Vidět ženu na kozlíku v soutěžích čtyřspřeží je v České republice ojedinělou záležitostí a často se tak neděje ani na mezinárodním poli. Čím tato disciplína upoutala Kateřinu Sklenskou, to na sebe prozradila v podcastu EquiRadia.

 

„Já jsem se k vozatajství dostala díky mému dědovi a také tatínkovi, který dříve jezdíval jako přísedící. Na kozlíku sedávám odmalička, a tak nějak mě to uchvátilo a zůstala jsem u toho dodnes,“ uvedla. Na to, kdy se do kočáru posadila úplně poprvé, to si už ani nevzpomíná. „Nevím přesně, kdy jsem mohla sama držet v rukou opratě. Byla jsem hodně malá, táta mi tvrdil, že v mých čtyřech až pěti letech už jsem jezdila s ním. Když mi bylo deset let, tak to už si vzpomínám, že jsem jezdila sama s vozem s krmením, a tak jak se dříve jezdilo.“

 

Ve společnosti koní Kateřina trávila veškerý svůj volný čas. „S koňmi jsem byla odmala v opravdu denním kontaktu. Koně jsme měli u nás doma a nejšťastnější jsem byla, když jsem si mohla zapřáhnout a v létě jsme celé prázdniny jezdit. Na to vzpomínám nejraději,“ říká. 

 

Krásné vzpomínky má i na své sportovní začátky. „Dříve to bylo hodně jiné. Byla u tohoto sportu lepší parta lidí, kteří si dokázali vzájemně pomáhat. Přijeli jsme na závody a drželi jsme spolu jako jedna banda. Dnes už to tak bohužel není a je mi z toho trochu smutno. To jsem zažívala nějakých třicet pět let a dnes to vnímám, že už to tak není,“ posteskla si. 

 

Hned úplně první start ve své vozatajské kariéře dokázala proměnit ve vítězství. „Ke sportu mě to začalo táhnout po absolvování prvních jednodenních vozatajských závodů. To mi bylo čtrnáct let a podařilo se mi hned svůj první parkur vyhrát. Od té doby jezdím prakticky pořád bez zastavení,“ vzpomíná na závodní premiéru v Třebenicích u Třebíče. „Tehdy byla poměrně veliká konkurence, jelikož každé JZD (pozn. red.: Jednotné zemědělské družstvo) mělo své koně. Když jela své první závody, tak bylo asi třicet až čtyřicet párů. Mé první vítězství brali všichni dobře, většinou závodili chlapi z JZD, nikdy jsem neměla s nimi problémy.“ 

 

V začátcích jí velmi pomohl Jiří Nesvačil, ale nejen on. „Tenkrát jsem své první závody vyhrála s koňmi pana Nesvačila, který mi dělal přísedícího. Byli to koně, se kterými on jezdil do Humpolce a byli velmi zkušení a naučení. Nejvíce zkušeností mi předával pan Branč, můj otec a poté z těch zahraničních trenérů to byl pan Konečný a v této poslední době je to Theo Timmermann,“ upřesňuje.

 

 

Za její bohatou sportovní kariéru jí prošlo rukama opravdu velké množství koní. Na přesný počet si už ani nevzpomíná. „Nedávno jsem přemýšlela nad počtem koní, kteří mi prošli pod rukama a v našem vozatajském sportu se toto přesně říct nedá. Setkávám se s velkým množstvím koní, ale přesný počet dohromady nedám.“ Zato velmi dobře si pamatuje na výjimečné koně a také na první čtyřku. „V paměti mi utkvělo nejvíce moje první čtyřspřeží, které jsem si připravovala asi osm let a byla jsem s ním na mistrovství světa v Německu. Byli to ryzáci. Konkrétně vzpomínám na Emila, který vodil celou skupinu, byl úžasný a poslouchal na slovo. Byl to luxusní koníček. Dá se říct, že jeden takto zkušený kůň může ovlivnit celý průběh závodů. Nyní to je moje dvaadvacetiletá Greta, která mi letos v Humpolci odvedla celou sestavu mladých koní.“

 

Jak sama říká, opravdu dobří koně musí mít nejen kvalitní výcvik, ale i talent. „Postavení vůdčích koní je částečně o výcviku, ale ten kůň to už musí mít trochu dané. V případě obou mnou zmíněných koní to tak bylo. Greta je pro mě srdcová záležitost a je to člen rodiny. Před ostatními koňmi jí nijak neupřednostňuji, ale je to náš rodinný miláček,“ dodává Kateřina Sklenská v rozhovoru pro EquiRadio.

 

Foto: Josef Malinovský

Zdroj: EquiRadio