Je to pro něj trošku neobvyklé povídání. Zpěvák a režisér Ondřej Havelka většinou poskytuje rozhovory o swingu, dobové hudbě nebo o režisérských počinech v opeře, filmu a televizi. Naším dnešním tématem jsou ale dostihy. Tedy svět, jemuž frontman orchestru Melody Makers propadl už v dětství, a třebaže se kvůli svému velkému vytížení dostane na závodiště jen příležitostně, dostihové dění stále se zájmem sleduje alespoň na dálku.

Pražská Malá Strana za okny kavárny je na začátku března ještě lehce šedivá a od Vltavy vane na nábřeží studený vítr. Ideální kulisy pro trochu nostalgie, nejen té dostihové.

"Kdy jsem byl poprvé na dostizích? To už je skutečně pravěk, někdy začátkem šedesátých let, to jsem byl ještě malý chlapec. Do Chuchle mě vzal poprvé táta, který zřejmě chtěl nějak zábavně vyplnit odpoledne, taj jsme šli na dostihy a mně se to strašně líbilo. Potom jsem tátu přemlouval, aby mě tam vzal znovu a znovu. Brzy jsem objevil svoje koňské favority a nutil tátu, abychom zhlédli aspoň ty významné dostihy," vzpomíná Ondřej Havelka.

Měli tehdy rodiče pro nový koníček svého syna pochopení?

Když mi bylo devět nebo deset let, začal jsem na závodiště jezdit sám, protože už se mnou nikdo nechtěl jezdit. Máma řekla, že to asi už zvládnu. Tak se stalo, že jsem skutečně od těch deseti let jezdil z Proseka do Chuchle, tedy přes celou Prahu. Vždycky jsem od maminky dostal dvacetikorunu, která se rozmělnila velmi snadno. Já jsem to chtěl sledovat z tribuny a tam stál lístek čtrnáct korun. Taky jsem se do té Chuchle musel nějak dostat, to bylo nějakých šedesát haléřů tam i zpátky. Zbyly mi asi tři nebo čtyři koruny a nastalo dilema, jestli si koupit nějakou limonádu a zmrzlinu, nebo sázet. Samozřejmě jsem zkoušel sázet za tehdy nejnižší možnou částku dvě koruny.

Někdy se mi to povedlo, ale většinou jsem byl spíše opatrný. Na dostihy jsem navíc nechodil kvůli sázení, já jsem to prostě miloval. Až do nějakých třinácti čtrnácti let jsem byl na závodišti každou neděli, takže jsem znal ty koně velice podrobně, všechny původy, výsledky, a opravdu jsem tím žil. Když jsem dostal k jedenáctým narozeninám dalekohled, to byl ten nejlepší dárek. Bylo to docela bizarní, protože i v tom nejpříšernějším podzimním počasí, kdy v té Chuchli byli jen ti nejvěrnější diváci, nechyběl na tribuně brýlatý chlapeček s dalekohledem na krku. Od té doby dostihy miluju.

Pak samozřejmě přišla doba, kdy se mé zájmy obrátily trochu jinam a už jsem nechodil tak pravidelně. Často jsem zvládl jen derby a Velkou pardubickou, když se dalo. A některá léta jsem vynechával úplně a sledoval dostihy jen v televizi. Teď musím přiznat, že se snažím dorazit na derby a jezdím i do Pardubic, ale už chodím méně, protože volného času je málo a mí potomci lásku k turfu tak nesdílejí. Víkendy jsou někdy skoro jediná šance strávit nějaký čas s rodinou. To je tedy v kostce má historie milovníka turfu.

To jste měl dobré, že vás rodiče pustili na dostihy samotného už v těch deseti letech, mě pustili až v patnácti. Kdo tenkrát byli vaši koňští oblíbenci?

Mým prvním velkým miláčkem byl Koran. Tehdy se v Chuchli pravidelně běhaly i překážkové dostihy a ještě tam nebyla vnitřní klusácká dráha. Bylo to velmi přehledné a člověk dobře viděl na překážky. Tehdy Koran zazářil a začal vyhrávat, tak jsem samozřejmě tátu přemluvil, aby mě vzal do Pardubic a tehdy Koran tu Velkou pardubickou vyhrál. To bylo pro mě naprosto fantastické…

Počkejte, vy jste byl osobně na legendárním ročníku Velké pardubické 1963, kdy Koran s Františkem Vítkem ukončili dlouhou dominanci sovětských koní?

Ano, byl. To mi bylo devět let. Je s tím spojená ještě taková osobní vzpomínka. Tenkrát tam čepovali kofolu, tak jsem na pardubickém závodišti poprvé okusil kofolu, o které se tehdy říkalo, že to je česká Coca Cola. To jsem samozřejmě musel ochutnat. Ale mnohem podstatnější bylo Koranovo vítězství.

Na Velkou pardubickou dodnes pravidelně jezdíte. Co je vám osobně bližší, rovinové nebo překážkové dostihy?

Myslím si, že preferuji spíš rovinové dostihy. Přece jen na překážkách je to riziko větší a člověk to vnímá, i tlaky ochránců zvířat. Já jim rozumím, protože oni na to nahlížejí zvenku a vidí jen právě ty nešťastné karamboly na těžkých překážkách. Lidé, kteří do těch dostihů vidí, milují je a znají to pozadí, ale ví, že to je trochu jiný svět. Že ti koně skutečně běhají rádi, že je to baví a že když třeba přičichnou k tomu úspěchu, tak to často vnímají velmi silně. Jsou to dva absolutně vzdálené světy. Ten svět koňařů a milovníků dostihů je samozřejmě uzavřená komunita, v níž všichni vědí, že se plnokrevníci chovají pro dostihy a že závodí. Ti, kdo se na to dívají zvenku a nevědí, o co v dostizích a chovu anglického plnokrevníka jde, to samozřejmě vidí jinou optikou. To je rozpor, který tady asi bude věčně a těžko ho někdo vyřeší.

Doba se samozřejmě vyvíjí a také dostihový svět ty oponentní názory vnímá, oproti minulosti se ledacos posunulo a změnilo. Chtěl bych se ale zeptat na prostředí našich závodišť - jak vnímáte jejich proměny během těch let a jak se tam dnes cítíte?

Asi mi nepřísluší moc kritizovat, protože jsem rád, že dostihy vůbec jsou a stále existují. To je jedna věc, ale když si vzpomenu na své dětství a na šedesátá léta, kdy jsem v Chuchli trávil každé nedělní odpoledne, tak ty staré tribuny byly nádherné, měly úžasnou atmosféru. Ještě si vzpomínám i na slavnou věž rozhodčích a vážnici, kde na té galerii nahoře stávaly dostihové legendy jako starý pan Rudolf Deyl. Ten tam také byl každou neděli, i když pršelo, stejně jako já.

Některá ta závodiště mají méně prostředků a jsou chudší, ale jsou zase taková přírodní, což mě baví. Myslím si, že současná chuchelská tribuna je od začátku diskutabilní, ale vznikla v době, kdy to nešlo zastavit. A já už si nepamatuji, který z tehdejších komunistických politiků to vlastně tak tlačil…

Byl to Antonín Kapek, vedoucí tajemník městské organizace KSČ.

Ano, to byla zvláštní persona. Kromě toho, že byl v politbyru komunistické strany, tak měl asi rád dostihy a také golf. On chodil hrát golf do Motola, to byla vždycky sranda. Když se dostavil Kapek, tak s ním přišli i bodyguardi, všechno tam ztuhlo a téměř se muselo vyklidit hřiště, aby nebyl v nějakém nebezpečí… Já si vzpomínám, jak mi staří koňáci z Chuchle vyprávěli o demolici secesních tribun, které byly bourány i z důvodů hygienických, protože údajně už neodpovídaly patřičným standardům a prý byly v rozkladu. Nakonec se ukázalo, že když přijely demoliční stroje a začaly do té tribuny bušit, ona strašně odolávala. Všechny ty základní trámy byly neporušené a držely. A ti koňaři se na to dívali a tekly jim slzy.

Když se ještě vrátíme k vaší osobní dostihové historii, památné místo v ní má Československé derby z roku 1964, kdy vyhrál rakouský Rih. Co se tehdy přihodilo?

Já jsem byl v té době úplně posedlý dostihy. A stalo se, že na jaře 1964 měl československou premiéru film Poklad na stříbrném jezeře, který samozřejmě všichni z mé generace milujeme. Táta tehdy sehnal vstupenky na nedělní odpolední projekci v kině Blaník a říkal: Jde se do kina! Já jsem hned protestoval, že nemůžu, protože mám derby… Tátův argument byl: "Hele, v tom filmu bude spousta koní, to si užiješ!" Skončilo to kompromisem. Oželel jsem osobní účast a díval jsem se na televizní přenos.

Jenže ono to časově vycházelo strašně natěsno, takže celá rodina seděla připravená v autě před domem, až se Ondrášek dokouká na derby. Což se podařilo a já jsem viděl, jak ten Rih v posledních metrech zaútočil a porazil domácí koně. Pak jsem se rychle obul, běžel jsem do auta a stihli jsme to.

Mnohem později jste se k dostihové látce vrátil i jako režisér, když jste v roce 1997 v rámci tehdejšího cyklu "Jak se žije…" natočil krátký dokument o hřebčíně Napajedla. Tam se vám podařilo ještě zachytit staré pamětníky jako pana Antonína Vítů a další. Jak na to vzpomínáte?

Pro mě to byl velký zážitek, vypravit se do Napajedel a mluvit tam s těmi starými ošetřovateli, kteří zažili Masise, Symbola a všechna ta slavná jména dostihové historie. Já jsem tehdy šokoval Fera Feniče, když jsem si v rámci cyklu Febia vymyslel téma "Jak se žije dostihovým koním". Šlo mi tenkrát o to, abych nějakým způsobem snad komentoval, snad otevřel nebo trochu přiblížil veřejnosti ty dva světy - ochranářů, kteří v devadesátých letech mířili do Pardubic často hlavně za tím pozdvižením a dobrodružstvím a chtěli destruovat Velkou pardubickou, a koňařů. Chtěl jsem právě ukázat i svět těchto lidí, kteří obětovali a zasvětili velkou část života dostihovým koním.

Záběry, které tehdy v Napajedlích natočil kameraman Kristián Hynek, jsou z dnešního pohledu hodně cenné, zejména v kontextu současné situace hřebčína. Myslím, že pokud bude někdo v budoucnu točit o Napajedlích film, tohle je materiál, jemuž se nemůže vyhnout.

Já jsem ten dokument strašně dlouho neviděl, takže si z něj pamatuji jen nějaké záchytné body. Naprosto přesně si ale vybavuji scénu, jak ti staří ošetřovatelé stáli nad hrobem Masise a tekly jim slzy. To na mě zapůsobilo nejvíc.

Druhou část rozhovoru najdete zde: Styl Hemingwayova sázení mě poněkud překvapil, říká Ondřej Havelka