Sledujte ŽIVĚ na EquiTV: 6. - 9. 5. CSIO3* Praha, 9. 5. dostihy Most
reklama 11C

reklama

Klára Kohoutová: Kůň i dnes zůstává koněm. Nelze nic zkrátit či obejít

 15.02.2021 11:30 | AUTOR: Pavlína Záhorová

ikonka

Vystudovala rehabilitaci a k tomu učitelství na FTVS. Byla pravou rukou Severy, bratrů Rodenů, ale také Jiřího Pecháčka. Řeč je o Kláře Kohoutové. Ta se mimo jiné zamýšlí nad tím, proč zavíráme oči nad věcmi, které by se u koní vůbec dít neměly.

reklama 12A

Přestože oficiální profesí Kláry Kohoutové je rehabilitace, od dětství jsou její vášní koně a jezdectví. Poprvé se naplno v roli ošetřovatelky ocitla po boku Roberta Chelberga a od té doby využila jejích služeb řada profesionálních jezdců.
 
Na úvod, prosím, popište vaše úplně první zkušenosti u koní.
 
Bylo mi asi jedenáct, možná dvanáct a pomáhala jsem kamarádce, která chodila do starého jezdeckého klubu v Ďáblicích, donést koním pytel starého chleba. Chodily jsme tam tenkrát ještě pěšky nějakých dvanáct kilometrů. Byl to takový klasický klub, kde hodiny vedli cvičitelé, lidí tam bylo víc než koní, probíhalo tam rozdělení do hodin, juniorské oddíly. Se svým umělým kloubem tam kulhavě docházel ještě starý pan podklukovník Černý, takže armádní škola, armádní dril. Koně stáli na štontech. Zametali jsme, uklízeli, občas nás někdo za odměnu posadil v kroku na koně a my byli šťastní. Později jsme začali dostávat služby, chodili o víkendech na celý den pomáhat krmit a následně jsme mohli jezdit častěji. Trvalo to alespoň rok, než jsme začali pravidelně chodit do jezdeckých hodin. V tu dobu nás tam už byla jen třetina. Byla jsem zde až někdy do roku 92, kdy nás odtamtud v podstatě vyhodili, protože areál se měl restituovat. Začala jsem pak jezdit k Ríšovi Wagnerovi na Čenkov, který odtud tenkrát dvě nebo tři kobyly odtáhl k sobě domů a jezdili se i jeho další koně. 
 
Jaká byla škola u Ericha Wagnera?
 
Byly tam v podstatě jen remonty, žádní zkušení školní koně, žádná písková jízdárně, jen terén, kopce, ale vše pod dohledem člověka, který věděl, co dělá a uměl pracovat s mladými koňmi. Dodnes z toho těžím.
 
Kolem koní se pohybujete celý život. Bylo to vždycky vaše hlavní zaměstnání?
 
Vyloženě na plný úvazek jsem u koní dělala v podstatě jen chvíli. Na FTVS jsem studovala učitelství se zaměřením na chemii a tělocvik a ještě před tím jsem dělala na vyšší odborné škole rehabilitaci. A právě rehabilitace je po celou dobu moje hlavní živnost a moje oficiální zaměstnání vůči státu. Asi tři a půl, čtyři roky jsem učila, ale to bylo ještě částečně při škole. Tehdy mě pak přetáhl Martinec ke koním na Trojský ostrov. Rok a půl jsem tam tenkrát dělala správce areálu a potkala jsem se zde s Robertem Chelbergem, který mi pak hodil lano, když Martinec centrálně nikomu neprodloužil smlouvu, a kompletně vyměnil personál. Robert Chelberg byl vlastně první člověk, pro kterého jsem pracovala jako ošetřovatel.
 

ČTĚTE TAKÉ: Jiroušek: Strýc, prastrýc i praděda byli mistři podkovářského řemesla

 

Pro jaké další jezdce jste na pozici ošetřovatele pracovala?
 
Pak mi volal Martin Šlechta, který měl ustájené koně v Korycanech u Milana Severy, že mu z hodiny na hodinu odešla ošetřovatelka, a že má pět koní, jestli bych neměla čas mu vytrhnout trn z paty. Nakonec jsem v Korycanech zůstala tři, čtyři roky. Tam jsem se poznala právě i s Vláďou Treterou. Za nějakou dobu jsem začala spolupracovat s Milanem Severou a postupně mi začal docházet volný čas. Všechno ostatní jsem odbourala a nějaké roky jsem byla hlavně u něj. Ale rehabilitaci jsem dělala alespoň jednou týdně vždycky.
 
Pokud vím, svého času jste spolupracovala i s Jiřím Pecháčkem.
 
Pana Pecháčka jsem potkala na Odolene Vodě, když jsem se tam přestěhovala i se svojí kobylou, a byli tam tenkrát ještě bratři Rodeni, pro které jsem tam pracovala. Občas jsem měla čas navíc a všimla si, že on je tam jeden, dva dny v týdnu úplně sám a má tam šest koní. Jednoho dne jsem se ho šla zeptat, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Měla jsem na mysli, jestli nepotřebuje někoho povodit, předekovat, vyčistit, ale on se mě zeptal, jestli bych si nesedla na kobylu a neoklusala ji na hale, že měla špatné oko a pomalu začíná pracovat. A od té doby jsem za ním začala chodit pravidelně. Bylo to v době, kdy tam vedl SCM, tehdy tam začínala Bára Tomanová, obě holky Vojtkovy a další, co jsem už tolik neznala. Jezdili jsme společně v práci mladé koně, které se pak poskytovali jezdcům do SCM, pan Pecháček jezdil každý den, paní Pecháčková v tu dobu už jezdila minimálně, ale chodívala tam. Nebyla to doba, kdy by aktivně závodil. Tam jsem vydržela dlouho. Dojížděla jsem tam pak ještě dvakrát, třikrát v týdnu i v době, kdy jsem pracovala už jinde, protože tohle byla práce, která měla smysl. Byli to koně, na nichž se dalo jezdit od mladých po staré. Koně pana Pecháčka a Vládi Tretery. Byli nejen přiježdění, ale i proježdění a adekvátně zdravotně ošetření. Dostávali takovou péči, kterou si zasluhovali. Jezdilo se a pracovalo do té doby, dokud nebylo vše hotové. Samozřejmě chápu, že spousta lidí na to nemá čas, ale ve vysokém sportu bohužel mít peníze a chtít prostě nestačí, bohužel.
 
S kým jste jakožto ošetřovatelka zažila nejvyšší sport?
 
Nejvyšší soutěže jsem absolvovala s Vláďou Treterou a s nejkomplexnější prací jsem se setkala u vozatajských koní ve Švýcarsku. Na jednu zimu jsem se přes Petra Vozába dostala do Švýcarska ke čtyřspřeží, která chodila mezinárodní závody na úrovni dvou, tří hvězd. Nicméně to byla zkušenost, která mě naučila, co znamená práce s koněm. Málokdo tady u nás s parkurovými koňmi tak moc pracuje, jako to dělali u kočárových koní, aby si mohli dovolit sepřáhnout čtyřku. Když jsme vyrazili se čtyřspřežím na závody, znamenalo to většinou převést přes veterinu pět koní - tedy je vykoupat, zaplést, namazat kopyta, ale hlavně se museli jezdit. Když jsem přišla na šestou ráno ke koním, ošetřovatelka maďarského týmu už seděla na jednom z lipicánů a v drezurním sedle na obyčejném stihle s ním pracovala na dvou stopách. U nás člověk mnohdy u parkurových koní nevidí, že by vůbec něco takového uměli. Když jsem měla volno, nastoupil pan majitel s manželkou a klukem a celý den se koním věnovali. A o tom to celé je, právě takový přístup je pak ve vyšším sportu vidět.
 
Máte pocit, že dnes takový přístup ke sportovním koní chybí?
 
Když budete chtít na olympiádě bez zkušeností vyhrát sjezd na divoké vodě a koupíte si kajak za tři miliony, tak se tak akorát utopíte. U koní bohužel, když má člověk alespoň nějaké základy, a pořídí si zkušeného koně za raketu, nějakou chvíli to funguje. Čuchne si k vyššímu sportu, přeběhne pár soutěží. Proto já občas bývám úplně nepříčetná na opracovišti před nějakým S, často se tam pohybuje polovina lidí, kteří by na mladém koni neobjeli halu. Spoustě jezdců chybí vzdělání, zkušenosti, cestu si snaží zkrátit, v podstatě zaplatit.
 
Jde tedy především o to, že si jezdci a potažmo i majitelé koní snaží neúměrně cestu do vysokých soutěží usnadnit?
 
Sportovní kůň je stále kůň bez ohledu na jeho pořizovací cenu a disciplínu. Nedá se nic obejít, zrychlit. Bohužel dnes má v ruce průvlečku každý, všechno se snažíme zrychlit. Mám tu zkušenost z rehabilitace lidí. Když je člověk zdravý, přiměřeně sportuje, dbá o sebe, nepotřebuje v běžné zátěži žádnou fyzioterapii. Nepamatuji si, že by někdy u Pecháčka byl fyzioterapeut. Vždycky platilo, že nejlepší fyzioterapie je dobrá práce. Samozřejmě, když se něco stane, špatně se hne, upadne, ofoukne ho a má problémy - je potřeba vyhledat pomoc. Dnes je velmi běžné, že takovou péči vyžadují hobby koně. Paní si zavolá fyzioterapeuta, že kůň nefunguje doprava. Hračka se rozbila. Když přinese sedlo a položí ho na tyč, celé se převáží doprava a kůň má v levém koutku mozol ve velikosti pětikoruny. Pokud bude takhle toho koně jezdit, žádný fyzioterapeut to nezachrání. Nefunguje to tak, že někde zmáčknete nějaký čudlík, a zase začne všechno fungovat. Bohužel jsou ovšem lidi, kteří přesně tohle nabízí. To je utopie. Lidi se bojí používat vlastní mozek, aby zvážili, jestli to, co mu někdo říká, má hlavu a patu nebo ne. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že vysoká zátěž vyžaduje odpovídající údržbu.
 

ČTĚTE TAKÉ: MVDr. Eva Klementová: Jak bych mohla nevěřit v osud, když mám Manžela

 

Zpět tedy k profesi ošetřovatele. Co by vlastně takový ošetřovatel měl umět a jaký je podle vás rozdíl této pozice u nás a v zahraničí?
 
V zahraničí jsem měla příležitost poznat holky, co sednou do kamionu, vzadu mají čtyři koně a jezdci za nimi přelétávají letadlem tam a zpátky. Holky si koně naloží, sednou do kamionu, odřídí, když bouchne kolo, musí se umět zařídit, musí se v zahraničí domluvit, na místě koně složí, musí vědět, co se na závodech nesmí, to je taky důležité. Je to i o tom, že je třeba dva měsíce pryč z domova a funguje absolutně samostatně. Kredit této profese je ve světě úplně jiný než zatím tady u nás. Schopný ošetřovatel umí koně dobře vylonžovat, připravit mladé koně na obsedání. Je potřeba, aby se plně věnoval tomu, co dělá, a proto není možné, aby se například ošetřovatelce při práci s mladým hřebcem po hale na volno motal její pes, i přestože trvdí, že je absolutně hodný a neplete se.
 
Pro mě je ošetřovatel člověk, na kterého je spoleh, a když jezdec zavolá, že potřebuje tehdy a tehdy pomoct, domluví se a všechno funguje. Musí si s jezdcem sednout i lidsky, protože společně tráví někdy čtyři, ale někdy taky dvanáct dní od rána do večera.
 
Myslíte si, že máme v České republice dostatek kvalitních ošetřovatelů?
 
V posledních letech se v Čechách na větších závodech pohybuje kolem sportovních jezdců asi tak třicet stejných holek a kluků. Jsou tam pořád a postupně stárnou. Občas se mezi nimi objeví někdo mladý.
 
Je něco, co je vám na práci ošetřovatelky nepříjemné?
 
Někdy jsou to úplně bizarní situace. Například když mám večer po závodech na telefonu přítelkyni jezdce, který to holt roky před ní střídal jako ponožky a myslí si, že právě ona bude ta, co mu zůstane, a musím jí vysvětlovat, že opravdu teď všeho nenechám a nepůjdu jejího přítele hledat, protože musím ještě všechny koně předekovat, zabandážovat šestnáctery nohy a nakrmit. Tohle jsou všechno věci, které mě tak strašně vyčerpávají. Někdy je to taky o tom, že vám velí člověk, který sám zkušenosti nemá a chce jen vidět, že ho posloucháte. Jsou to úplně zbytečné žabomyší války. 
 
Jsou stáje, kde to funguje na nějaké profi úrovni a není to vůbec o tom, jak vysoké chodí soutěže, a jsou stáje, kde to tak není. Kolem koní se ovšem pohybují různí lidé a za ta léta už jsem toho viděla opravdu hodně. Dějí se věci, které nejsou dobře a nechcete je dělat, ale přesto jim nedokážete zabránit. Pokud budu koni podávat jen vitamíny, nemusím se s tím přece schovávat, na závodech pak nacházíte za bednami poschovávané stříkačky. Viděla jsem koně v turnajovém boxe svázaného do kozelce průvlečkou s tím, že se uvolňuje, nebo koně, kterého preventivně mlátili tyčí po nohách, aby je pak v parkuru zvedal. To je přece na ochranáře zvířat. A po tom všem za mnou přijde na opracovišti stewardka a metrem mi měří na kamaších gumové tkaničky. Jsou určité parametry, s nimiž se prostě nedokážu srovnat. Holka si uváže koně přímo za štajgr, a když ji upozorním, že by si mohl tímto způsobem zlomit čelist, rozčílí se, co mi je do toho, že ten kůň je přece její. Takoví lidi koně mít vůbec nemají a bohužel takoví lidi dnes i závodí. A my se tváříme, že se to neděje. Je to i o tom, jakým způsobem se to všechno předkládá veřejnosti prostřednictvím médií. Na jednu stranu se nic neutají, na druhou stranu se ledasco zafixluje. Ale je to jiná doba a já bych neměla nadávat. Já zase na zkušeném koni nedokážu odjet vysoký parkur, protože jsem to nikdy nedělala. Je na svědomí každého z nás posoudit, co je dobře a co už je za hranou.
 
Foto archiv Kláry Kohoutové


K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13A




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace