Závěry velkých dostihových kariér často provázejí otřepaná klišé. Známá osobnost odchází a média píší o tom, že končí jedna éra. Nebo se dojímají nad odchodem legendy. Když ale minulý týden uzavřel svou půl století dlouhou kariéru Alain de Royer-Dupré, nebylo možné se velkým slovům vyhnout. Posledním svěřencem velkého trenéra ve statistikách se stal čtyřletý Darenndi, který minulou středu doběhl druhý v handicapu na provinční dráze v Pornichetu.

"Měl jsem obrovské štěstí, v mnoha směrech. Bylo velkou příležitostí moci trénovat pro owner-breedera a největším privilegiem bylo pracovat s Jeho Výsostí Aga Khanem, který kombinuje svou lásku k dostihům s vášní chovatele," poznamenal 77letý de Royer-Dupré.

Do zasloužené penze odchází se zhruba 3000 vítězstvími, z toho 93 (!) na úrovni grupy 1. A také s pověstí skromné ikony francouzského turfu, která více než čtyři dekády brilantně plnila zadání svého hlavního klienta.

Čtěte také: Prvním vítězem roku 2022 je Sternkranz. Na Tři krále zdolal Capivariho

Pro ikonické zeleno-červené barvy dobyl de Royer-Dupré dvě vítězství v Ceně vítězného oblouku s Dalakhanim a nedostižnou Zarkavou, na domácí půdě sedlal i šest vítězů Prix du Jockey Club nebo Prix de Diane. V roce 2008 dosáhl na titul francouzského šampiona a přerušil tak dvacetiletou dominanci André Fabreho.

V zahraničí se proslavil triumfem Lashkariho v prvním ročníku Breeders’ Cup Turf v roce 1994 či přelomovým vítězstvím Americaina v Melbourne Cupu 2010. Mezi jeho další slavné svěřence patřili Darshaan, Pride, Reliable Man, Belle et Célèbre, Giofra, Chicquita a další.

Rady od Yvese Saint-Martina

Alain de Royer-Dupré se narodil v roce 1944 v Le Mans. Od dětství vyrůstal s koňmi, neboť jeho otec byl vedoucím pracovníkem tehdejšího národního hřebčína Haras de Saint Lô v Normandii, kde byl zodpovědný za plnokrevné, polokrevné, teplokrevné i klusácké plemenné hřebce ve státním majetku.

První jezdecké krůčky dělal mladý Alain na ponících, než přešel na velké koně a začal se věnovat parkurům a všestrannosti. Při studiích na zemědělské vysoké škole dostal možnost praxe v Haras de Mesnil, vlastněném Jean Couturié, kde nakonec strávil osm let a začal poznávat anglického plnokrevníka. Pod vlivem Jacka Le Goffa, olympijského medailisty ve všestrannosti a velkého dostihového nadšence, si také zažádal o licenci amatérského dostihového jezdce.

Když se po základní vojenské službě vrátil do hřebčína ke své původní práci, zjistil, že mu něco schází. "Měl jsem výhled na slušnou kariéru v chovatelském průmyslu, ale rozhodl jsem se stát se trenérem. Neměl jsem žádné praktické vědomosti, ale chyběl mi sportovní aspekt dostihů a chovný cyklus byl pro mě příliš dlouhý. Toto rozhodnutí změnilo můj život," vzpomínal v rozhovoru pro thoroughbredracing.com.

Začínal v roce 1972 s desítkou převážně překážkových koní a hned na jaře si připsal první vítězství s El Moruchem ve steeplechase v Nantes. "Trénoval jsem steeplery stejným způsobem jako parkurové koně a musel jsem se rozkoukávat za pochodu. Naštěstí pro mě pravidelně jezdil talentovaný rovinový i překážkový žokej Rene Lacarte, který měl zkušenosti ze stáje Francoise Boutina a dal mi řadu cenných rad ohledně přípravy rovinových koní. Vděčím mu za hodně," konstatuje de Royer-Dupré.

S nijak zvlášť perspektivními svěřenci začal brzy dosahovat zajímavých výsledků. Tím na sebe upozornil vlivné majitele Aga Khana a Guy de Rothschilda, kteří mu svěřili několik svých koní a de Royer-Dupré se brzy etabloval jako public trenér v Montfort Le Rotrou.

Čtěte také: Byla jiná doba, hltali jsme veškeré zprávy o koních, vzpomíná Zemanová

V roce 1981 se díky větší příležitosti od Aga Khana mohl přestěhovat do Chantilly a o dva roky později se stal po smrti slavného Francoise Matheta jediným francouzským trenérem slavné stáje. Těžiště dostihových i chovných operací Aga Khana se v té době nacházelo v Irsku, význam francouzských poboček rostl až v průběhu let díky akvizicím dalšího chovného materiálu od Marcela Boussaca, Francoise Duprého a Jeana-Luca Lagardéra.

Už v první sezoně po převzetí otěží si de Royer-Dupré připsal dvě vítězství v grupě 1 a rozběhla se dlouholetá úspěšná spolupráce. "Velký podíl na úspěších rané éry měl žokej Yves Saint-Martin. Když jsem přebíral stáj po Francoisi Mathetovi, ještě jsem nebyl zcela sžitý s tréninkovým střediskem Chantilly. Trénovat koně na trávě a površích zdejších pracovních drah pro mě byla úplně nová zkušenost, z provincií jsem byl zvyklý na přírodní pískové dráhy. Yves mě naučil spoustu věcí. Byl to výborný jezdec a pomohl mi dostat to nejlepší z každého koně. Jeho přirozené plynulé ježdění mi připomínalo mé kořeny v jezdectví. Později měl podobnou roli ve stáji Aga Khana i další špičkový žokej Gérald Mossé," rekapituloval de Royer-Dupré pro Thoroughbred Daily News.

Přestože později spolupracoval i s Christophem Soumillonem nebo Christophem Lemairem, Saint-Martin pro něj zůstává nejlepším žokejem, s nímž se potkal. "Jeho technika ježdění rukama, odhad tempa a rytmus jízdy bez toho, aby musel použít bič, se mnohokrát uplatnily v památných dobězích. Třeba v Prix du Jockey Club 1987, kdy s Natrounem v posledních cvalových skocích porazil Pata Edderyho na Trempolinovi…"

Tehdejší trenéři měli podle něj obrovskou výhodu, že institut stájového jezdce byl založen na exkluzivní vazbě k domovské stáji, a to včetně přítomnosti na ranní práci. "V dnešní době se vypisuje mnohem větší počet mítinků, na které je třeba cestovat, a jezdci mají méně času na ježdění koní v tréninku. Mají své agenty a i když uzavírají kontrakty s velkými stájemi, většinu angažmá získávají po telefonu," podotýká.

Hodně šampionů, jen jedna Zarkava

43 let trvající spojení Alaina de Royer-Duprého s Aga Khanem patří mezi výjimečná partnerství moderní dostihové historie. Filozofie a zázemí chovatelského impéria výrazně formovalo trenérovy zásady včetně maximální snahy dopřát svým koním dostatečné množství času na rozvinutí jejich potenciálu.

"Klíčovým aspektem bylo vždy chovatelské srdce Jeho Výsosti. Jeho koně jsou trénováni a menežováni s hlavním cílem selekce nejlepších jedinců pro chov. Toto motto mi bylo vždy zdůrazňováno a byla mu podřizována veškerá rozhodnutí. Jedním z důsledků bylo, že jsem nikdy na koně nespěchal, spěch vede vždy k chybám. Mnozí dnešní majitelé to odmítají pochopit," konstatuje de Royer-Dupré.

"Během své kariéry jsem v zásadě viděl dva způsoby trénování dostihových koní. Buď máte velký počet svěřenců a očekáváte, že se adaptují na systém. Anebo se vy adaptujete na každého koně. Vždy jsem trénoval podle té druhé metody," dodává.

Za nejlepšího koně své kariéry považuje neporaženou klisnu Zarkavu. "Byla geniální, na pohled přitom určitě nepřipomínala dokonalého koně. Trénoval jsem hodně krásnějších koní, ale ona všechny na dráze převyšovala svým temperamentem, talentem a výjimečným motorem. Dokázala vyhrávat na distancích od 1600 do 2400 metrů a měla magickou akceleraci, díky níž jsem se nikdy nemusel strachovat o výsledek. Pro mě je Zarakava vyvrcholením chovatelského úsilí Aga Khana. V době, kdy přišla do tréninku, stála její rodina sahající k Mumtaz Mahal a Petite Etoile téměř před vyhynutím. Udržet ji a opět rozvinout vyžadovalo od Aga Khana hodně trpělivosti a Zarkava představovala ideální výsledek. O tom je přesně chov anglického plnokrevníka, " usmívá se.

Nástupcem Alaina de Royer-Duprého v centrále Aiglemont se stal jeho dřívější asistent a mezitím úspěšný trenér Francis-Henri Graffard. Když byl starý mistr na sklonku loňského roku tázán, co novému trenérovi Aga Khana poradí, nemusel dlouho přemýšlet: "Podělím se s ním o zásadu, které jsem se držel 49 let: všechny metody jsou zajímavé, pokud se neodchýlíte od základů. To jsou takříkajíc zákony přírody…"

Chcete si dál číst? Velké rozhovory se stájovými jezdci Aga Khana najdete zde:

Nebát se být jedničkou. Dva dny s Christophem Soumillonem (2019)

Gérald Mossé: Ježdění je dnes úplně jiná práce. Ale stále mě to baví (2021)

Foto: France Galop