Její jméno zná několik generací příznivců dostihového i jezdeckého sportu. Paní Maxa Píšová byla jednou z nejvšestrannějších fotografek koní v bývalém Československu. Její záběry dokázaly vystihnout to podstatné a podívat se na specifické dostihové a jezdecké prostředí z neotřelého úhlu. Mimo jiné i proto, že sama byla od útlého věku aktivní jezdkyní.

"Milovala jsem to, měla jsem koně v krvi a vždycky jsem si k nim našla cestu. Maminka ani tatínek neměli s koňmi nic společného, ale velmi mě podporovali. Když jsem jako dítě v Praze viděla ve výloze houpacího koníka, přitiskla jsem nos na sklo a pak jsem ho dostala k Ježíšku. Na opravdovém koni jsem poprvé seděla ve třech nebo čtyřech letech v pražských Riegrových sadech," vzpomínala Maxa Píšová v Podcastu Martina Cápa na EquiRadiu.

Jejím osudem se staly Poděbrady, kam se s rodinou přestěhovala z Prahy v roce 1936. Záhy navštěvovala tehdejší dostihové závodiště i jeho dnes již neexistující stáje, kde za války stáli němečtí armádní koně.

Čtěte také: Murzabajev dojel pátý v Dubai World Cupu, Ponntos další úspěch nepřidal

"K pořádnému ježdění jsem se ale dostala až po válce v Kolíně. Chodila jsem do obchodní akademie a jako dorostenka jsme chodila pravidelně na jízdárnu kolínského Sokola. V roce 1950 jsem maturovala a ve stejné době se zakládala poděbradská jízdárna. Byla jsem mezi zakládajícími členy a začali jsme ve starých prvorepublikových stájích v Oboře. První dva koně byli Bajkal a Válec, z Prahy pak přišel s dalšími koňmi pan Šálek. Postavila se krytá hala a objevil se major Josef Dobeš, který tady našel zázemí. Ráda na ty tréninky vzpomínám…"

Krásná léta s dostihovými koňmi

Na přelomu padesátých a šedesátých let se na poděbradské jízdárně soustředili i překážkoví koně pod vedením Václava Čechury. V té době Maxa Píšová navázala celoživotní přátelství s tehdejším šampionem překážkových žokejů a pozdějším úspěšným trenérem Františkem Vítkem.

"Dostihoví koně tady byli na zimu v hale. Začala jsem s nimi jezdit, přijali mě s otevřenou náručí. Na léto se stěhovali do Lysé nad Labem a pak už se do Poděbrad nevraceli, tak jsem dojížděla do Lysé. Jako amatérka jsem tam jezdila od roku 1963," popisuje Maxa Píšová.

Talent na fotografování v sobě objevila náhodou. Absolvovala roční kurz na výtvarné škole v Praze a z příležitostného focení aparátem Nikon se stal dlouholetý koníček. V Lysé nad Labem bravurně zachytila zákulisí stáje Františka Vítka, s jehož koňmi jezdila na dostihy doma i v zahraničí.

"Ve stáji jsem nebyla cizí, jako amatérka jsem mezi ně patřila a díky tomu jsem mohla fotit. I když ve všední den jsem raději jezdila na koni, než abych tam lítala s fotoaparátem,” usmívá se po letech. “Ráda na to vzpomínám. Jezdila jsem i na tehdejší mezinárodní mítinky, fotila jsem ve Varšavě, Berlíně i Budapešti."

Max Amman otevřel dveře do světa

Neméně intenzivně se však pohybovala i kolem jezdeckých soutěží. Klíčovým impulsem v této oblasti pro ni bylo seznámení se zakladatelem Světového poháru FEI Maxem Ammanem v roce 1983 ve Vídni.

"Právě on mě doporučil do Mezinárodní aliance jezdeckých novinářů. Stala jsem se jejích členkou a to byl pro mě odrazový můstek do světa. Kde jsem mohla, tam jsem fotografovala a posílala jsem snímky do mezinárodní jezdecké ročenky. To byla prestižní publikace, která se rozesílala do celého světa. Když jsem tam měla třeba dvě stránky vlastních fotografií, byla jsem na to náležitě pyšná," řekla Maxa Píšová na EquiRadiu.

Ačkoli i po své devadesátce pozorně sleduje dění kolem koní, s fotografováním skončila. "Já jsem si řekla, že už ne. V dnešní době udělají solidní fotku i telefon, ale už jsem toho nechala. Stále se však jednou za měsíc scházíme s přáteli a pamětníky na poděbradské jízdárně. Je nás tam čím dál víc a vždycky se těšíme, že se zase uvidíme.."