Niki Javorková pochází ze slovenské Bratislavy a první její kontakt s koňmi proběhl v jedné z nejlidnatějších bratislavských městských částí, v Petržalce. „Kolegyně z práce mojí mamky měly své koně, k nim jsem začala chodit vypomáhat a ony mě průběžně učily všechny základní věci. Začínala jsem krokováním, poté mi dovolily i zaklusat a začalo se to posouvat dál. Dostala jsem několik jezdeckých lekcí pod vedením místního trenéra a postupem času jsem se dostala k Marianu Štangelovi,” hovoří o svém začínajícím rozvoji v jezdectví Niki Javorková.  

 

 

Toto byla vaše první pracovní pozice ošetřovatelky v týmu slovenského reprezentanta Mariana Štangela?  

Nejprve jsem se pod vedením jeho bývalé ženy Moniky zdokonalovala v jízdárenské práci a získávala nové zkušenosti na jejích koních. Marian Štangel byl můj první profesionální jezdec, kterému jsem začala vypomáhat a následně s ním jezdit jako ošetřovatelka jeho sportovních koní. V té době jsem se do práce ošetřovatele úplně zamilovala a hned jsem věděla, že to chci dělat i v budoucnu.  

 

Máte i vy osobně za sebou nějaké jezdecké závodní zkušenosti?  

Překonala jsem několik nižších parkurů. Měla jsem i vlastního koně, s nímž jsem jednu dobu závodila, ale ten mi bohužel uhynul na koliku. Také jsem jezdila koně stájovým klientům, s nimiž jsem absolvovala nějaké nižší soutěže, nicméně v době mých jezdeckých začátků nebyl jezdecký sport přístupný úplně každému a nebylo to tak jednoduché se dostat na závody. Vzhledem k finanční náročnosti a dalším faktorům nebyly závody nikdy mojí prioritou. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet tu druhou stranu jezdeckého sportu a začala jsem se naplno věnovat své práci ošetřovatelky.  

 

U kterých dalších jezdců jste mohla vykonávat vámi oblíbenou práci ošetřovatelky?  

Dlouhou dobu jsem ošetřovala koně Mariana Štangela. Později přišly nabídky od dalších slovenských jezdců, jako byla Sandra Kallayová, u níž jsem se opět naučila spoustu nových věcí. Následně jsem se na nějakou dobu dostala k westerovému ježdění, což se mi velmi líbilo a určitě bych se k tomu chtěla někdy vrátit. Náhlédla jsem i do všestrannosti, když jsem jezdila ošetřovat závodní koně Patrika Eibnera. Po těchto zkušenostech jsem si dala od koní na nějakou dobu pauzu a dokončila jsem své studijní povinnosti. Netrvalo to dlouho a přišla moje životní pracovní nabídka stát se součástí týmu české reprezentantky Zuzany Zelinkové, která v té době působila v Šamoríně. Začala jsem se konečně dostávat na větší parkurové závody a společně se Zuzanou poznávat jezdecký sport na nejvyšší úrovni. Do té doby jsem se pohybovala převážně na národních závodech, takže změna to byla veliká a bylo to ze začátku také dosti náročné.  

 

Vnímala jste nějaké zásadní rozdíly mezi úrovní a kvalitou českého a slovenského jezdectví?  

Podle mě je jezdecký sport v Čechách na vyšší úrovni a jezdci a celkově jezdectví je tam více podporované a rozvíjené než na Slovensku. Druhý rozdíl vnímám ve větším množství českých jezdců a mnohem větších možnostech pro ně, lidí jsou více otevření a je s nimi větší zábava. Slovensko je v tomto ohledu takové komornější a vrcholových jezdců je méně.  

 

 

Jak vzpomínáte na své první závody se Zuzanou Zelinkovou?  

Byla to pro mě obrovská zkouška a velký šok. Vyjely jsme na závody do Olomouce a nejprve jsem se toho velmi bála a nevěděla jsem co mám očekávat. První večer jsem z toho byla hodně vyděšená a myslela jsem si, že tuto práci dělat nezvládnu. Nakonec to bylo skvělé a musím říct, že tato práce se Zuzkou Zelinkovou pro mě byla největší škola, která mi otevřela dveře do světového sportu. Postupně jsem poznávala nové lidi, získávala zkušenosti, a to mě neskutečně posunulo dál.   

 

Po ukončení spolupráce se Zuzanou Zelinkovou už jste zamířila rovnou do světa?  

Na pár měsíců jsem se ještě vrátila na Slovensko do stáje Radovana Šilla. To bylo období, kdy jsem spíše přemýšlela a hledala nové místo a poté se mi ozvala dcera mého dnešního šéfa, jestli bych neměla zájem se přestěhovat do Norska a začít pracovat pro jezdeckou dynastii Gulliksen – Stall Gullik. Nejdříve jsem se jí zeptala, jestli v Norsku vůbec mají koně, protože jsem myslela, že to je země bez větší jezdecké tradice. To byl ovšem omyl, o šest dní později už jsem seděla v letadle a můj nový šéf Geir Gulliksen už mě očekával.  

 

Co všechno máte nyní v norské stáji na starosti a jaká je náplň vaší práce?  

Já ošetřuji koně přímo nejvýše postaveného člena rodiny Geira Gulliksena. Momentálně mám na starosti tři koně, kteří se nacházejí v úplně odděleném a samostatném areálu za domem, kde Geir bydlí. Druhý areál poté slouží pro koně klientů a dalších členů rodiny.  

 

Je pro vás hodně náročná celá příprava a přesun koní na místo konání světových závodů?  

Je to velmi náročné organizačně i časově. Na většinu míst se dopravujeme pomocí letecké dopravy, což vyžaduje veliké množství testů a všelijakých potvrzení. Musím dokládat potvrzení o pohybu koní, posílají se krevní vzorky a výtěry z nosohltanu, vyplňuji různé přepravní papíry pro veterinární správu. To samozřejmě zahrnuje dobu trvání přepravy a přesné doložení trasy a další takovéto nutné doklady. Jelikož žijeme v Norsku, tak do všech destinací musíme vyrážet asi o tři dny dříve než ostatní. Cesta zahrnuje přesun trajektem, povinné i několikadenní zastávky a následný přesun na letiště. Celý proces naložení koní do letadla trvá přibližně čtyři hodiny a například do Kataru trvá let dalších šest hodin. V průběhu letu samozřejmě koně krmíme, napájíme, dekujeme a stále je u nich nějaká kontrola a veterinární dohled.  

 

Toto je tedy celé pouze vaše starost. Jak se vyrovnáváte s takto velkou zodpovědností?  

Přesně tak. Celý přesun musím zařídit a zajistit já. Můj šéf mi hned na začátku řekl, že na toto nemá čas a musí se věnovat svému byznysu. Mě má ve svém týmu právě proto, aby se nemusel starat o tyto organizační záležitosti. Vyrovnávám se s tím celkem dobře. Přiznám se, že čím více stresu prožívám, tím je to pro mě mnohdy lepší. Ve stresových situacích jsem schopná podávat ještě kvalitnější výkony a práce mi jde lépe.  

 

Co vás baví nejvíce na vaší práci? Preferujete vaší nynější pozici ve světovém sportu nebo vás více bavily závody v Čechách a na Slovensku?  

Já jsem vždycky snila o týmové účasti při Longines Global Champions Tour a byla to taková moje nejvyšší meta. Té jsem dosáhla a jsem za to neskutečně vděčná. Samozřejmě je dobré se také někdy vrátit na menší závody a potkat lidi, které jsem dlouho neviděla, ale momentálně bych nic neměnila. V době před koronavirem jsem si několikrát sáhla opravdu na dno svých možností při různých přesunech, ale i tak mám svou práci moc ráda a jsem velmi šťastná.  

 

Foto: Heide westring, Almawali Ahmed, Hgaaphotography, Stefano Grasso / poskytnuto Niki Javorkovou