Od malička měla Lucie Krampotová ráda zvířata – psy, křečky, potkany, slepice u babičky, zkrátka všechno živé. Když byla malá, hodně s rodiči jezdila na výlety a občas se jí na různých místech podařilo si nějakého koně pohladit nebo dokonce se povozit. Více nad koňmi začala přemýšlet, když jí bylo jedenáct let, což je také doba zahájení jezdecké kariéry, která nyní trvá už let třináct. Během této doby stihla nasbírat mnoho zkušeností, které nyní předává dál. Sama má však své sportovní cíle a se svými koňmi se nadále posouvá výš.
Vybavíte si svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky? Kdo vás ke koním přivedl?
První vzpomínka, kterou s koňmi mám, je na rodinném výletu do Lednicko-valtického areálu. Fungovala tam tehdy stáj, kde si člověk mohl na hodinu půjčit poníka a projít si s ním areál. Rodiče mi půjčili malou černou kobylku shetlanda, a já byla nejšťastnější dítě na světě.
Ke koním jsem se přivedla prakticky sama, za pomoci maminky. Maminka totiž dříve jezdila na ponících v dostihové stáji u Vsetína, a to mě dovedlo k myšlence, že bych místo čtení knížek o koních mohla k nějakým opravdu začít chodit. Našly jsme si s tehdejší spolužačkou na internetu stáj v okolí, já tam zavolala, paní řekla, ať se přijdeme podívat, a tak malá Lucie skončila u koní.
Tehdy jsme jako děti musely pomáhat, a za pomoc jsme se potom mohly svézt. Občas jsem se mohla povozit i na poníkovi Luxovi, kterého předtím jezdila ještě moje mamka. Pamatuju si zimu, kdy jsem jezdívala v šest hodin každý víkend ke koním, tam v mrazech čistila rukama napáječky, protože místování byla práce „velkých holek“, a to já tehdy ještě nebyla a obecně jsem celé dopoledne lítala po stáji, abych se na deset minut mohla povozit. Byla to dřina, ale práce mi nikdy nevadila. Brala jsem ji a doteď beru jako nedílnou součást našeho sportu. Asi po půl roce ve stáji jsem dostala možnost jezdit na vyjížďky na poničce jménem Lady. Byla to strašná potvora, která kopala po kolemjedoucích autech a já se snažila zuby nehty držet.
Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla? Vyzkoušela jste i některá další jezdecká odvětví?
Primárně mě všichni znají z parkurů, kde jsem dosáhla výkonnosti ST**. Vyzkoušela jsem si i drezuru, ve které jsem vlastně juniorský vicemistr Severní Moravy, a se kterou v současnosti také koketuji.
Který kůň s vámi překonal vaši první oficiální soutěž a kde k tomu došlo? Jaké další areály jste měla možnost využívat?
V okolí mého rodného města nebyly a nejsou sportovní areály, a tak jsem se protloukala stájemi, které se sportu nejvíce přibližovaly. Ve čtrnácti mě potkalo štěstí v podobě třináctiletého plnokrevníka Flye Overa, a tak jsme se stájemi protloukali spolu. Flyeček mi byl úžasným parťákem, který mě nikdy nenechal ve štychu a dal mi veškeré základy, které jsem potřebovala, abych si o několik let později splnila Základní zkoušky výcviku jezdce. Po splnění zkoušek jsem dostala tehdy tříletou klisnu Baby po Ballast. Našimi prvními oficiálními závody byl parkur stupně ZM v Equine Sport Centru Olomouc, který jsme dokončily za chybu. Doteď Baby děkuji, že měla asi více rozumu, než já. Baby jsme koupili od Jana Kubrického, který šťastnou náhodou zajížděl i do valašských končin, kde jsem jej poznala, a tak mi garantoval licenci. Klisnu jsme si u něj také ustájili. Začala mi tak éra dojíždění a dvou hodin denně v autě, které se mnou z velké části protrpěli moji rodiče. Z Kunína jsme se později s koňmi přesunuli do Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme byli několik let. A když jsem se sama přestěhovala blíže koním, našli domov ve Fryčovicích, kam to mám kousek a konečně nemusím trávit život v autě.
Kdo vás zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti v průběhu celé kariéry? Komu nejvíce vděčíte za to, čeho jste v jezdeckém sportu dosáhla?
Byť je to klišé, musím to říci. Nejvíce vděčím mým rodičům – mamince, která ve mně nikdy nepřestala věřit, a tátovi, který tady vždy byl a je, když jej potřebuji.
Za svou dosavadní kariéru jsem měla štěstí na obrovské množství lidí, kteří mi předali své zkušenosti. Určitě nesmím opomenout Jana Kubrického, později Jirku a Honzu Zwingerovy, pana Goščíka. Poté Radka Šídla, který mi pomohl postoupit do stupně S i ST, Janu Francovou, Zdeňka Žílu, a v poslední době především Rada Cibereho a Lindu Portychovou. V drezuře pak ráda zmíním Karla Zaorala. Všichni tito lidé mi díky pevným nervům pomohli stát se lepším jezdcem, a za to jsem jim nesmírně vděčná.
Ze zahraničních trenérů mi nejvíce obrátil život Albert Voorn. „Přežvýkat“ jeho ideály a systematiku tréninku mi po třídenním soustředění trvalo měsíce, ale stálo to za to. Stále z některých myšlenek pana Voorna těžím.
Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce?
Když jsme koupili valacha Valentina, bylo mi osmnáct let, a tak jsem mohla závodit v Amateur tour stejně jako v oblastních mistrovstvích juniorů. Tehdy jsem kromě umístění v rámci amatérské túry nasbírala kompletní sbírku mistrovských medailí – zlatou z OM týmů ve skocích, stříbrnou z OM v drezuře a bronzovou z OM ve skocích jednotlivců. Z pozdějších úspěchů moc ráda vzpomínám na start v Young Rider’s Grand Prix v Olomouci. Bylo tehdy šílené vedro, a stále si pamatuji, že asi jen díky lehkému úpalu jsem se na prohlídce plně nevyděsila některých skoků, které mi byly snad až po oči.
Čím jsem starší, tím více si cením těch méně viditelných úspěchů – když se vám kůň pomalu pod rukama mění k lepšímu, reaguje lépe na pomůcky či prostě dává najevo, že vám věří a má prostor stát se sám sebou. Každodenní rutina mě u koní moc baví, protože ráda vidím, že má práce smysl, a koně vám tu dřinu a lásku vždy vrátí zpět.
Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich nejvíce výjimečný?
Snad všichni koně, kteří mi prošli rukama, byli a jsou obrovské osobnosti, a o to je s nimi práce zábavnější. Velmi ráda vzpomínám na Baby, protože až s postupem času si plně uvědomuji, jak moc výjimečný mladý kůň to byl. Samozřejmě obrovské místo v mém srdíčku má můj první kůň Fly Over, který nyní dělá radost mamince a ve třiadvaceti se stále tváří, že zdolá každou louku jako za mlada.
Jakým dalším aktivitám se v rámci jezdectví věnujete a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí?
Baví mě trénovat a předávat tu trochu, co znám, zase dál. Ráda se lidem věnuji a snažím se trénink vidět jako celek – nejen to, co se odehrává na jízdárně v sedle, ale také příprava jezdce, strava, režim koně, mentální stránka a další. Vím, jak je náročné dát tuto skládačku dohromady u sebe a svých koní, a ráda s tím pomohu ostatním.
Nyní mi dělá radost malá jedenáctiletá svěřenkyně, kterou už rok pravidelně trénuji a starám se o jejího poníka. Začaly jsme úplnými základy a letos se chceme podívat na první hobby závody.
Máte za sebou i nějaké zahraniční stáže a jiné pracovní zkušenosti spojené s jezdeckým sportem?
Jako junior jsem strávila asi měsíc v Německu, odkud jsem si přivezla Valentina. To byla obrovská příležitost, protože se to naskytlo víceméně z čistého nebe, a já mohla měsíc trénovat v Německu se Saarlandským bundestrenérem, a také mít soustředění s olympionikem Dirkem Hafemeisterem. Jelikož se pohybuji také v oblasti tisku, psaní článků a překladů, přispívala jsem dříve do redakce časopisu Jezdectví. Nyní pracovně funguji ve dvou jazycích a už téměř tři roky tvořím pro firmu Equimo. Díky mé jazykové vybavenosti se mi naskytla také příležitost tlumočit soustředění Alberta Voorna v ESC Olomouc.
Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví? Čeho byste dále chtěla ještě v tomto sportu dosáhnout?
Dříve, když jsem jako dítě jezdila ve vesnicích okolo Vsetína, jsem chtěla prostě skákat a být součástí jezdeckého světa, protože i to se zdálo téměř nemožné. Maminka mě tehdy párkrát vzala na velké závody do Frenštátu nebo Trojanovic a já z toho byla úplně vedle. Můžu asi říci, že už jen to, že jezdím po boku jezdců, ke kterým jsem jako dítě vzhlížela, je pro mě splnění snu. Samozřejmě své další sportovní ambice mám a nikdy nedělám nic napůl, pořád bych se chtěla snažit posouvat dál.
Každodenní život s koňmi mne hrozně naplňuje, a i když konkrétní cíle se momentálně spíše utváří, jedno je jisté: chci koním, které mám v péči, poskytovat pěkný život, dobrý jezdecký základ a posouvat i je dál. Uvidíme, kam nás tato cesta dovede. Jsem ambiciózní člověk, takže věřím, že nás toho ještě mnoho čeká.
Foto: poskytla Lucie Krampotová
