Je to jedna z těch zpráv, které se v éře internetu a sociální sítí šíří snadněji než kdykoli předtím. Militantní ochránci zvířat z organizace Animal Aid si zaplatili šestitýdenní kampaň proti dostihovému sportu na pětadvaceti londýnských autobusech.
Od začátku letních prázdnin až do 11. srpna se na ikonických červených vozidlech objevují plakáty se sloganem "Psa byste nebili, tak proč mohou žokejové bičovat dostihové koně?" Jak připomněl list Racing Post, není to zdaleka poprvé, co Animal Aid vyráží do útoku proti dostihům. Už loni na podzim iniciovala na základě internetové petice se 100 000 podpisy parlamentní debatu na stejné téma.
British Horseracing Authority (BHA) reagovala poměrně zdrženlivě. Kampaň označila za "záludnost" a shrnula, co všechno už v oblasti koňského welfare udělala, že dostihy zůstávají na britských ostrovech druhým nejnavštěvovanějším sportovním odvětvím a že právě otázka použití bičíků je v poslední době na dostihové scéně intenzivně řešena.
"Ochranářské organizace ve svých kampaních často sahají k marketingovým záludnostem jako je tato, aby vyvolaly pozornost. Je však důležité si uvědomit, že se dostihy těší obsáhlému zpravodajství a přízni jak ze strany tištěných a audiovizuálních médií, tak od politiků," prohlásil mluvčí BHA.
Londýnská kauza je jednou z mnoha. Dostihový sport se v 21. století dostal do paradoxní situace - čím více dělá pro bezpečnost a welfare koní a čím výrazněji se mu daří snížit počty zraněných a utrácených koní, tím více je předmětem ostré kritiky ze strany radikálních ochránců zvířat, kteří své požadavky průběžně dál stupňují.
Transparenty z 90. let znovu ožívají
Některé z těchto organizací jako právě Animal Aid nebo PETA se nijak netají tím, že jejich skutečným cílem je dosáhnout kompletního zrušení dostihového sportu. Jakéhokoli dostihového sportu, ať už překážkového nebo rovinového. Ve Velké Británii aktivisté pravidelně vytloukají mediální kapitál z fatálních zranění na velkých překážkových mítincích, ve Spojených státech letos vydatně přiživovali zděšení z černé série na závodišti Santa Anita.
V Německu se už nekoná prakticky žádný mítink, před kterým u vchodu na závodiště nestojí demonstranti, kteří se snaží diváky přesvědčit, aby na dostihy nechodili. Většina pořadatelů reaguje rezignovaně. Aktivisty ze svých areálů v obavách z další skandalizace nevykazují.
Žádné závodiště dosud nenapadl jednoduchý protitah ve stylu postavit vedle ležení aktivistů svůj vlastní stánek, který by dostihy naopak propagoval a v reálném času reagoval na argumentaci protistrany.
Český pozorovatel při čtení podobných zpráv zažívá déja-vu a mimoděk se vrací ve vzpomínkách do Pardubic těsně po revoluci. Už tehdejší protesty proti Velké pardubické z let 1991 až 1993 se v mnohém podobaly současným ochranářským kampaním. Jak svou mezinárodní režií, tak manipulativními kampaněmi plnými podpásovek a “kempováním” radikálů před vchodem na závodiště.
Právě tehdejší krize, která utichla po úpravách pardubického kursu v roce 1994, nabízí mnohé cenné poznatky. Například ten, že tehdejším aktivistům ve skutečnosti nešlo o ochranu zvířat, která byla v jejich podání spíše prostředkem než cílem. Ve skutečnosti vedli čistě politický a ideologický boj.
Jít protestovat s transparenty na závodiště nebo dokonce se pokoušet o narušení dostihu, je přece jen mnohem pohodlnější a mediálně efektnější, než se v ústraní a mimo dohled kamer aktivně zasazovat o skutečnou ochranu přírody a podílet se na zastavení jejího systematického devastování.
Nová doba, nové možnosti
Právě díky pardubické zkušenosti mají mnozí koňaři a dostihoví příznivci tendenci mávnout nad současným vývojem rukou. To je však zásadní chyba a omyl. Doba se totiž změnila, ve společnosti navíc dorostla nová generace s jinou mentalitou, žitou zkušeností i komunikačními kanály. Dřívější aktivisté tak získávají nové nečekané možnosti.
Vydatně jim nahrává například pokračující hodnotová i ekonomická krize masmédií. Dnešní sdělovací prostředky včetně těch seriózních stále ochotněji dávají prostor čemukoli, co zavání konfliktem, neboť hlavní mantrou ve snaze zastavit propady nákladů a sledovanosti se staly emoce.
Výsledkem je situace, kdy je i pro tradiční média výhodnější dát přednost titulku "Na Velké pardubické přišel o život kůň Vicody" před klasickým "Žokej Faltejsek popáté vyhrál Velkou a píše historii". Emoce a podněcování rychlých podprahových soudů mnohdy zabraly i prostor, který byl dříve vyhrazen relevantním faktům a kontextu.
Dobře to ilustruje loňská Velká pardubická, po níž uznávaný moderátor populární internetové televize v rozhovoru natočeném efektně u Taxisova příkopu "griloval" jezdce koně, který se tam o pár dní dříve fatálně zranil. V otázkách byl opakovaně zmiňován počet “koní, kteří zahynuli na Taxisově příkopě”, ovšem už bez dodatku, že na tomto čísle z velké části participovala ještě stará verze překážky a že údaj se vztahuje k poměrně dlouhému časovému úseku 144 (!) let.
Podobně se zachovala i veřejnoprávní tisková agentura. Ani ona nepovažovala za nutné zasadit počet "obětí Taxisu" do kontextu celkového počtu startujících koní, kterým se nic nestalo. I tady nakonec převážil zvláštní alibismus - pouze jsme zmínili fakta, nic víc. Jenže v dnešním komplexním světě je stále důležitější právě ten chybějící kontext, do něhož je nutné konkrétní fakta zasadit.
Zcela bez zábran k tématu přistoupila některá komerční média, kde bylo možné zhlédnout i diskusní pořad propagovaný sloganem, zda by se dostihy neměly na základě smrti koně na Taxisově příkopu zrušit.
Na tomto efektu samozřejmě participuje i přetrvávající představa o novinářské objektivitě, kterou si mnozí mediální profesionálové vykládají čistě mechanicky ve stylu "pět minut pro pana Hitlera, pět minut pro pana Žida". Čímž si samozřejmě zjednodušují situaci, neboť není nic snadnějšího, než proti sobě posadit do studia zastánce dostihového sportu s radikálním odpůrcem a následně prohlásit, že názor si už divák vytvoří sám. Kdo z této situace profituje, je nabíledni.
Sázka na emoce, které prodávají
Militantní ochránci zvířat v zásadě sázejí na dvě hlavní roviny - již zmiňované emoce, který jsou klíčovou ingrediencí všech debat na sociálních sítích, a různé více či méně sofistikované manipulace, postavené na faktech a snímcích vytržených z kontextu.
Tak se třeba stává, že německý divák mířící na dostihy do Mannheimu obdrží od aktivistů u vchodu leták burcující proti dostihům, který ani neskrývá, že je doslovným překladem americké předlohy. Obsahuje naturalistické snímky z utrácení koní v Santa Anitě nebo filipiku proti lasixu, aniž by autoři věděli, že v Evropě je tento druh medikace zakázán.
Zde se však nabízí řečnická otázka: pokud je pravda na straně ochránců zvířat, proč mají ve svých kampaních zapotřebí využívat postupy bulvárního tisku, větší či menší manipulace a vytrhávání z kontextu? Je to opravdu tak, že účel v tomto případě světí prostředky, nebo to spíše mimoděk odhaluje skutečnou podstatu jejich snažení?
Samotní členové německé pobočky organizace PETA se ostatně podle německého tisku netajili svou spokojeností, když si během jejich pobytu na závodišti v Kolíně nad Rýnem, kam původně přijeli s cílem monitorovat používání bičíků v dostizích, jeden kůň nešťastně zlomil v cílové rovině nohu. Aktivistům se tento pád podařilo zblízka vyfotografovat a na chvíli pustili téma bičíků ze zřetele. Místo toho se zaměřili na medializaci fatálního pádu a podsouvání dojmu, že k těmto situacím dochází v rovinových dostizích každodenně.
Jakmile se jednou pustí do éteru silná emoce, stává se lákavou příležitostí nejen pro samotné ochránce a masmédia. Na stejný vzorec ochotně naskakují také různí politici, veřejní činitelé a odborníci všeho druhu.
Příkladem za všechny je současný předseda TOP09 Jiří Pospíšil, který na konci srpna 2016 pokusil vytlouct osobní kapitál z tragédie hřebce Grace Of Gracie v St. Legeru. Jen desítky minut poté, co si hřebec nešťastně zlomil nohu při vítězném proběhnutí cílem klasického dostihu přenášeného televizí, umístil Pospíšil na svůj facebookový účet příspěvek ve stylu "Sice tomu nerozumím, ale takové věci by se neměly stávat" a podnítil debatu ostře pranýřující dostihový sport, která neunikla pozornosti některých médií. Podobně se po loňské Velké pardubické zachoval na Twitteru Pospíšilův stranický kolega Miroslav Kalousek.
Kouzlo "efektu bílého pláště"
Dalším osvědčeným trikem militantních aktivistů je sázka na zdánlivou "vědeckost". Například v německých článcích a televizních reportážích pranýřujících "nelítostný svět dostihového sportu" často vystupuje veterinář Maximilian Pick z Mnichova, který se vůči dostihům vymezuje z odborných pozic.
Muž, který kritizuje nepřirozený život plnokrevníků, nakládání s nimi a celkovou škodlivost turfu, byl přitom mnoho let aktivní součástí mnichovské dostihové scény. Proč "prozřel" až ve stáří, si nechává pro sebe a nikdo z novinářů se ho na to neptá. Každopádně jeho mediální aktivita je v posledních letech pozoruhodně intenzivní.
Zapojení lidí tohoto typu do tažení proti dostihovému sportu má svou logiku. Současná média, ale i společnost jako taková, obecně trpí vrozenou úctou vůči odborníkům, titulům a bílým plášťům všeho druhu. Často tak přehlíží, že pro většinu vyslovených tvrzení často neexistuje žádná jiná opora než respondentův osobní názor.
Pokud například mnichovský veterinář hovoří o "nepřirozeném nakládání s dostihovými koňmi", opět účinně pracuje s emocemi a dojmy. Nemá však po ruce žádné relevantní studie ani výzkumy, kterými by své výpovědi mohl podpořit. Laik naslouchá podobným názorům poměrně ochotně, protože často žije ve městě a s živým koněm téměř nepřijde do styku. Ano, je to přesně ono zmíněné: "Sice tomu nerozumím, ale takové věci by se stávat neměly..."
Pro většinového diváka a čtenáře je snadné opájet se romantickou představou spokojených koní, harmonicky se pasoucích pod rozkvetlou duhou. Málokdo si ale přitom uvědomí, že každodenní život s koňmi je tvrdá a nikdy nekončící řehole.
Společnost odvyklá manuální práci a každodennímu soužití se zvířaty se podvědomě jakékoli řeholi, tvrdosti a rizikům nehod vyhýbá. Ba dokonce z nich má regulérní fobii. Když čteme zprávu o fatálně zraněném koni, na chvíli to narušuje všudypřítomné vytěsňování všeho nepříjemného z našich životů, které všichni ve větší či menší intenzitě provádíme.
Řešení: přejít z defenzivy do ofenzivy
A tady se zase dostáváme na začátek. V moderní informační společnosti, neustále ovlivňované internetem a sociálními sítěmi, platí, že kdo mlčí a nenabídne v diskusi svůj protinázor, ten v konečném důsledku prohrává.
Dostihový sport se proto musí vymanit z defenzivy, do níž se během uplynulých let dostal a která sama o sobě ničemu nepomůže. Je nutné přejít do ofenzivy. Což v praxi znamená dobře promyšlenou vlastní pozici, práci na dlouhodobé vizi a nastavení fungujícího prostředí, bránícího excesům všeho druhu. Zkrátka a dobře, nebrat válku, kterou sportu vyhlásili aktivisté, útrpně a dělat se stejným zápalem jako oni všechno pro to, aby veřejnost zůstala na jeho straně.
K tomu patří nenechávat bez odezvy manipulace i vyložené lži. V každém druhém letáku aktivistů se například lze dočíst o tom, že dostihoví koně jsou trápeni pro lukrativní peníze. Opravdu? Každý, kdo se někdy lépe s dostihovým prostředím seznámil, ví, jak "výdělečné" dostihy jsou ve skutečnosti. Že dotace uváděné v dostihových programech jsou jen vrcholkem ledovce a že v kontextu celkových nákladů na všechny koně včetně těch neúspěšných dnes není v černých číslech dlouhodobě ani sebeúspěšnější stáj. Že v zemích s vyspělým dostihovým průmyslem existují lukrativní dostihové a chovné operace, přitom není žádný protimluv. Naopak se jedná o základní předpoklad pro udržení celého odvětví.
Rozepisovat se na tomto místě o tom, že dostihy jsou ve skutečnosti výkonnostními zkouškami a co všechno toto konstatování obnáší, je asi zbytečné. Oblíbený slogan organizace PETA "Koně nejsou sportovní přístroje!" to nicméně staví do úplně jiného světa.
Jednoznačné je, že před fatálními nehodami se nesmí zavírat oči. Je nutné neustále dělat maximum a hledat nové cesty, jak dál přispívat k poklesu jejich četnosti a zvyšování bezpečnosti přímých aktérů dostihů. Stejně tak ale nezbývá než nahlas opakovat, že stejně jako v různých sportech nebo třeba na silnici, zcela předejít riziku prostě není možné. A že to takto v životě prostě je.
"Ten kůň si to nevybral", čteme často na transparentech aktivistů. Ale copak si vybrali svůj osud rodič nebo dítě, kteří se stali fatální obětí dopravní nehody nebo živelné pohromy? A skutečně jsme si jako děti mohli vybrat, zda budeme chodit do školy a později do zaměstnání? Idea života na bázi naprosté dobrovolnosti je nebezpečná iluze.
Koňaři různých disciplín by se měli respektovat
Meritem věci je, že militantní ochránci zvířat nebudou spokojení nikdy. Včera požadovali zrušení překážkových dostihů, dnes bičíků a zítra bude jejich cílem likvidace celého dostihového sportu. Lze jim vycházet vstříc v konkrétních otázkách, ale zcela vyhovět jim není možné.
Zhruba ve stejné době, kdy v zimě kalifornská PETA ocenila iniciativu Belindy Stronachové ve věci medikace a používání bičíků na závodištích vlastněných Stronach Group, její německá odnož přišla v tamních médiích s požadavkem na zakázání veškerého dostihového sportu.
To všechno je důležitá zpráva pro všechny koňaře. Tedy i příznivce ostatních jezdeckých disciplín a především rekreační jezdce všeho druhu, z jejichž řad se často rekrutují ti nejtvrdší kritici dostihového sportu. Mnozí z nich argumentují, že jedině jejich disciplína a pojetí ježdění na koni je ta správná a vůči koním nejšetrnější.
Jenže až jednou budou ochránci zvířat hotoví s dostihovým sportem, budou to právě oni, kdo jsou další na řadě. Argumenty militantních aktivistů jsou totiž aplikovatelné vůči využití koní všeho druhu, neboť vedle narativu o "týrání zvířat" uplatňují i obecný princip nepřijatelnosti "využívání zvířat k lidské zábavě a volnému času".
Tím vystupují proti veškerému soužití s koňmi a v obecném smyslu i jakémukoli řízenému chovu zvířat. Je na čase, aby si to koňaři všech zaměření uvědomili, dokázali se ve společném zájmu spojit a vzájemně se respektovat. Jsme totiž všichni na stejné lodi.
Vyznáváme svět hodnot vybudovaný našimi předky a s ním spojený životní styl. A také žijeme v éře, kdy bude možná už brzy nutné se za tento svět aktivně postavit.
