Daniela Křemenová sídlí v JK Robin u Jindřichova Hradce. Původně našla velké zalíbení ve všestrannosti, a díky ní se dostala k drezuře. Ta ji oslovila natolik, že u ní nakonec zůstala. První závody, které absolvovala, byly skokové. Do drezurního obdélníku se podívala až po deseti letech.
Pamatujete si, kdy jste se poprvé posadila na koně? Kdo vás ke koním přivedl? Byla drezura vaší první volbou nebo jste měla i jiné koníčky?
Asi ve čtyřech letech mě tehdejší přítel mé tety posadil před sebe do sedla, dodnes si vybavuji ten ohromující pohled z výšky. Nejsem z koňařské rodiny, ale byla jsem už od základní školy zblázněná do koní. Jiné koníčky jsem neměla a tak mne rodiče v roce 1985 přihlásili k mému nadšení do TJ Jezdec Lázně Bohdaneč. Říkali, ať si to prý zkusím, včetně dřiny okolo koní. Až po letech mi přiznali, že si mysleli, že mě to odradí.
Věnujete se drezuře od začátku nebo jste vyzkoušela i jiné disciplíny? Čím je pro vás drezura jedinečná?
Jezdecký klub se zaměřoval více na skokové ježdění, takže i já jsem začínala s parkurovým skákáním. K drezuře jsem se dostala až v dospělosti poté, co jsem našla velké zalíbení v terénních skocích v ZD Humburky a Heřmanově Městci. Ale uvědomila jsem si, že o drezuře moc nevím na to, abych mohla dobře jezdit všestrannost. Tak jsem po odchodu do zahraničí vyhledala drezurní stáje, abych se s drezurou více seznámila. No a už jsem ji neopustila. Hledám to souznění s koněm na každém kroku, v každém cviku, s pocitem, že se kůň nese sám. To je to nejtěžší se naučit, je to celoživotní výzva.
Jaké jsou podle vás klíčové faktory pro dosažení úspěchu v drezuře?
Faktorů je jistě mnoho - úcta ke koni, přiměřená dávka talentu koně i jezdce, rozvážnost, snaha sebevzdělávání, zdravá sebekritika, nekonečná píle a trpělivost, trenér, management. A také trochu štěstí být ve správnou dobu na správném místě a potkat ty správné lidi. Pro každého bude klíčové něco jiného a zrovna to, co mu nejvíce schází.
Vzpomenete si na svoje první oficiální závody? S kterým koněm jste jela a jakého jste dosáhla výsledku?
Byly to parkurové závody v Poděbradech v roce 1988, v sobotu jsem parkur „Z“ s koněm Ranok nedokončila pro třetí neposlušnost koně, v neděli jsem se zkušenou stájovou kolegyní paní Habětínkovou jela americkou štafetu na koních Marek a Svata a skončily jsme šestí z šestnácti jezdců. První drezurní soutěž jsem jela až v roce 1998 v Německu.
Jaké byly zpočátku vaše silné a slabé stránky?
Dříve jsem si myslela, že když všechno budu dělat perfektně, všichni mě pochválí a budou mít rádi, takže dělat chyby bylo pro mě hodně frustrující. Dnes už dávno vím, že chyby jsou pro mne ponaučení a beru život s větším nadhledem. Snaha být dokonalý je někdy velmi stresující a stejně se nezavděčíte všem, takže jsem dnes spokojená s tím, co mám a kdo jsem.
Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře nejvíce ovlivnil? Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své kariéře dosáhla?
V kariéře mě nejvíce ovlivnila sama životní cesta, volba, kam jsem šla a kde působila, protože všude byli a jsou lidé, kteří mi dávají další ponaučení a podněty, jak jezdit lépe. A k tomu hodně pozorovat a naslouchat, když trénují jiní, hodně to pomáhá. V Německu, kde jsem strávila několik let, to byli určitě Grand Prix jezdci Jürgen a Karina Böckmannovi a Anja Hermelink.
Jistě vám rukama prošla již spousta koní. Je nějaký, na kterého vzpomínáte nejraději?
Ano, kolem dvou set koní by to mohlo být. Milovala jsem jich hodně, na ty všechny nikdy nezapomenu. Ani na ty, kteří mě „pěkně školili“. Zvláštní místo v mém srdci mají ale zcela jistě holandský hřebec Likeur a moje trakénská klisna Funkenmariechen.
Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů?
Sportovní úroveň se zvyšuje spolu s dobou, hlavně pomohlo, že už nejsme „odříznuti“ od západních zemí a máme možnost cestovat, vzdělávat se a trénovat s těmi nejlepšími ve světě. Moje generace asi nejvíce na vlastní kůži pocítila, co to znamenalo v minulosti neznat a nevidět to reálně dosažitelné, a pak v dnešní době mít neomezené možnosti a jen si za tím umět jít. Obdivuji a fandím všem, kterým se to daří, a přesto neztrácí čest a slušnost.
Jezdectví stále nabývá na oblibě a přibývá závodících jezdců, tím pádem i konkurence, startovní listiny jsou mnohdy přeplněné a uspět je tedy obtížnější. Na druhou stranu je dnes snazší pořídit si vlastního koně a závodit oproti minulosti, no a kdo má výrazné finanční možnosti a velmi kvalitní zázemí a management, má velké cíle jistě dosažitelnější.
Jaké sportovní ambice jste měla při svých začátcích, o čem jste snila, a jak se tyto cíle postupem času měnily?
Vlastně jsem nikdy vysoké cíle neměla a nemám, o olympiádě a podobně jsem nikdy nesnila. Já jsem hodně skromný člověk a mě úplně stejně potěší vyhrané „TT“ jako „Z“ s mladým koněm i tady v České republice. Jsem spokojená, když se ohlédnu zpět a vidím, že se mí koně vždy umísťovali na předních příčkách.
Jakých sportovních či jezdeckých úspěchů si nejvíce ceníte?
Moje úspěchy jsou v porovnání s jezdeckými celebritami vlastně zanedbatelné. Ale protože jsem nikdy neměla finanční ani materiální podporu u rodičů nebo životních partnerů a jezdila téměř celý život koně oddílové, a pak svých zaměstnavatelů, tak jsem přesto docela hrdá na dosaženou výkonnost 130 centimetrů ve skocích se třemi koňmi (Daktonem, Lunou II. a Artiklem, se kterým jsem se účastnila i mistrovství České republiky v kategorii juniorů) a Grand Prix v drezuře s koněm Likeur. S tím jsem se zúčastnila i mistrovství České republiky v letech 2008 a 2009. S klisnou Funkenmariechen jsme dosáhly úrovně IM1 a zvítězily v ČDP Saab Cup. Kuriózní je sezona 2016, kdy můj valach Elatoya proměnil všechny své starty ve vítězství. Mnoho mladých koní jsem i obsedala a připravovala na ZZV, závody nebo prodej, v České republice i zahraničí.
Kde momentálně sídlíte a kolik máte aktuálně v tréninku koní a svěřenců na trénování?
Od roku 2011 sídlím v jižních Čechách, koně mám ustájené v JK Robin u Jindřichova Hradce. Koně do výcviku momentálně nepřijímám, jsem dostatečně vytížená trénováním svěřenců z řad drezurních jezdců, skokanů, militaristů, ale i dětí a hobby jezdců z různých stájí České republiky.
Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?
Žádné velké sportovní ambice už nemám. Baví mě koně, jezdectví a baví mě věnovat se svým klientům, jako trenér i rozhodčí. Snad se mi daří učit jezdce lépe jezdit a vnímat svého koně, který je pak ochotnější a reaguje správně. Chci žít spokojeně a v míru se svými zvířaty, přáteli a rodinou.
Foto: poskytla Daniela Křemenová
