„Jelikož oba moji rodiče aktivně závodili, pohybovala jsem se v tomto prostředí od narození. Prakticky jsem v tom vyrůstala. Rodiče doma zřídili malou stáj asi s deseti koňmi a svého prvního poníka jsem dostala už ve čtyřech letech,“ zahajuje rozhovor parkurová jezdkyně a stavitelka kurzů Karolína Holá, která prakticky ani neměla moc šancí vybrat si jiný koníček.
Její děda se ji sice chvíli snažil naučit hrát tenis, ale jak Karolína sama říká, brzy to vzdal a koně samozřejmě vyhráli.
Jak postupně vznikalo spojení vás a koní a proč jste se rozhodla zůstat u tohoto sportu?
Tím, že jsme měli koně doma, byla každodenní péče o ně pro mě samozřejmostí a vlastně jsem si ani nedokázala život bez nich představit. To samé platí o závodech. Vozili mě po nich už když jsem byla v kočárku.
První kontakt si rozhodně nepamatuji, ale myslím, že jsem seděla na koni dříve, než jsem uměla chodit.
Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla?
Mojí hlavní disciplínou je rozhodně parkur, to mám také po rodičích. Jednou jsem si prosadila drezurní pony závody, a tak jsem startovala na oblastním mistroství pony v drezuře. Jednou a naposledy. Rychle jsem se vrátila k parkuru, tam mě to vždycky bavilo nejvíce.
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti?
První závody jsem absolvovala na mé poničce Máje, byla to nějaká ukázka před oficiálními soutěžemi. Parkur jsem úspěšně dojela a celoprázdninová příprava nebyla zbytečná. Ještě tentýž rok jsem úspěšně absolvovala Zkoušky základního výcviku jezdce na ponících a následně jsem začala pravidelně startovat v pony soutěžích.
Kde jste se mohla se svými koňmi postupně zdokonalovat?
Doposud jsem všechny své koně připravovala v naší malé domovské stáji, která se nachází v Ostravě.
Kdo na druhou stranu zdokonaloval vás a předával vám nové zkušenosti v průběhu vaší kariéry?
Určitě to byla moje maminka Jana Holá, která byla sama úspěšnou jezdkyní a vyhledávanou stavitelkou parkurů nejen v České republice. Naučila mě téměř všechno od začátku jak v ježdění, tak chodu celé stáje a později i stavění parkurů.
Jak jste se poté tedy dostala k funkci stavitelky parkurů?
Ze začátku jsem o tom vůbec nepřemýšlela, chtěla jsem jen jezdit a jezdit. Máma stavěla a já závodila. Tak jsem se dostala na spoustu závodů, třeba i na Slovensku. Takhle to fungovalo několik let. Později mamka stavěla stále více, jezdila po mezinárodních závodech a najednou se spousta termínů závodů překrývalo. Dostala nápad, že bych na ty menší mohla jezdit já. Jenže kurz stavitele byl možný až od 21 let, takže jsem nejprve rok jezdila asistovat a poté splnila zkoušky na stavitele 3. třídy. Postupně přibývalo více a více závodů, s mamkou jsme si podle obtížností a vzdálenosti rozdělily kdo kam pojede. Zjistila jsem, že mě to baví a máma měla opět pravdu.
Od koho jste čerpala nejvíce inspirace a zkušeností?
Samozřejmě od maminky. Na parkuru jsem se s ní aktivně pohybovala od asi deseti let. Bariéry jsem ještě neunesla, tak jsem nosila čísla, praporky a běhala kopírovat plánky. Později jsem ji pomáhala aktivně přestavovat, potom šla rychle nasedlat koně a odzávodila. Často se mnou konzultovala kam co staví, říkaly jsme si nápady na další kurzy a probíraly parkury sledované v zahraničí. Bylo to u nás doma trochu postižení. V televizi běžely jedny závody, současně na notebooku druhé a my počítaly vzdálenosti. Dodnes se snažím čerpat její nápady, pamatuji si její kurzy. Někdy když už mi dochází inspirace, zeptám se sebe, jak by to ona postavila a vždycky mě něco napadne. Snažím se stavět tak, jak mě to maminka naučila a nedělat jí ostudu. Další cenné zkušenosti samozřejmě sbírám průběžně z asistencí mezinárodním stavitelům, kteří se u nás na závodech objevují.
Jaké úrovně jste prozatím jako stavitelka dosáhla?
Jsem stavitelem parkurů 1. třídy, takže u nás můžu stavět závody bez omezení.
Na kterých místech se nejčastěji objevujete v této roli a na co kladete jako stavitelka největší důraz při své práci?
Nejvíce závodů mám u nás na Moravě a také na Slovensku. Ráda střídám různá kolbiště, což mi pomáhá k dalším nápadům a zkušenostem. Ve svých parkurech se snažím o plynulost a pravidelnost pohybu koně na kolbišti. Hodně záleží, o jaký typ závodů se jedná. Vždycky se snažím přizpůsobit úrovni jezdců a koní. „Profík“ si s kurzem vždycky poradí, ale méně zkušení jezdci, navíc s mladými koňmi, potřebují dobře postavený kurz. A když mají jezdci dobrý pocit, koně skvěle skáčou a baví je to. To mě naplňuje nejvíce.
Označila byste sama sebe nyní více jako jezdkyni nebo právě stavitelku parkurů?
Nyní se plně věnuji stavění parkurů. Když se náhodou objeví nějaký volný víkend, ráda si naložím svého koně a pojedu si zazávodit.
Jakým dalším aktivitám se v rámci jezdectví věnujete a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí?
Kromě stavitele jsem také rozhodčí a steward. Moc času ale na vykonávání těchto funkcí nemám. Raději stavím.
Máte za sebou i nějaké zahraniční zkušenosti spojené s jezdeckým sportem?
Hodně závodů mám u našich sousedů na Slovensku. Stavím tam národní závody do 140 centimetrů, KMK i různá oblastní mistroství. Jezdím tam ráda, je to příjemná změna.
Jak zvládáte propojovat závodění a stavitelství s vlastní pracovní kariérou a rodinným životem?
Při studiu byly pro mě závody skvělým odreagováním. Teď už je to někdy náročné. Z práce jezdím někdy několik set kilometrů na závody a zase zpět do práce. Ale baví mě to. Doma jsou zvyklí, že mě na žádné oslavě během sezony neuvidí. Teď si užívám mateřské dovolené, takže se teprve uvidí, jak to budeme zvládat. Po návratu do práce mě čeká atestace. Navíc bych chtěla postoupit na FEI Level 1 mezinárodního stavitele. Pořád je, co se učit.
Převažují u vás nyní vlastní jezdecké nebo stavitelské ambice? Čeho byste ráda ještě v budoucnu dosáhla?
Mám doma svého koně, jezdím a starám se o svůj malý domovský areál. Když je náhodou někdy volný víkend, ráda si jedu zazávodit. Ale žádné závodní ambice již nemám. Plně se věnuji stavění a chci v tom pokračovat. Doufám, že ty největší příležitosti teprve přijdou. V plánu mám určitě zvyšování stavitelské kvalifikace na mezinárodní FEI level 1 a potom snad dál. A hlavně stavět dobře.
Foto: ESC Olomouc, Zenon Kisza / poskytla Karolína Holá
