„Na koních jezdím už odmala. Myslím, že mi bylo kolem sedmi let, když jsem začala jezdit. Nejdříve jsem byla opravdu samouk, ale s odstupem času jsem se dostala k tréninkům a začala tak jezdit pod dohledem zkušených trenérů,“ začíná své vyprávění vyznavačka převážně vytrvalostního odvětví jezdeckého sportu Monika Doubková. Začínala však jako skoro každé jezdectvím nadchnuté dítě, a to klasickými hobby závody v parkurovém skákání. 

 

Jak postupně vznikalo spojení vás a koní?

Koně a vlastně všechna ostatní zvířata jsem milovala už od dětství. Poprvé, co jsem měla nějakou šanci se ke koním dostat blíže, věděla jsem, že to bude láska na celý život. A taky že je. 

 

Vybavíte si svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky? Kdo vás ke koním přivedl?

Oproti ostatním dětem jsem měla nevýhodu, protože nepocházím z jezdecké rodiny. U nás v rodině nikdo na koních nejezdil a neměl k nim vztah, proto se občas rodiče dodnes diví, kde se ve mně láska ke koním vzala. Nicméně byli to právě oni, kdo mě ke koním přivedli. Začala jsem jezdit u známých na dvorku na poníkovi, kterého jsme později odkoupili.

 

Jste převážně vnímána jako vytrvalostní jezdkyně. Jaké výkonnosti jste ve vytrvalosti dosáhla? Vyzkoušela jste i některá další jezdecká odvětví?

Momentálně se věnuji už pouze právě vytrvalosti, kterou jezdím od roku 2012, takže to je oprávněné. Mou nejvyšší dosaženou výkonností je CEI*. Dříve jsem jako každé dítě chtěla jezdit parkury, skákat přes překážky a vyhrávat. Jelikož jsem však vždy měla jen vytrvalostní koně, kteří skákat neuměli, rozhodla jsem se, že naučím skákat já je. A ono se to povedlo. Několik let jsem jezdila parkurové závody do 110 centimetrů, a to vše jen se svými arabskými valachy, se kterými jsem zároveň jezdila také vytrvalost.

 

Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? Která místa a jezdecké areály jste využívala a působila jste v nich?

Moc ráda vzpomínám na své závodní začátky, když jsem měla opravdu dobrého koňského parťáka. Byl jím arabský plnokrevný valach Dahir, se kterým jsem si úspěšně složila jezdeckou licenci a poté s ním vyjela na první parkurové závody. Ty se tuším konaly v severočeských Židovicích a asi o měsíc později jsme společně překonali první oficiální vytrvalostní závod na 40 kilometrů. V tu dobu jsem působila v jezdecké stáji v Děčíně na Libverdě, kde mě trénoval Petr Koželuh.

 

Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich nejvíce výjimečný?

Určitě na všechny své arabské plnokrevné valachy Dahira, Rašída a Hafida. Výjimeční byli všichni, avšak Hafid přeci jen o něco více. Proto jsem se při rozhodování, kterého z koní si ponechám, přiklonila právě na jeho stranu. 

 

Máte za sebou i nějaké zahraniční stáže a jiné pracovní zkušenosti spojené s jezdeckým sportem? 

Ano, mám. Jelikož momentálně nemám ze zdravotních důvodů pojízdného svého koně, rozhodla jsem se opět letošní sezónu závodit na cizích koních. Letos na konci ledna jsem se zúčastnila vytrvalostního závodu na 120 kilometrů, který se konal v Saúdské Arábii a koně pro tuto událost jsem měla půjčeného z jordánské stáje.

 

To pro vás musely být jistě zajímavé zkušenosti. Chystáte se ve své zahraniční kariéře dále pokračovat?

Ráda bych se zahraničních závodů účastnila i nadále. Plány na letošní sezónu nechávám na svém trenérovi Alexovi Burianovi, kterému jezdím koně v závodě. Nějaké velké zahraniční plány máme, ale zatím si je necháme pro sebe. 

 

Kterým dalším aktivitám jste se v rámci jezdectví věnovala a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí?

Pár let zpátky, když jsem se pohybovala více i v parkurovém prostředí, jsem jezdila jako ošetřovatelka na závody se svým arabským plnokrevníkem Dahirem, který ještě spadal do pony kategorie B, a tak jsme ho půjčovali dětem na různé pony parkurové závody, které já jsem kvůli věku už jezdit nemohla. Musím popravdě uznat, že mě vždy více bavilo se o koně starat než na nich jezdit, a tak jsem si během studia na vysoké škole přivydělávala klasickou prací stájníka – kydání, vodění koní do výběhu, práce s traktorem. Bavilo mě to. Momentálně pracuji úplně v jiném odvětví, ale o návratu k práci u koní uvažuji snad každým dnem.

 

Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a co patří mezi vaše dnešní plány v jezdectví? Čeho byste dále chtěla ještě v tomto sportu dosáhnout? 

Když jsem začínala opravdu závodit, tím nemyslím hobby závody, měla jsem jasnou vizi – jezdit na vysoké mezinárodní úrovni, účast na mistrovských šampionátech v Čechách, ale těch evropských a světových. Je jasné, že to nebyly zrovna malé cíle, ale věřila jsem, že se mi to jednou povede. Některé z nich se splnily, k jiným jsem neměla daleko. Ale moje momentální cíle jsou úplně někde jinde. Teď mi jde hlavně o to, aby můj jediný kůň Hafid byl zdravý a nic ho netrápilo. A kdo ví, jaké další cíle s pořízením dalšího koňského parťáka se zase objeví.

 

Foto: poskytla Monika Doubková