Na chuchelském závodišti strávil bývalý úspěšný žokej a trenér Theodor Pechát prakticky celý život. I ve svých 77 letech stále pravidelně jezdí v ranní práci u svého kolegy a souputníka Vladislava Fedorowicze.

"Dokud se můžu hýbat tak, jak chci, není to problém. Ježdění mě vždycky bavilo a dá se říct, že mi chybí. K panu Fedorowiczovi chodím jezdit dvakrát až třikrát týdně. Zatím se cítím dobře, samozřejmě se už víc zadýchám než dřív, ale jinak je to v pohodě," prozradil ve středečním Podcastu Martina Cápa na EquiRadiu.

Od mladších jezdců se stále odlišuje o něco kratšími třmeny. "Dostihy jsem jezdil s docela krátkými třmeny, v tréninku mám o něco delší. Nikdy jsem neměl tak dlouhé třmeny, s jakými se dnes jezdí v práci. Dřív trenéři dbali na to, aby koně v práci měli volná záda a v dlouhých třmenech mu je moc neuvolním. Takže i ve svých letech mám kratší třmeny, než všichni okolo," usmívá se Pechát.

Čtěte také: Gomba byla pro Jir Suna generálka na německé listed, říká Urbánek

Dostihové dění stále sleduje, i když v létě dává přednost spíše pobytu na chatě a závodiště navštěvuje hlavně při vrcholech sezony. Svým mladším nástupcům drží palce a mnoho z nich uznává, ostatně během působení na Střední škole dostihového sportu a jezdectví prošli jeho rukama žokejové jako Václav Janáček, Jaromír Šafář nebo Petr Foret.

Oproti 70. a 80. letům se dostihové ježdění podle něj zásadně proměnilo nejen stylově, ale i takticky. "Dříve se jezdilo tak, že začátek dostihu byl dostatečně rychlý, pak se hledaly pozice a až v rovině se opravdu závodilo. Člověk si sedl na pozici a vydrželo to skoro po celou dobu. Teď se pořád střídají a strkají do sebe, jednou je kůň vpředu a pak zase vzadu. Jsou to už jiné dostihy," podotýká Pechát.

Mauritius a jeho eskapády

Rodáka z Karlovarska přivedl ke koním otec, který pravidelně jezdil na Velkou pardubickou a byl velkým dostihovým fanouškem. Výraznou roli však sehrály i tělesné parametry.

"V osmé třídě jsem měl 36 kilo. Když jsem se rozhodoval, kam do učení, nikam mě nevzali. Učitelé navrhovali, abych šel dál studovat, ale já jsem viděl kluky, jak jdou do učení a budou si vydělávat. Ve čtrnácti letech člověk přemýšlí jinak. Přišly nabídky z různých podniků, ale na truhlářský ponk jsem nedosáhl a nevzali mě ani na horníka, prý bych neunesl kahan," směje se po letech.

Nakonec se přihlásil do Kladrub nad Labem. Původně se učil pro Písek, ale po přechodu do Velké Chuchle byl přidělen do stáje Xaverov. Tam zůstal dalších dvacet let a vytvořil úspěšný tandem s trenérem Tomášem Šatrou. Prvním velkým úspěchem sehrané dvojice bylo v roce 1970 vítězství v St. Legeru s podceňovaným Sighamem, který po velkém boji porazil favorizovaného Libanona.

"Sigham měl úžasný konec a už to nepustil. Na Xaverově se jim původně nelíbil, nežral a byl to takový chudák. Když ho dali k nám do stáje, padl mi do oka, protože byl úžasně hodný a krásně cválal. První dostihy jsem na něm projezdil, protože jsem nevěděl, že se bojí na bariéře a že musí chodit zvenčí u písku," vzpomíná Pechát na jednoho ze svých osudových koní.

Čtěte také: Nagano Gold ve stopách Železníka a Orphee. Stal se potřetí Koněm roku

K jeho dalším jezdeckým úspěchům patří čtyři vítězství v Jarní ceně klisen, a to v rozmezí let 1988 a 1996. Kromě Sighama považuje za určující koně své kariéry ještě Mauritiuse, Něhu a Astru.

Populární Mauritius, shodou okolností nejlepší syn zmíněného Libanona, zrál s postupujícím věkem a ještě v deseti letech si připsal Zlatý pohár.

"To bylo moje zlatíčko. Když přišel jako roček do stáje, bál se koní a chodil s blinkersem a martingalem. Mně ho bylo líto, tak jsem říkal Tomášovi, že si ho zkusím vzít do lotu. A zjistil jsem, že když má zprava koně, tak jde. Všechno utíkal jen doleva. Od té doby jsem ho začal jezdit - v práci i ve většině dostihů," vyprávěl Pechát v podcastu EquiRadia.

Mauritius byl mimořádně bystrý kůň a jeho dokonalá znalost chuchelské dráhy jeden čas poněkud ovlivňovala jeho dostihové výkony. "Věděl, že u kanálů se v práci zastavuje. Když běžel dostih na 2400 metrů, začal mi právě u kanálů brzdit, že zastaví. Tím pádem mi pole odjelo a pak už se to nedalo dohonit," směje se Pechát.

Této okolnosti se muselo přizpůsobit hřebcovo menežování. Delší dostihy zpočátku běhal pouze v Karlových Varech a na své domácí dráze nastupoval na středních tratích. "Pak se ale kvůli výstavbě tribuny začalo v Chuchli běhat na levou ruku, a tak mohl Mauritius běhat vytrvalecké dostihy i v Praze. Čím delší, tím to pro něj bylo lepší," uzavírá Theodor Pechát.

Foto: Pavla Pechmanová