reklama 11A

Dobrodružství žokeje Šándora Nagye 2: Favorit velkého vezíra

ikonka

Vypracoval se od píky, nikdy nedostal nic zadarmo a ještě po své šedesátce jezdil dostihy. Žokej Alexander "Šándor" Nagy zasvětil svůj život koním a patřil mezi chuchelské legendy. Mapujeme jeho životní příběh v trojdílném seriálu na Jezdci.cz.
31.12.2021 06:30  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |  
NEPŘEHLÉDNĚTE
| FANCLUB
reklama 12A

V první části jsme se seznámili s malým chlapcem ze severomaďarské vesnice, který přišel těsně před první světovou válkou bez jakýchkoli prostředků do uherské Taty hledat štěstí u dostihových koní. V jedné z největších stájí tehdejší monarchie, patřící uherskému poslanci, diplomatovi a velkému hráči Mikuláši von Szemeremu, pracoval nějaký čas jako stájník. V sedmnácti letech se pak v nelehkých válečných podmínkách začal učit na jezdce.

Popsali jsme také charismatickou postavu samotného Szemereho, jehož patriotismus a dravost výrazně přispěly k nastartování kariér maďarských a rakouských žokejů na začátku 20. století.

 

2. díl - Dostihovým vyslancem v Osmanské říši

 

První vítězství Alexandra Nagye ve vídeňských proutěných překážkách na klisně Csinos se v dostihových kruzích postaralo o rozruch. Nejen kvůli tomu, že malého "Šándora" do té doby téměř nikdo neznal, ale i proto, že poraženého favorita Smarta v majetku hraběte Arthura von Henckela jel speciálně na tento den angažovaný Max Seiffert. Slavný německý žokej mimo jiné zvítězil ve Velké pardubické 1910 v sedle Paula Hestona.

Když Nagy o mnoho let později vyprávěl chuchelským kolegům zážitky ze své bohaté kariéry, neopomněl zdůraznit, jak lítý boj svedli v cílové rovině sedmnáctiletý zelenáč s hvězdou berlínského závodiště Karlshorst a jak si nedarovali ani centimetr. Lidská paměť však bývá ošidná a prostá fakta leckdy neberou ohled na dramatický efekt - jak víme, ve skutečnosti Csinos zvítězila lehce o čtyři délky.

Ještě osudovějším než ono červencové úterý, kdy dosáhl svého premiérového vítězství, se však pro Alexandera Nagye ukázal být úplně jiný den o dva měsíce dříve. 1. května dorazila na závodiště Freudenau turecká suita v čele s velkým vezírem Talat Pašou, který se zájmem sledoval celý dostihový den z lóže rakouského Jockey Clubu. Dlouze rozmlouval i se Šándorovým šéfem Mikulášem von Szemerem.

Cesta do Konstantinopole

Kdo vlastně byl onen Talat Paša, celým jménem Mehmet Talat Paša? Přednímu politikovi Osmanské říše bylo v době příjezdu do Vídně 42 let, ale už tehdy soustředil ve svých rukou obrovskou moc. Jako člen triumvirátu "Tří pašů" řídil prakticky veškeré politické dění ve své zemi a od roku 1917 měl titul velkého vezíra, srovnatelný s funkcí ministerského předsedy.

V ní si počínal naprosto bez skrupulí. Již v roce 1915 byl jako ministr vnitra přímo zodpovědný za zatčení a pozdější popravy velké skupiny arménských intelektuálů. Dnešní historici ho považují za hlavního strůjce arménské genocidy.

Že si ve Vídni porozuměl právě s excentrickým Szemerem, nebylo vzhledem k bohaté diplomatické kariéře obou mužů překvapivé. Slovo dalo slovo a Szemere se rozhodl tureckému hostovi darovat jednoho ze svých steeplerů. Spolu s ním měl poslat do Konstantinopole ještě dva další plnokrevníky a sedmnáctiletého učně Alexandera Nagyho.

Byla to po všech stránkách průkopnická výprava. Od poloviny 19. století se na území dnešního Turecka odehrála celá řada pokusů o rozběhnutí pravidelného dostihového provozu, ale výsledky byly poměrně hubené. Už v roce 1862 porazil plnokrevný hřebec francouzského chovu Phönix soupeře z řad arabských koní a jako přímý důsledek byl o rok později založen Jockey Club. Navzdory velké snaze Angličanů, Francouzů, Němců a dalších cizinců však jeho aktivity v dalších desetiletích spíše slábly.

Nejdál se ve snaze o etablování turfu v Osmanské říši dostala řecká komunita v Izmiru. Od 90. let 19. století se zde každý rok vypisovaly vyhlášené mítinky, vznikl dostihový spolek a na Velikonoce se běželo Izmirské derby. Tyto akce měly velký divácký úspěch a dostihové dny připomínaly lidové veselice. Stále se však úplně nedalo mluvit o dostizích podle evropského vzoru, neboť kromě plnokrevníků se zde potkávala i další plemena včetně místních polokrevníků.

Nagy přijížděl do Osmanské říše v době, kdy se začalo plánovat zřízení tréninkového střediska v Konstantinopoli. Přesný termín jeho pobytu lze s odstupem času jen odhadovat. V rodinném archivu se zachovalo razítko s datem 22. října 1917, s největší pravděpodobností se však jedná o zpáteční cestu. Čtveřice dostihových dnů v Konstantinopoli se totiž konala mezi 27. zářím a 11. říjnem.

Přestože dobové prameny zmiňují, že se každý mítink skládal ze čtyř oficiálních rovinových dostihů s profesionálními jezdci, jedněch proutěných překážek pro profesionály a jednoho armádního dostihu, Nagy se na místě setkal s podmínkami, které ani v nejmenším nepřipomínaly to, co znal z Freudenau a Budapešti.

Později vzpomínal, že ve většině dostihů startovali amatérští jezdci, téměř výhradně armádní důstojníci. Místo dresů se nosily uniformy se šerpami a neexistovaly předepsané hmotnosti. Minimálně v poslední věci se pletl - tehdejší turecké dostihy disponovaly speciálním systémem, přidělujícím různé hmotnosti podle plemen koní a dalších místních specifik. Fungoval však na jiných principech než evropské konvence.

"Koně si nechte, kluka vraťte"

Ať to bylo jakkoli, uherský učeň byl v Osmanské říši považován za mimořádně exotického hosta a jeho přítomnost vyvolávala na tribunách velkou pozornost. Když se na přání Talat Paši zúčastnil jednoho z dostihů v Konstantinopolu (informace, zda se jednalo o oficiální či ukázkový dostih, se nezachovala), dostal prý nejslabšího koně. K nadšení publika však dokonale využil svých jezdeckých dovednosti i váhové výhody a zadrženě zvítězil. Do konce pobytu si připsal ještě čtyři další vítězství v Konstantinopolu a Ankaře.

Jeho výkony údajně přesvědčily místní činitele, aby převzali váhový systém podle evropského vzoru. Samotný Nagy ostatně přivezl z Rakouska-Uherska funkční váhu jako další dar Mikuláše von Szemereho.

Na Talat Pašu udělal drobný jezdec dojem, v roli dostihového misionáře se mu navíc zalíbilo. V nejistých podmínkách zuřící války se pobyt v Turecku zdál jako vítané řešení problémů s živobytím. K radosti velkého vezíra proto jevil vůli v Konstantinopoli zůstat.

Talat Paša obratem napsal žádost von Szemeremu, aby mu kromě koně daroval i "toho kluka", ale neuspěl. Szemere trval na návratu svého učně, a tak se Nagy vydal za doprovodu čestné stráže domů. Záhy se to ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Vrcholící válka odsunula plány na nastartování celoročního dostihového provozu v Konstantinopoli na neurčito a po porážce Osmanské říše skončila v listopadu 1918 i éra velkého vezíra.

Brzy poté, co odešel do německého exilu, byl Talat Paša v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. O tři roky později podlehl v Berlíně atentátu, zosnovanému arménským uprchlíkem. Byl pohřben na berlínském tureckém hřbitově. Za druhé světové války byly jeho ostatky převezeny do rodné země a v dnešním Turecku je po něm pojmenována řada ulic.

Newmarket, Vídeň, Praha

Alexander Nagy se vrátil do své domovské stáje v Tatě, ale po skončení války už nic nebylo jako předtím. Rakouské i maďarské dostihy bojovaly v nových poměrech s velkým nedostatkem financí a odlivem majitelů.

I Szemereho stáj se zúžila na zlomek své dřívější velikosti. Před sezonou 1918 připravoval trenér Alfons Planner pouhých šestnáct svěřenců, mezi nimi i dvouletého hřebce "Talaat Basu".

Posledním zábleskem starých časů byla na přelomu let 1918 a 1919 výprava Szemereho maďarských učňů do Newmarketu, kde strávili část zimy ve stáji trenéra Williama Waugha. Mezi čtyřmi vybranými mladíky nechyběl ani Alexander Nagy. Když se začátkem března 1919 vrátili do Taty, časopis Sport und Salon napsal: "Waugh věští jmenovitě malému Nagymu - chlapíkovi, který ujezdí 30 kg - velkou budoucnost. Chlapec má vzácně jemnou ruku a může jezdit každého koně ve stáji."

Kdoví, co všechno by toto hodnocení vyvolalo o deset let dříve. V atmosféře totálního rozvratu rakouského turfu však Nagy ani v nejmenším nemohl doufat v šance, jaké dostávali před válkou jeho slavní předchůdci Géza Janek a Ferenc Bonta. Nedlouho po návratu z Anglie navíc odešel jeho šéf a patron. Mikuláš von Szemere utrpěl před sezonou 1919 mrtvici a v létě zemřel ve věku 64 let. Jeho stáj byla na konci roku rozpuštěna.

Nagy se podobně jako řada jeho slavnějších a zkušenějších kolegů ocitl v prekérní situaci. Vyučil se řemeslu, v němž nemohl v nových poměrech najít valné uplatnění. Neměl příliš na výběr - mohl zkusit zariskovat a vydat se do vzdálenějších destinací, nebo se poohlédnout po perspektivnější práci v regionu. Rozhodl se pro druhou možnost.

Z nástupnických zemí monarchie se na přelomu let 1919 a 1920 zdálo jaká jasná první volba Československo, a to nejen díky silné koruně. Už nějaký čas byly slyšet zvěsti, že se v Praze chystá rozběhnutí kvalitního dostihového provozu. Nagy nastoupil k jednomu z českých trenérů, kteří netrpělivě čekali na zprávy z domova, Antonínu Neumannovi. Na jaře 1920 se stala jeho novým domovem Velká Chuchle u Prahy.

Dokončení čtěte v úterý 4. 1. na Jezdci.cz.

Foto: se svolením Ladislava Nagye




Sledujte vysílání EquiTV.cz nebo poslouchejte EquiRadio.cz

 

Přihlaste se k odběru týdenního newsletteru ZDE!

 

Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

FB skupiny Jezdci.cz, EquiTV.cz a EquiRadio.cz

 
Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i prostřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz

FB Jezdci.cz

FB Jazdci.sk

FB EquiTV.cz a EquiRadio.cz


reklama 13A

NEPŘEHLÉDNĚTE