Pod křídla Pavla Vachutky se děti většinou dostávají v útlém věku, ať už tomu bývalo prostřednictvím Sportovních center mládeže (SCM) či jiných tréninkových pojetí.
„V této fázi bývají děti po zkouškách základního výcviku a můžeme navázat na již rozběhlý proces. Nyní však trénuji malou skupinu v Čechách, jejíž součástí je i moje dcera a s těmito dětmi pracuji od úplných začátků. Člověk musí začít zcela jinak přemýšlet a nezbývá než hluboce poděkovat lidem, kteří tuto práci dělali přede mnou,“ skládá Vachutka úvodem poklonu dětským a juniorským trenérům.
„Vždy musíme najít spojení jezdce a koně, a bohužel někdy je třeba dvojici rozdělit. Ne každá dvojice může fungovat v dobré shodě. Při tréninku pracujete s dvěma individualitami – koněm a jezdcem – a zatímco někomu stačí napovědět, na některé je třeba dávat větší pozor či vyvíjet větší tlak,“ popisuje funkčnost pouta jezdců s jejich koňmi. Dodává, že přestože je u šikovnějších dětí postupnost tréninku jednoduchá, někdy se samozřejmě dvojice dostávají do problému, na který je třeba reagovat.
Kde jsou podle Pavla největší rozdíly v tréninku dětí a starších jezdců? „Práce s těmito věkovými skupinami se lehce liší. U mladších svěřenců projíždíte základní harmonogram a začínáte s nimi řešit proježďování či technické pasáže na parkuru. Ti starší již mají tyto věci zažité, zautomatizované, a schopnosti je třeba jen rozvíjet, aby jezdci rychleji reagovali, byli si vědomi chyby, a také se z této chyby dokázali poučit. Trénink starších jezdců je trochu zaměřen na psychiku a kontrolu reakcí,“ porovnává práci s věkovými skupinami Vachutka.
Dále trenér rozvádí největší úskalí výcviku (nejen) dětí. „Při SCM bývala největším úskalím práce s domácími trenéry. Někteří trenéři se zajímali, někteří méně, a návaznost tréninku je velmi důležitá – to platí pro všechny věkové kategorie. Byť jsme skokoví trenéři, největší práci je třeba udělat na proježdění koně. Jezdci umí skočit překážku nebo parkur, ale to není vše. Celý trénink na sebe musí navazovat, a proto jsme třeba právě při již zmíněných SCM požádali o spolupráci drezurního specialistu.“
Upozorňuje také, že celá příprava je finalizována praxí na parkurech. „V zimních měsících na proježdění pracujeme, ale v sezoně už tolik ne, zvlášť pokud má jezdec jednoho koně. Jakmile máte jedno zvíře, není nerozbitné, nemá baterky, a musíte se tak o něj starat.“
Následně rozvíjí zmíněnou problematiku domácí návaznosti. „Pokud máte svěřence z rozdílných končin republiky, nemáte možnost být u tréninku denně a potenciální potíže (ať už se jedná o tuhost či problémy pohybového aparátu) s jezdci musíte řešit na dálku, většinou na podkladě neúplných informací.“
Vachutka zmiňuje i pomoc EQUIMO trackeru, který měl možnost s dětmi sám vyzkoušet. „V EQUIMU můžete podle grafu z různých hodnot vysledovat, zda problém nastal už někdy dříve a pilot špatně neodezíral situaci. Můžete řešit každodenní pohybování a pracování koní, a v rámci větších problémů také zpětné vazby. Tím je pro mě EQUIMO hrozně zajímavé. To, že se vyvíjí a přidává stále nové funkce, je jen přínos do budoucna. My už jsme maličko starší generace, takže zařízení neumíme využít do detailu. Ale děti? Ty si s tím poradí neuvěřitelným způsobem.“
Na závěr konstatuje, že kontrola aktivit dětí s koňmi, ať už ze strany rodičů či trenéra, je žádaným prvkem. V aplikaci lze nastavit sdílení koní a rodiče či další osoby tak mají přístup ke všem potřebným údajům včetně kalendáře s důležitými daty veterinářů a kování, a mohou mít vše pod kontrolou. „Pořád se jedná o mladý organismus, který má spoustu zájmů a pokud je nad ním pomyslný kontrolní mechanismus, je to jen dobře,“ usmívá se Pavel Vachutka.
Foto: Jan Kameník
