ke koním opravdu chodila nejdříve vyloženě kydat a pomáhat a na koně jsem se dostala občas a za odměnu. Po dlouhé době, kdy rodiče už viděli, že mě to skutečně baví, tak se teprve začal rozvíjet nějaký jezdecký výcvik a dostávalo to nějaký směr. To bylo ale opravdu až po delší době.
Kdy se u vás tedy dostavily nějaké myšlenky o jezdeckém sportu a zahájení závodní kariéry?
To přišlo nejspíš s tím přesvědčením rodičů, když jsem jim stále dokazovala, že mě koně baví a opravdu jsem i pravidelně absolvovala jezdecké tréninky. Bavilo mě to stále více a přišla myšlenka na pořízení vlastního koně. Od té doby už se to pak posouvalo samo, dostala jsem se do parkurové sportovní stáje, závodilo se na lokální úrovni a celé se to postupně nabalovalo. Bylo to tedy v západočeské stáji Kornet a ze začátku jsem trénovala s Michalem Hanouskem.
Zmínila jste svého prvního trenéra. Kdo dále vám poté předával jezdecké zkušenosti?
Když už jsem se později dostala k vyššímu skákání, tak se mě trenérsky ujal Petr Mašek, ale i nadále jsem spolupracovala se zmíněným Michalem Hanouskem. Velmi důležitou roli v celém mém rozvoji hrál také můj táta, který mě po celou dobu podporoval a intenzivně se mnou prožíval mé závodní zážitky, za to mu patří veliké poděkování.
Je známo, že v této době již startujete i sídlíte v hořovické sportovní stáji. Jak vlastně vzniklo to propojení mezi vámi a rodinou Opatrných?
Je to poměrně zajímavý příběh. S Petrem Maškem jsme jednou byli v Hořovicích na závodech, slovo dalo slovo a domluvila jsem se s Jitkou Opatrnou, že bych mohla dorazit do Hořovic na letní brigádu s tím, že by mě trénoval pan Václav Opatrný. Přes to léto se to tak nějak všechno seběhlo, můj táta se seznámil s Jitkou a už jsme tam v podstatě od roku 2014 zůstali do teď. Dokonce si z toho děláme legraci, že jsme tam s tátou zapadli při závodech v bahně, aby se mohl jít s Jitkou seznámit při vytahování našeho auta traktorem.
Následně jste se tedy zařadila do týmu a začala jste trénovat i s Alešem Opatrným?
Ano, přesně takto to bylo. Po návratu Aleše Opatrného z Radimovic, kde spolupracoval s Kellnerovými a byl součástí Czech Equestrian Teamu, jsem začala získávat i další cenné zkušenosti od něj.
Vybavíte si své první oficiální závody? Jak na to vzpomínáte?
Zpětně si říkám, že to bylo až šílené. Musela jsem být celá laděná do fialové, včetně podsedlové dečky i oblečení. Vzpomínám na to však moc ráda, k té době to patřilo. Byla jsem šťastná, že jsem po té dlouhé době vypomáhání u koní mohla také sama něco dokázat a cítila jsem se skvěle, že jsem na svých prvních závodech.
Závodila jste vždy pouze v parkurovém skákání nebo jste vyzkoušela i nějaké jiné jezdecké odvětví?
Měla jsem takové období, že jsem si chtěla vyzkoušet startovat ve všestrannosti. Nicméně pan Opatrný, jelikož sám dobře tuto disciplínu zná, mě od toho vždy odrazoval. Drezurní tréninky jsem také občas zařazovala, ale to spíše jako podpoření skokové přípravy, ale ne s nějakými závodními ambicemi.
S kterým koněm jste prožívala své první jezdecké zážitky?
Můj první kůň, který nám byl v té době doporučen, vlastně vůbec v té době nebyl pro mě. Byla jsem začínající jezdec a pořídili jsme si hned mladého čtyřletého koně a bylo to s ním celé takové komplikované. Jednalo se o klisnu Atikina-Svržno. Vzpomínám na ní ráda, protože to byl můj první vytoužený kůň a zároveň to byl kůň, který mě hned ze začátku hodně vyškolil. Mnohokrát jsem z ní spadla. Byla to čtyřletá klisna, já neměla ještě ani závodní licenci, ale přesto nám byla prodejcem doporučena. Nakonec jsme to spolu docela dobře zvládli, měla jsem jí asi pět let a na nějaké závody jsem se s ní poté taky dostala. Poté se nám jí podařilo vyměnit za mnohem vhodnějšího koně, který byl opravdu již připravený do skokového sportu a začala jsem postupně poznávat o čem parkurové skákání je. Nebylo to tedy zpočátku vůbec jednoduché a ta cesta za poznáním byla trochu komplikovanější.
Dostavil se pro vás osobně nějaký zásadní úspěch? Kterých dalších si ceníte nejvíce?
Samozřejmě mám vždycky radost z každého dobře zajetého a povedeného parkuru. Myslím si, že je to velmi důležité. Konkrétně se mi zadařilo v závěru minulé sezony při Českém skokovém poháru u nás doma v Hořovicích, kdy jsem brala třetí místo v U25. Důležité je to pro mě i kvůli tomu, že se mi to povedlo s koněm In The Mood VK, kterého jsem si sama vypiplala od malých parkurů. Myslím, že může být s klidem označen jako můj životní kůň, jelikož jsem s ním překonala už téměř všechno, co jsem si přála. Vzpomínám také, že když jsem ještě běhala Amater Tour, tak i tam se mi několikrát podařilo obsadit přední dekorované příčky.
Co patří mezi vaše další sportovní plány?
Určitě bych se ráda letos zúčastnila mistrovství České republiky, které jsem loni kvůli okolnostem vynechala. Mám letos poslední rok, kdy ještě spadám do kategorie U25, takže bych se více chtěla zaměřit na tuto obtížnost a sbírat další dobrá umístění.
Foto: poskytla Tereza Prachová
