Velká tragédie poznamenala životní cestu jezdkyně Philippy Johnson-Dwyer. Narodila se v roce 1974 v jihoafrickém Johannesburgu a od mala milovala koně a jezdectví. Její otec Arthur a strýc Bill byli v šedesátých letech úspěšnými parkurovými jezdci. Maminka Colleen byla primabalerínou, takže Philippa se rozhodla spojit z obojího to nej. Od dětského ježdění v pony klubu postoupila k drezuře. A byla v této disciplíně velkou nadějí.

 

Jenže brzy jí do života zasáhla nešťastná událost. V říjnu roku 1998 se stala účastnicí těžké autonehody, při níž zemřel její bratr a nepřežil ani její snoubenec. Philippa zázrakem přežila. Při nehodě však přišla zcela o sílu a cit v pravé ruce, pravá noha jí funguje na šedesát procent a také levá ruka není stoprocentní. 

 

Ona je ale bojovnice. „Ztratila jsem bratra a snoubence, a když jsem odcházela z nemocnice doktor mi jen řekl, že je spokojený s prognózou u mojí nohy, ale že nikdy nebudu používat ruce a pak hned odešel. Neřekl mi, co se mnou vlastně je,“ vzpomíná Philippa na momenty nedlouho po nehodě.

 

Byla to sice krutá zpráva, ale lékař netušil, co se v mladé ženě skrývá. Její odhodlání a láska ke koním ji hnala dál. „Nikdo nemůže omezovat vaše sny. Pamatuji si, jak doktoři říkali, že nikdy nebudu jezdit. Myslela jsem si, jak se opovažují?! Neznají mě, nevědí, co mě žene kupředu. Nemůžou mě omezovat v tom, co tolik miluji. To odhodlání ukázat jim, jak moc se mýlí, mi nakonec zachránilo život,“ popisuje jezdkyně.

 

Přesně 1. ledna 1999, ani ne dva měsíce po nehodě, si znovu sedla na koně. Pomalu v kroku ji vodil její táta, jen tak, jako ji vodil kdysi, když začínala jako čtyřletá holčička. Philippa dál rehabilitovala a tvrdě pracovala. V roce 2004 byla vybrána do nominace na paralympijské hry do Atén. Vybojovala tam stříbro. Bylo to v sedle Benedicta. S tmavým ryzákem se dala dohromady v Belgii, kde byla na stáži a musela si tam nějakého koně půjčit, aby mohla závodit. 

 

Byla to tehdy láska na první pohled. „Když jsem poprvé viděla Benedicta, bylo to jako sledovat pohyb tekuté rtuti. On se vznášel, nedotýkal se země,“ popisuje Philippa s tím, že jakmile si na něj sedla, věděla, že sedí na olympijském koni.

 

„V Aténách se ode mě nic nečekalo, lidi se prostě jen zamilovali do Benedicta. Všichni ti dobrovolníci, lidi v zákulisí, každý chtěl fotku s ním, on měl neskutečnou energii,“ vzpomíná.

 

Následovala stříbrná a bronzová medaile na mistrovství světa 2007. A jako vrchol pak zlato na paralympiádě v Hong Kongu o rok později.

 

Po skončení Benedictovy éry musela Philippa hledat nového parťáka pro paradrezurní soutěže. Do její kariéry zasáhl další ryzák - vestfálský valach Lord Luis. S ním to ale hned zpočátku tak dobře neklapalo. „Lord Luis je tvrdá palice. Jde vždy svou cestou. Tenhle kůň mě stál mnoho krve, potu a slz. Absolutně jsem ho nesnášela. Nastavoval zrcadlo tomu, co jsem fakt nechtěla vidět, mému hendikepu.“

 

Nakonec se s ním podívala do Londýna na paralympiádu v roce 2012 i čtyři roky poté do Ria de Janeira. Okusila atmosféru her i v Tokiu a naposled v Paříži. 

Občas závodila proti manželovi Jamesovi Dwyerovi, který kvůli rakovině jako sedmnáctiletý ztratil nohu. Jejich soupeření doprovázel černý humor, když s oblibou vtipkovali, jestli je snazší jezdit bez nohy nebo bez ruky. 

 

Philippě dodává sílu její koníček. „Koně mě motivují. Nejsem žádný nadhazovač kriketu, který jde ve dvaatřiceti do důchodu. V jezdectví není věkové omezení. Práce s koňmi nabízí pokaždé něco jiného, samotní koně se pořád mění,“ říká jezdkyně.

 

Zdroj: FEI, Mail Guardian, Wikipedie