Již ve třech letech okusila jezdecké prostředí Petra Boháčová, když dostala prvního poníka Medunku. Od té doby je v kontaktu s koňmi neustále.
„V maturitním ročníku na střední škole jsem se od koní trhla úplně, a to jsem ve stáji měla spoustu kvalitních koní. Zda na mě bylo moc psychické nebo fyzické zátěže nevím, ale ze dne na den jsem se vším skončila,“ líčí jezdkyně.
Po roce pauzy a urovnání myšlenek, že tento sport dělat chce a ne, že spíše musí, se však ke koním vrátila. „Cesta zpět k majitelům koní, kvalitnímu trenérovi a celkové kondice byla dlouhá, ale jsem již pátým rokem naplno zpět a doufám, že na hodně dlouho,“ doplňuje úvodní část rozhovoru o jezdeckých začátcích Petra Boháčová.
Jak postupně vznikalo spojení vás a koní a proč jste se rozhodla pro tento sport?
Mamka sama závodila a mně to bylo tak nějak samo předurčeno, vyrůstala jsem v obklopení koní a parkuru. A časem si uvědomila, že bez koní, práce kolem nich a budování nových výsledků, nedokážu být.
Vybavíte si svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky?
Ke koním mě přivedla mamka s taťkou. Úplně první jezdecké začátky se odehrávaly v nově vznikající stáji Delta, kde mě učila základům také mamka. První kontakt si vůbec nepamatuji, určitě to bylo v řádech mých prvních dnů života.
Vyrůstala jste tedy u parkurových koní. Je parkur vaše jediná jezdecká disciplína?
Věnuji se výhradně parkuru. Momentálně jsem dosáhla výkonnosti ST** s koňmi, které jsem si do této úrovně i sama připravila. V jiných odvětvích jsem nikdy nezávodila, ale drezura je velkou součástí domácí přípravy našich koní.
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti?
Úplně prvních hobby závodů jsem se zúčastnila v Mažicích ve čtyřech letech. Prvních oficiálních závodů v osmi letech ve Zduchovicích – v obou soutěžích jsem spadla na jedničce a jeli jsme domů. Postupem sezóny jsem se dostávala blíž a blíž k cíli.
Která místa a jezdecké areály jste využívala a působila jste v nich se svými koňmi?
Jelikož rodiče vybudovali vlastní jezdecký areál, nebyl důvod cestovat po jiných areálech. Ze začátku jsme dojížděly s mamkou za tréninky do Srnína k panu Papouškovi, poté do Louňovic pod Blaníkem k Romanu Šafratovi. Od té doby, kdy náš areál disponuje halou a velkou venkovní jízdárnou nemám důvod hledat něco jiného.
Kdo vás zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti v průběhu celé kariéry?
Na začátku stála mamka. Poté jsem se na ZZVJ připravovala s panem Janem Papouškem starším. Po jeho smrti jsem dlouhou dobu spolupracovala s Romanem Šafratou. Poté nastaly kratší spolupráce s různými trenéry a já také začala dojíždět do Svinčic na Sportovní centrum mládeže s panem Pecháčkem. Když pan Pecháček v SCM skončil, domluvili jsme se na individuální spolupráci. Tato spolupráce trvá dodnes, za což jsem nesmírně vděčná. Dalším člověkem, bez kterého by to poslední rok nešlo, je moje ošetřovatelka Denča.
Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si sama ceníte nejvíce?
Takové ty pohárové úspěchy začaly již v sedle poníků. Medaile přicházely při pony mistrovství České republiky nebo po vítězství v Pony lize. S velkými koňmi jsme v kategorii dětí pokračovali na úspěšné vlně – bronzová i stříbrná medaile, v juniorech také dvě stříbrné. Během juniorské kariéry začala spolupráce s panem Zdeňkem Müllerem a ta nabídla Mistrovství Evropy juniorů i Mistrovství světa mladých koní. Jen to, že jsme byli těchto mítinků součástí a zajeli i několik povedených parkurů, považuji za úspěch.
Na které své koně vzpomínáte nejraději a který z nich byl ten výjimečný?
Skvělých a schopných koní jsem měla možnost jezdit více. Z poníků jsem měla nejraději Eliota, s kterým to nebylo vždy jednoduché, ale byl to náš rodinný mazel. Z velkých koní byla ta nejcitovější rozhodně Sissi, se kterou už to táhneme třináct let. Od rodičů jsem ji dostala k Vánocům, máme ve stejný den narozeniny a je to moje spřízněná duše. Dalším výjimečným koněm, na kterého ráda vzpomínám, je Zeta z chovu pana Müllera. Od obsednutí jsme se dostaly až na světový šampionát mladých koní v Lanakenu. Po Zety ohřebení se naše cesty znovu spojily na konci roku 2020, ale před následující sezónou byla prodána. Její sportovní cestu dále sleduji a stejně jako všem ostatním koním od nás držím i „Dídě“ moc palce.
Kteří koně tvoří nyní váš aktuální tým?
Momentálně mám vlastní Sissi, která teď plní roli matky a letos již dorůstá její potomstvo do věku pro obsedání. Dále máme ve stáji sedmiletou klisnu Dixi, se kterou máme zatím odchozené soutěže do stupně L. Zbytek koní jezdím soukromým majitelům, ale většina koní mi přiroste k srdci jako by byly moji.
Jakým dalším aktivitám se v rámci jezdectví věnujete a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí?
Nejvíce se věnuji tréninku koní, většinou mladým a připravuji každý rok několik tříletých klisen na zkoušky. Poté mladé koně testuji ve sportu, popřípadě pomáhám majitelům s prodejem. Ve zbytku času pomáhám mladším generacím ve stáji ze země a jezdím s nimi také po závodech.
Máte za sebou i nějaké jiné zajímavé pracovní zkušenosti spojené s jezdeckým sportem?
Pracovní zkušeností bych to nenazvala, ale největší zkušenost v jiné stáji byla určitě spolupráce s Romanem Šafratou. Již v mých dvanácti letech jsem měla možnost sednout na několik různých koní denně, odskákat je, nebo s nimi i závodit. To pro mě byla obrovská škola a čerpám z ní dodnes.
Jak zvládáte propojovat závodění s vlastní pracovní kariérou a rodinným životem?
Koním se věnuji na plný pracovní úvazek, takže veškerý čas přes den trávím ve stáji. Jednou týdně dojíždím pomáhat na taťkovu firmu do kanceláře. Zpět ke koním jsem se vrátila i díky nynějšímu příteli, se kterým jsem skoro pět let. Podporu z přítelovy strany cítím, i přesto, že jsem téměř každý víkend v sezóně na závodech a společného času potom zase tolik nemáme. O to víc si vážím okamžiků, kdy na sebe máme klid a čas. Odmalička mě maximálně podporovali oba rodiče, a mým největším fanouškem zůstává i dodnes babička Věra. Letos jsme si pořídili i novou členku rodiny, štěně rottweilera jménem Misty.
Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví?
Nikdy jsem si určité cíle nedávala. Momentální plán je věnovat se výcviku koní a pokračovat ve spolupráci s majiteli všech těch zajímavých koní, co ve stáji teď mám. Chci i pomáhat s koňmi ze země lidem v naší stáji, kteří projevují snahu a zájem.
Takovým malým snem by byl parkur stupně T, protože když už jsem si do této úrovně koně připravila, stihl se vždy prodat. Velkým snem by bylo, kdyby tento kůň byl z mého chovu.
Foto: Denisa Zpěváková / poskytla Petra Boháčová
