„I když mi rukama prošlo už více koní, na které asi nejde zapomenout a kteří by si zasloužili zmínku, tím jedním výjimečným je můj valach Valentino,“ těmito slovy zahajuje vyprávění o svém nezapomenutelném koni všestranná jezdkyně Lucie Krampotová.
Jak a kde jste se potkali poprvé a jak vzpomínáte na vaše společné začátky?
Byla jsem zrovna v procesu shánění dalšího koně, a když jsem si v tehdy domovské stáji v Kuníně zkoušela jednu klisnu, objevila se tam bývalá majitelka Valentina, Alex Lónová, že má v Německu koně, který by se mi mohl líbit. Paradoxně se Valentino, tehdy Lekr, narodil v Česku, a na západ si ho Alex odvezla ve třech letech. A jelikož nechtěla koně, který se v překladu jmenuje „chutný“, a přivezla si ho na svatého Valentýna, dostal druhé jméno Valentino.
Alex mi nabídla, že za ní mohu na Saarland na měsíc přijet i s klisnou, kterou jsem tehdy měla v pronájmu. Za necelý týden jsem jela a po příjezdu jsem si hned šla Valentina vyzkoušet. Když se začala mírně plnit tribuna haly, netušila jsem proč, Alex mi vysvětlila, že když přijeli kupci, buď Valentino dělal, že nic neuměl, nebo je poshazoval. U mě se naštěstí nestalo ani jedno a po první jízdě jsem věděla, že pojede se mnou domů. Myslím, že na mě tehdy čekal, protože jsem našla nejen svého parťáka, ale vlastně druhou půlku sebe.
Čím si vás tento kůň získal? V čem jste si nejvíc rozuměli, resp. proč jste si padli do oka?
Jsme si povahově hrozně podobní. Mimo jiné se pro mě vždy snažil v rámci jeho možností udělat maximum. Neměl vyskákáno více než 110 centimetrů, ale zato byl perfektně připravený a přiježděný, Alex a jeho bývalý jezdec Christian s ním udělali skvělou práci.
Je něco, v čem vás konkrétně jako jezdce posunul dál?
Dal mi v podstatě všechno, vyrostli jsme spolu mentálně i výkonnostně, a to, co mě naučil, jsem mohla uplatňovat a stále uplatňuji na všech dalších koních.
Jaké má základní charakteristické znaky a jaká je jeho povaha?
Je velmi inteligentní, citlivý, jemný a komunikativní. Pod sedlem se téměř vždy snaží vydat jeho aktuální maximum. Doma ví, že se nic neděje, a na závodech se naopak předvádí. Ví, že přijel něco ukázat, a má to moc rád.
Má Valentino C nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?
Valíček obecně miluje jídlo, nejvíce asi pomeranče. A asi můžeme říci, že má rád i mě, protože ze stáje přes zavřené dveře pozná zvuk mého auta a každý den na mě volá už v okamžiku, kdy vypínám motor.
Co všechno jste spolu zažili, vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky? Co naopak společné slabé chvilky?
Za více než šest společných let bylo veselých i smutných okamžiků spoustu, já se ale vždy usmívám nad vzpomínkami z Velké ceny Ostravy. Při generálce na Velkou cenu tehdy pořadatelé do kurzu zařadili tamní vodní příkop. Už při nájezdu jsem viděla, že odskok absolutně nevychází, tak jsem zůstala sedět a s přiloženou botou doufala, že jej nějak překonáme. Překonali jsme, a to s téměř dvoumetrovou rezervou, doteď si pamatuju, jak jsem slyšela zvuky údivu z tribuny – já nevěděla proč, měla jsem pocit, že jen pěkně skočil. Opravdovou velikost jeho skoku jsem viděla až později na videu, a Valíček od té doby skákal všechny vodní příkopy podobně – s fůrou místa mezi ním a vodou.
Kdy se dostavil váš první společný úspěch a kterých dalších si ceníte nejvíce?
První společný úspěch přišel při Amateur Tour u Velké ceny Zduchovic – tehdy jsem asi poprvé opravdu závodila v rozeskakování a konečné čtvrté místo mi udělalo obrovskou radost.
Společně jsme se ze stupně ZL dostali až na ST**, a to pro mě vždy bude největším úspěchem. Cením si úspěchů v oblastních mistrovství, především titulu vicemistrů v kategorii mladých jezdců, umístění v kategorii U25 při skokovém poháru, a také účasti na Young Rider‘s Grand Prix v Olomouci. Ta pro mě zůstává jedním z nejlepších zážitků vůbec.
Jak nyní vypadá jeho každodenní program?
Nyní pokračujeme spíše drezurní cestou, základ se ale nezměnil. Minimálně jednou týdně u mě všichni mají volno, které tráví ve výběhu. Snažím se, aby do výběhu chodil každý den, protože věřím, že koně potřebují být alespoň na chvíli jen koňmi. Pokud nejedeme na závody, přibližně třikrát týdně chodíme pracovat na jízdárnu, z toho jednou týdně trénink s trenérem. Zbytek tvoří práce v terénu a občasná lonž, kterou nesnáší, proto na ni chodí minimálně.
Jaké jsou vaše další společné plány pro tuto sezonu, a i dále do budoucna?
Nyní si vážím každého společného dne, protože asi až poslední dobou jsem plně začala doceňovat jeho ochotu a vztah, který jsme si vytvořili. Tuto sezonu bychom chtěli pokračovat v drezurních úlohách stupně S, vyjezdit si co nejlepší procenta, a pak kdoví, co natrénujeme přes zimu.
Foto: poskytla Lucie Krampotová