Sarah Ennie Krušinová jezdí v současnosti dva sportovní koně, o kterých se v našem rozhovoru rozpovídala. Jsou jimi Jolly Joker a Nuray - oba považuje za své velké životní učitele. "Všechny ty kokardy, poháry a stání na stupních vítězů jsou hezké, ale to nejhezčí na koních je být s nimi v obyčejném každodenním životě," dodala.

 

Kterého z vašich dosavadních koní byste označila za nezapomenutelného? 

 

Každý kůň, kterého jsem měla tu čest jezdit, byl nezapomenutelný. Všichni mě něco naučili a posunuli dál. Za svůj život jsem už jezdila opravdu hodně koní. Ty, které jsme zakoupili, u nás stále zůstávají. Jmenovat všechny nezapomenutelné koně ani nelze. Byl by to opravdu dlouhý seznam. Za to, co umím, vděčím všem těm koním a děkuji, že jsem je mohla poznat a dovolili mi být v jejich životech.

 

Můžete představit vaše aktuální koňské svěřence?

 

V současné době vlastním dva závodní koně. Jolly Joker je velmi hodný, inteligentní a pracovitý kůň. Udělá pro mě cokoliv. Je to pan Hračička. Miluje plyšové hračky, které má zavěšené v boxe a rád je pitvá. Jeho zvykem je prohledat každému kapsu, jestli by náhodou nebyl pamlsek. Oblíbenou činností je sundávání ohlávek mému druhému koni Nurayovi. Nuray je dospělý puberťák a s Jolíkem se doplňují v různých lumpárnách. Je to kůň, kterého baví pracovat a žárlí, pokud jdu pracovat s jiným koněm. Má-li  si vybrat jestli bude s ostatními koňmi nebo se mnou, vždy dá přednost mně. Jeho oblíbená činnost je párání čerstvě zašitých dek, přemísťování věcí, a pokud si nechám u výběhu džus, tak ho oba dokážou vypít z krabice a poctivě se střídají.

 

Jaké bylo vaše první setkání a společné jezdecké zážitky s těmito koňmi?

 

Jolly Jokera jsem poprvé viděla v jeho dvou a půl letech. Měl být pro mého bratra, ale nakonec se moje maminka rozhodla, že je kůň příliš malý a že ho nekoupíme. Bylo to těsně před vánočními svátky a my se do toho koně hned zamilovali. Mámě jsme ty svátky tenkrát opravdu osladili. Vůbec jsme s ní nemluvili. Dodnes mi zní v uších její věta, kterou pronesla na Silvestra: "Pokud tomu osud bude chtít, tak se s tím koněm znovu setkáte." Neměla tušení, jak brzy to setkání přijde. Za pár měsíců stál Jolík v naší stáji a připravovali jsme ho pro částečně ochrnutou slečnu. Dostali jsme tenkrát tři měsíce na to, abychom ho obsedli a najezdili. Šibeniční termín. Ale povedlo se a slečna ho už po měsíci mohla jezdit. S Jolíkem jsme zpočátku spali i ve stáji, protože do té doby nikdy nebyl v boxe a zoufale se snažil utéct. Vlastně před vším neznámým neustále utíkal. Osud tomu chtěl, že jsme nakonec Jolíka koupili, protože rodiče slečny usoudili, že kůň je velmi nákladné zvíře s velkou odpovědností. A tak jsem nakonec dostala Jolíka jako vánoční dárek.

 

Nuraye jsme koupili téměř v jeho šesti letech a v podstatě jsem měla strach, že když ho nekoupíme my, tak špatně skončí. Začátky vůbec nebyly jednoduché. Dost jsem musela bojovat za to, aby u nás zůstal. Útočil na lidi, kteří mu svým chováním připomněli špatné zkušenosti z minulosti, a dalo mi hodně práce přemluvit mamku, že ten kůň je výjimečný a musí dostat druhou šanci. Po těch letech vím, že jsem udělala dobře. Kupuji si koně outsidery, kterým se ostatní smějí a učím je být zase koňmi a důvěřovat lidem.

 

Oba koně potřebovali svůj čas. Jolík se musel odnaučit neustále prchat a Nuray potřeboval najít sebe a mít  radost ze života. Jeho první jezdecké lekce byly o tom, že zůstal stát jako socha a nehnul se z místa. Dokonce ani když jsem se ho pokoušela otočit ze země. Ve výběhu vůbec neběhal. Jen stál a díval se, jak ostatní koně běhají kolem. Dnes je krásné vidět celé stádo pohromadě, jak se honí po výběhu, z radosti si vyhazují a užívají si svobody.

 

Vybavíte si nějaký společný zážitek, který by stál za zmínku?

 

Společných zážitků je opravdu hodně. U Jolíka asi stav, kdy se pokoušel z haldy pilin vyskočit na střechu stáje a moje máma se ho zoufale pokoušela chytit a volala na mě, že jestli ten kůň na tu střechu vyskočí, tak si hasiče volám sama, protože nikdo nebude věřit tomu, že máme koně na střeše. S Nurayem  určitě jeho první svobodný cval v polích, kdy pochopil, že běžet vpřed je radost. 

 

Kterých společných úspěchů si nejvíce ceníte?

 

S Jolíkem úspěšných mistrovství České republiky pony v kategorii Master, a to dvakrát třetí místo. V jeho sedmi a mých šestnácti letech úspěšných startů v úlohách SG a IM1 a určitě loňského mistrovství České republiky v drezuře v Olomouci  v kategorii Malá runda, kde jsme vybojovali jedenácté místo a povedl se nám opravdu pěkný kür. Jolly má v kohoutku 148 centimetrů a dokáže být konkurentem o mnoho větším koním. A také mého trenérského úspěchu, kdy Jolly s teprve osmiletou Terezou Kropáčovou vybojoval na mistrovství České republiky ve Working equitation druhé místo.

 

S Nurayem si vážím každé dobře zajeté úlohy a jeho třetího místa ze Šampionátu v drezuře, který byl zároveň prvním Nurayovým startem v životě. Choval se jako profík.

 

Co vás tito koně naučili?

 

Jolly mě naučil, že i outsideři vyhrávají bez ohledu na výšku a předsudky. Nuray mě naučil, že úplně každý si zaslouží druhou šanci a že nezahodím život jen proto, že není bez chyby. Ze všeho nejdůležitější je to nevzdat. Věřit sobě a věřit svým koním. Oba koně posunuli moje hranice. Přestože mě od Jolíka odrazovalo spoustu rozhodčích a tvrdili, že to není kůň do drezury, tak on ukázal, že na obdélník po právu patří. U Nuraye po prvním jeho útoku mi hodně lidí tvrdilo, že se nezmění a že to má v sobě. Čas ukázal, že neměli pravdu. Tak kontaktní a hodný kůň je snem mnoha jezdců.

 

Jak se mají koně nyní?

 

Jsou koňmi. Spokojeně žijí se svým stádem, trénují, jezdí na vyjížďky a užívají si mé péče a pozornosti stejně tak jako zbytek stáda. Věřím, že žijí šťastný život. 

 

Foto se svolením Sarah Ennie Krušinové