Jezdecké začátky Michala Knoflíčka se začaly odehrávat v brněnské stáji Belcredi. „Úplně první zkušenosti u koní jsem začal sbírat ve svých šesti letech. Do stáje Belcredi mě přivedli moji starší kamarádi ze školy. Postupně jsem se tam učil starat o koně, o hříbata a pomáhal jsem čistit stáje,“ vzpomíná Michal Knoflíček, který v dnešní době reprezentuje společnost Bors Holding.

Jak se začala rozvíjet vaše jezdecká kariéra?

Celé to začalo tím, že paní Belcredi přestala závodit na svých parkurových koních a já jsem od ní dostal na ježdění jejího hřebce Máje. Jelikož už nebyl schopen pokračovat v parkurovém skákání, tak jsem si na něm udělal závodní licenci a začal jsem s ním jezdit na drezurní závody. Už ve dvanácti letech jsem se s ním dostal na mistrovství České republiky v kategorii dětí.

Aktuálně se věnujete drezura, ale vždy tomu tak nebylo, je to tak?

Když jsem studoval střední školu na Slovensku, tak jsem se účastnil i soutěží ve všestrannosti, což mě velice bavilo. Jezdil jsem v té době hodně mladých koní a věnoval se jejich obsedání. Vedle toho jsem také závodil v parkurovém skákání. Mou hlavní disciplínou dodnes ovšem zůstala drezura.

Vzpomenete si na své první oficiální závody? Ve které disciplíně to bylo?

Myslím si, že to byly drezurní závody, které jsem absolvoval v Drásově. Závodil jsem s koněm Máj od paní Belcredi, o nemž už jsem hovořil v úvodu. Vím, že to byla moje první závodní zkušenost po získání jezdecké licence.

Kdo vás nejvíce ovlivnil v průběhu vaší jezdecké kariéry a komu vděčíte za to, kam jste se v jezdectví dostal?

Určitě to v mých začátcích byla paní Belcredi. Řekla mi, že pokud nechci jen jezdit po lese, tak bude potřeba tomu dát nějakou formu. V návaznosti na to oslovila drezurní trenérku paní Danielu Diringerovou, s níž spolupracuji a trénuji v podstatě od svých jedenácti let a aktuálně pod jejím vedením dosahuji úrovně T v drezuře.

Jaké úspěchy považujete pro sebe za ty nejcennější?

Velký úspěch přišel v letošní sezoně na mistrovství České republiky. S koněm Dublin jsem skončil na čtvrtém místě. Následně jsem v Kralovickém Dvoře vyhrál se stejným koněm Pohár České jezdecké federace na té nejvyšší úrovní.

ČTĚTE: Jan Malý: Deset let jsem působil jako jezdec v Belgii a Holandsku

Zvládnete spočítat koně, s nimiž jste za svoji kariéru mohl pracovat? Který byl pro vás tím nejvíce výjimečným?

Určitě to bylo kolem pětadvaceti koní. Nedá se říct, který z nich byl nejvíce výjimečný. Každý kůň má to své kouzlo a je výjimečným něčím jiným.

Jak vnímáte rozvoj jezdeckého sportu v posledních letech?

Určitě se úroveň jezdeckého sportu a drezury zvyšuje. V počátcích nebyla tak vysoká frekvence zahraničních mezinárodních výjezdů. Na úrovni CDI jsem dříve startoval opravdu jen zřídka, objížděl jsem pouze národní závody. Zatímco dnes je to mnohem častější a celkově roste kvalita koní i jezdců na této úrovni.

Co je podle vás klíčovým faktorem k úspěchu v drezuře?

Dle mého názoru je to hlavně pokora. Většinou, když už je vše na dobré cestě k dosažení onoho úspěchu, tak se může kdykoliv něco pokazit. S tím souvisí určitě zdravotní stav koně a dobrá psychická i fyzická kondice.

Jaké byly vaše počáteční ambice a čeho byste rád ještě dále dosáhl?

Na začátku jsem si myslel, že budu parkurový jezdec. Navíc mi bylo ještě vysvětlováno, že parkurové skákání je hlavně o štěstí. K tomu se potom přidalo menší odhodlání při překonávání vyšších překážek, a nakonec tedy zvítězila drezura. V drezuře jsem se usadil a dále bych chtěl dosáhnout vyšší úrovně na mezinárodních závodech, kde bych se chtěl účastnit i velké rundy.

Foto archiv Michala Knoflíčka