Pětihvězdový mezinárodní rozhodčí s velkým renomé, Peter Holler, přijal v polovině srpna pozvánku od Equine Sport Center Olomouc, kde posuzoval srpnové dvoudenní závody. Jeho hodnocení obdrželi nejen jezdci v nejvyšších soutěžích, ale také účastníci na pony již od úrovně Z.

 

Jak začala vaše kariéra drezurního rozhodčího?

 

Stát se úspěšným drezurním rozhodčím je běh na dlouhou trať. Základním předpokladem je dokázat, že danou úroveň dokážete zajet, abyste ji následně mohli hodnotit. V jezdectví jsem začínal s parkurovým skákáním, nicméně později jsem přešel na drezuru, kde jsem se dostal až do úrovně Grand Prix. Co se týče rozhodování, začal jsem samozřejmě nejprve posuzovat nejnižší soutěže a  postupem času jsem se vypracoval až na národního Grand Prix rozhodčího v Německu. Následně jsem si řekl, proč nezačít kariéru jako mezinárodní rozhodčí. Takže jsem opět začínal na nižších úrovních, a dále přes tříhvězdového a čtyřhvězdového jsem se vypracoval až na pětihvězdového rozhodčího, což je nejvyšší úroveň, které můžete dosáhnout. 

 

Co bylo potřeba, abyste se stal pětihvězdovým rozhodčím?

 

Spousta lidí si myslí, že je třeba vykonat například nějaké obtížné zkoušky. U této úrovně za vás hovoří už zkušenosti. Musíte být vybráni, abyste mohli takové soutěže rozhodovat, a kritériem pro takový výběr je skutečnost, že umíte rozhodovat dobře.

 

Oblíbená myšlenka Petera Hollera: „Sometimes tiny little things make the difference.“

 

 

Naplňuje vás práce drezurního rozhodčího?

 

Drezura je moje celoživotní vášeň. Práce drezurního rozhodčího mě velice baví i přesto, že si člověk nevydělá tolik, kolik si lidé myslí. Průměrně je to 12 až 15 Euro za hodinu.

 

Takže vás kromě rozhodování živí trénování?

 

Moje hlavní práce se dříve týkala public relations, nicméně toto pole jsme již opustil, nebo se mu věnuji jen příležitostně, když mě někdo osloví. Rozhodování je spojené s cestováním, a to vše je časově velice náročné, takže nelze vykonávat oboje, pokud se tomu člověk chce věnovat na sto procent.

 

Rozhodování je, jak jste již zmínil, časově náročné. Navštěvuje vaše rodina závody s vámi nebo jezdíte sám?

 

Většinou jezdím sám, protože moje rodina vnímá jezdecké areály jako to stejné pořád dokola. Rozhodování je většinou promítnuto do celého dne, takže se nelze v průběhu závodů na delší dobu vzdálit a projít si například město. Nicméně jsem rád, že v sobotu mi v Olomouci během dne vzniklo větší časové okno. Hned jsem toho využil a navštívil centrum města.

 

Jak se vám v Olomouci líbilo?

 

V Olomouci jsem poprvé a musím říci, že mě velice mile překvapila. Doufám, že se sem ještě vrátím, abych mohl toto město projít s průvodcem a lépe poznat jeho historii.

 

Co říkáte na zázemí areálu Equine Sport Center pro drezurní soutěže? 

 

Areál ESC vnímám jako moderní s dostatečnou kapacitou pro konání mezinárodních drezurních mítinků. Co bych osobně uvítal, by byla izolace závodních obdélníků. Přestože to bylo organizačně zvládnuto perfektně, tak někdy docházelo k rušení koní z jednoho obdélníku děním na druhém obdélníku. 

 

V České republice jsou momentálně pouze jedny mezinárodní drezurní závody, a to CDI Brno, co byste doporučil pořadatelům, kteří by měli zájem o pořádání dalších CDI v České republice?

 

Byl jsem překvapen, že se zde konají pouze jedny mezinárodní závody a doufám, že bude v budoucnu v České republice mezinárodních mítinků více. I když chápu případnou konkurenci pořadatelů, tak si myslím, že nejlepší cestou je takzvaná win-win strategy. To znamená spolupráce na vytváření dobrého jména mezinárodních závodů v České republice a vzájemný plán, jak toho docílit. Důležité je si termínově nekolidovat. Lze uspořádat závody termínově daleko od sebe, například na začátku a na konci sezony, nebo udělat seriál mezinárodních závodů, kdy se jezdci z prvních závodů přemístí na druhé v rámci republiky.

 

Zpět k roli rozhodčího. Jaké je pro vás hodnotit jezdce známkou 10?

 

Zpočátku to nebylo vůbec snadné, byl jsem opatrný ohledně dávání nejvyšší známky. Postupem času se s rozhodováním vyšších závodů úměrně zlepšovala kvalita jezdců. Zprvu jsem se obával, abych vše viděl stejně, jako ostatní rozhodčí. Říkal jsem si: „Když dám 10, tak co dají ostatní?“. Nicméně na pětihvězdové úrovni jsem si na nejvyšší známku zvykl a jezdci jako například Isabell Werth, Charlotte Dujardin nebo Dorothee Schneider dostávají nejvyšší známku často. Důležité je, a to platí pro jakoukoliv známku, si své rozhodnutí umět obhájit, když za vámi přijde jezdec po skončení úlohy. Rád bych podotknul, jak je v této profesi důležitá znalost angličtiny a hlavně anglické terminologie. Bez ní si nemůže rozhodčí obhájit svoje rozhodnutí, a ztrácí tak na důvěryhodnosti.

 

Vraťme se k České republice. První den, tedy v sobotu, jste jako první rozhodoval drezurní pony úlohy, protože jsme chtěli umožnit nejmladším jezdcům zpětnou vazbu od tak zkušeného rozhodčího. Jaký byl váš názor na tyto pony jezdce?

 

V první řadě musím přiznat, že normálně pony úlohy nerozhoduji, ale jsem rád, že mohu dát zpětnou vazbu začínajícím jezdcům. Z jedenácti poníků startujících v drezurní úloze DU-A zajely dobře pouze tři nebo čtyři dvojice. Veliký problém bylo nedostatečné přilnutí. Někteří poníci měli nos výrazně před kolmicí, vyvrácený krk, propadlý hřbet a záď vypadávala dovnitř kruhů. Příčin může být větší množství – nepřízeň počasí, management tréninku, kvalita poníků, nedostatečná zkušenost jezdců a jiné. Častý problém u poníků je ten, že chybí jezdci, kteří by mohli poníky méně zkušeným dětem přijezdit, jelikož trenéři jsou na poníky příliš těžcí. Každému z pony jezdců jsem napsal na závěr úlohy obsáhlý komentář se zpětnou vazbou, tak doufám, že jim to poskytne návod, na čem pracovat, aby to příště bylo lepší.

 

Českou republiku navštěvujete pravidelně několik let, například při CDI Brno, mistrovství České republiky v Hradištku či za účelem soustředění. Jak byste zhodnotil úroveň české drezurní scény?

 

Od té doby, co navštěvuji Českou republiku, se drezurní úroveň zlepšila. Není to jen o jezdcích, ale také o kvalitnějších koních a lidech, kteří jsou ochotni více investovat a koupit lepší koně. To zlepšení v České republice však není tak veliké jako například v Polsku, kde došlo k velikému progresu v drezurní úrovni. 

 

Co tedy podle vás můžeme obecně udělat pro zlepšení jezdecké úrovně?

 

Jezdectví je otázku toho, jak to děláte. Na jezdectví musíte pohlížet komplexně – od kvalitních koní, to se týká nejen importu, ale i vlastního chovu, talentovaných a ambiciózních jezdců, po jezdecké areály s adekvátním zázemím, trenéry, rozhodčí, veterináře, ošetřovatele a pododně, protože vše spolu souvisí. Potřebujete zkušené trenéry, kteří převezmou zodpovědnost za vzdělávání mladších jezdců. Nepříjemně mě překvapilo, kolik mladých lidí v Česku neumí anglicky, což si myslím, že je základ pro vzdělávání a nezbytný předpoklad pro jezdce, trenéry a rozhodčí, pokud chtějí budovat mezinárodní kariéru. Další věcí je, že spoustu kvalitní literatury je psáno právě v angličtině.

 

Oblíbená myšlenka Petera Hollera: „Horse riding is a question of how you do it.“

 

 

Když zmiňujete rozhodčí, jaká je podle vás úroveň českých rozhodčích?

 

Když jsem začínal dělat semináře pro drezurní rozhodčí v Praze, tak bylo přítomno mnoho rozhodčích staršího věku, kteří vyrůstali za komunistického režimu a byli tímto režimem ovlivněni. Při rozhodování viděli jenom chyby. Od té doby se situace ohledně rozhodčích v České republice zlepšila a byl jsem za tento víkend mile překvapen zájmem tolika mladých kandidátů na drezurního rozhodčího, kteří si plnili praxi. Jejich nadšení a chuť se učit je určitě jednou z cest, jak zvednout úroveň drezury v České republice.

 

Co musí v Německu splnit kandidát na drezurního rozhodčího?

 

Nejprve musí prokázat, že sám dokáže zajet určitou úroveň. Dále je třeba mít kvalifikaci trenéra pro nižší úroveň. Rozhodování je komplexní činnost, proto je v Německu kromě vlastní výkonnosti kladem důraz i na trenérskou způsobilost. Posléze absolvuje uchazeč semináře, po kterých následuje mnoho hodin praxe. Toto celé je zakončeno zkouškou a dále je rozhodčímu umožněno rozhodovat do úrovně L. V případě zájmu se může rozhodčí neustále vzdělávat a budovat kariéru až na národního Grand prix rozhodčího. Uchazeč v Česku má výhodu, že se může na vysoce postaveného rozhodčího vypracovat rychleji než kandidát v Německu.

 

Všimla jsem si, že na závěr každého protokolu píšete dlouhé slovní hodnocení. Jak je to podle vás pro jezdce důležité a je to dostačující nebo navrhujete nějakou další možnost zpětné vazby?

 

V průběhu úlohy se snažím kromě známek zapisovat i poznámky k danému cviku, nicméně ne vždy je možné stihnout říci vše, co by člověk chtěl, protože to zapisovatelé nemůžou vše v té rychlosti napsat. Dlouhá hodnocení na konci protokolů proto slouží jako shrnutí celkového dojmu. Nezapomínám ocenit věci, které se mi líbily a byly provedeny správně – korektní sed, správná pozice hlavy koně, preciznost cviků aj. U věcí, které se nepovedly, se vždy snažím poskytnout návod, co zlepšit, nicméně toho prostoru také není dostatek. Jako nejlepší možnost zpětné vazby nejen pro konkrétní dvojici, ale také pro trenéry a rozhodčí, je možnost si po závodním dni prohlédnout videozáznam a diskutovat nad danými chybami. Na některých závodech to probíhá tak, že se předem stanoví dvojice, která se detailně natočí, a večer je posezení se zájemci a video se hodnotí s komentářem před diváky. Toto je jeden ze způsobů jak nejen docílit zpětné vazby pro konkrétní dvojici, ale jak ukázat zájemcům, proč byl daný cvik takto ohodnocen a jaký je standard ve světě.

 

Co si myslíte o drezuře a fair play?

 

Obecně pokud děláte sport, kde dostáváte známky – gymnastika, krasobruslení a tak dále, není to nikdy stoprocentně fér. Pokud se chcete věnovat drezuře, musíte se smířit s tím, že to vždy není na sto procent objektivní. Jezdci se musí naučit tento fakt přijmout. Někdy to je tím, že se různí názor rozhodčích na ježdění. Nicméně většina rozhodčích, které znám, se opravdu snaží rozhodovat objektivně. Pokud jste rozhodčí, tak jste neustále sledováni, jak rozhodujete, a jste porovnáváni s ostatními rozhodčími. 

 

Často za mnou chodí jezdci po úloze s dotazy typu: „Jak je možné, že vyhrál tento jezdec, když udělal v úloze několik chyb?“ Jednoduše - systém drezurních úloh je tak nastaven, nesleduje pouze chyby. Pokud například v úloze IM-I udělá dvojice chybu v přeskokové řadě, tak má známka stejnou váhu jako následující přechod ze cvalu do klusu. Pokud není startovní pole vyrovnané, tak si může nejlepší dvojice dovolit chyb i více, a přesto bere prvenství.

 

Foto: Jan Andrash