Jubilejní 500. vítězství kariéry a celkově vydařenou sezonu má za sebou v Německu působící trenér Pavel Vovčenko. Bývalý úspěšný překážkový žokej letos připravil ve středisku Brémy - Mahndorf 25 vítězů. “Pětisté vítězství bylo hezké. Čekali jsme to už minulý rok, ale loňská sezona ovlivněná pandemií byla příšerná. Jsem rád, že se nám letos dařilo lépe a věřím, že to bude pokračovat i v příštím roce,” řekl Vovčenko v posledním letošním Podcastu Martina Cápa na EquiRadiu.

Byť aktuálně plánuje několik startů svých svěřenců ve francouzském Cagnes-sur-mer, chce se i nadále soustředit především na hlavní travnatou sezonu od jara do podzimu.

"My jsme do destinací jako Svatý Mořic, Řím, Pisa nebo později Cagnes-sur-mer jezdili už na začátku nového tisíciletí. Na druhou stranu nejsem moc velký přítel zimních dostihů, protože se s těmi koňmi podle mých zkušeností nedá na začátku sezony moc počítat. Koně potřebují čas na regeneraci a rekonvalescenci, a pokud se jim sezona prodlouží ještě o zimu, tak se jim ta přestávka musí dát někdy později," konstatuje Vovčenko.

Nenechte si ujít: Favorit velkého vezíra. Dobrodružství žokeje Šándora Nagye 2

Působiště na severu Německa má podle něj své výhody i nevýhody. Velkým plusem jsou možnosti areálu v Mahndorfu, který patří se 150 koňmi a rozlohou 46 hektarů mezi největší tréninková střediska v Německu.

"Máme pískovou dráhu 2000 metrů dokola, travnatou dráhu, krytou halu a různé dráhy na klusové a cvalové práce. Dále třeba osm prostorných pískových výběhů a dalších sedm travnatých. Koně do nich chodí denně po práci. Praktikujeme to tak v létě i v zimě, není u nás žádný kůň, který by nešel každý den do výběhu," vysvětluje Vovčenko.

Jistým problémem je geografická poloha s poměrně velkými vzdálenostmi na řadu velkých závodišť. V bezprostředním dosahu jsou jen dráhy v Hannoveru, Hamburku a Brémách. "Třeba do Kolína nad Rýnem to máme 320 kilometrů, poměrně daleko jsou pro nás i Francie a Itálie. Jet 1200 kilometrů do Merana nebo 1500 kilometrů do Milána, to už jsou cesty na dva dny," dodává.

Původně jel do Německa na rok

Pavel Vovčenko pochází z Napajedel a to od dětství předznamenalo jeho další cestu. "Narodil jsem se v Napajedlích přímo naproti hřebčínu, takže jsem to ke koním neměl daleko. Jako dítě jsem sledoval z okna, jak se pasou koně ve výbězích. Později jsem začal chodit do třídy s Filipem Neubergem, spřátelili jsme se a chodili jsme spolu do hřebčína. Jezdit jsem začal v jedenácti letech a od té doby jsem nechtěl nic jiného, než se stát žokejem a trávit život s koňmi," vzpomínal v Podcastu EquiRadia.

Při nástupu do učení ve Velké Chuchle měl pro svůj sen prakticky ideální tělesné parametry - měřil 1,51 metru a vážil 39 kg. Během pár let však narostl o 25 centimetrů a s tím vzaly za své i plány stát se rovinovým jezdcem.

"S váhou to bylo rok od roku těžší. Začínal jsem u dr. Jiřího Jandy v Pardubicích, kde jsme začali trochu skákat a přišel jsem tomu brzy na chuť. Překážkové dostihy mě začaly bavit," usmívá se po letech.

Začátkem 90. let odešel do Německa. První větší šance mu dával trenér Hubertus Fanelsa, později působil také u Andrease Wöhlera a své koně mu při německých výjezdech pravidelně dával Josef Váňa. To všechno přispělo k tomu, že se pracovně už domů nevrátil.

"Můj plán v roce 1991 byl zůstat v Německu rok. Nakonec do dopadlo jinak. Začal jsem jezdit víc koní a i když jsem stále plánoval návrat, stále se to posouvalo a momentálně mi připadá jednodušší trénovat v Německu než se stěhovat. Koupil jsem dům, mám tady rodinu a děti, které chodí do školy. Další věc je, že mezitím už znám kolem dostihového sportu více lidí v Německu než v Česku. Jak to bude do budoucna, zatím nevím. Všechno je možné," připouští Vovčenko.

Čtěte také: Jir Sun? Nevěřil jsem, že by tak rychlý kůň nic nevyhrál, říká Laube

Jako trenér začínal s dvěma koňmi a vlastnoručně vytyčenou pracovní dráhou v areálu bývalého hřebčína. Úspěch se dostavil poměrně rychle, za posledních patnáct let Pavel Vovčenko připravoval hvězdy jako It’s Gino, Contat, Kasus nebo vítěze Gran Premio Merano Kazzia.

Vítěz grupy 2 It’s Gino mimo jiné finišoval třetí v Ceně vítězného oblouku 2008 za hvězdnou Zarkavou a Youmzainem. "Je to kůň, na kterého nikdy nezapomenu. Byl to klasický vytrvalec se závěrečným speedem, akorát potřeboval dobrou půdu a neměl rád měkko. Byl totiž hodně mohutný. Když s ním vyhrál Christophe Soumillon v Longchamp listed, tak mi po dostihu říkal, že snad ještě nikdy nevyhrál s tak tlustým koněm," směje se dnes Vovčenko.

"Navíc to byla velká osobnost. Při jeho návratu po dostizích bylo ve stáji šedesát koní a všichni stáli v pozoru, nikdo nehnul ani uchem. Největší úspěchy začal mít, když se jeho stálým sparing-partnerem stal grupový sprinter Contat. V práci si nic nedarovali, bojovali do posledního dechu. Když jeden předstihl druhého, bylo to maximálně o centimetry…"

V půlhodinovém Podcastu EquiRadia se Pavel Vovčenko vrátil i ke krizi německých překážkových dostihů, boji o záchranu závodiště v Brémách nebo příběhu výborného Kazzia.

Foto: se svolením Pavla Vovčenka